Je velice těžké, vlastně až
trochu nesmyslné, kritizovat debut osmnáctiletého autora, který se teprve
hledá. A to nejenom jako autor, ale i jako dospívající člověk. Bludy
z nudy mladého spisovatele, který píše pod pseudonymem Sacha Sperling
(vlastním jménem Yacha Kurys), nejsou beletrií pro široké čtenářské
publikum, ale spíše zajímavým dokumentem nadcházející generace, o které
nevypovídá samotný text, ale spíše to, co v textu zcela
očividně chybí.
Už jenom fakt, že se sám autor stylizuje do hlavní postavy celého
románu, nás lehce varuje před přetvářkou a siláckými řečmi, kterých
je v Bludech z nudy opravdu neúnosně mnoho. Příběh
o puberťáckém Sachovi, který propadá ve škole a po večerech se
účastní jedné párty za druhou, kde se dokola jen chlastá, hulí, frká a
šuká, tak připomíná spíš historky, kterými se puberťáci v hospodě
chlubí před ostatními.
Aby to ale nevypadalo příliš
lacině, přidává Sacha Sperling jako dítě režisérů Alexandra Arcady a
Diane Kurysové do textu jakési intelektuálské zabarvení pomocí odkazů na
jiná umělecká díla, filozofických úvah a v neposlední řadě
i homosexuální orientace hlavního hrdiny. Bohužel nic z toho nepůsobí
v knize organicky (Sachovo sebereflexivní uvažování neodpovídá jeho
chování apod.). Paradoxní je, že pokud silácká gesta hlavních postav
působí jako machrování puberťáků, snaha o to, působit vzdělaně,
vypadá jako machrování dospělých.
Touha být „cool“ se tak může na první pohled jevit jako důležitý
motiv, ve skutečnosti nás ale odvádí od hlavního tématu knihy, kterým je
křehkost, citlivost a zranitelnost, kterou se dnešní lidé (a nejenom
puberťáci) bojí dávat najevo. Proto kolem sebe budují zdi a nosí masky,
jež mají jejich okolí zmást. Nic nového pod sluncem, řekne si běžný
čtenář. Bludy z nudy ale mohou působit buď jako kouzelné brýle,
díky kterým tyto obranné valy prohlédneme a zůstaneme civět na bolestivou
prázdnotu, nebo jako stavební kámen dalšího valu. Záleží jen na
čtenáři, pro jakou z variant se rozhodne. Možná proto se čtenáři
Sperlingova debutu dělí na dvě naprosto odlišné názorové skupiny.
Příběh o puberťáckém Sachovi, který propadá ve škole a po večerech
se účastní jedné párty za druhou, kde se dokola jen chlastá, hulí, frká
a šuká, tak připomíná spíš historky, kterými se puberťáci v hospodě
chlubí před ostatními.
Formálně je přitom kniha poměrně
zajímavá. Autor si ve svém debutu hraje se slovy. Experimentuje. Jednoduchý
příběh plný úsečných vět prokládá trýznivou poezií nebo hiphopovými
nápěvy, které velice trefně dokreslují náladu tápajících teenagerů.
To, že z některých klišovitých větných spojení kape patos, vůbec
nevadí. Je to debut, autor je mladý a naivní a na svém textu se učí.
Navíc to vynahrazuje v jiných pasážích, které svým brilantním jazykem
předčí i leckteré starší autory.
Překlad Míši Řezáčové je ale poněkud dvousečný. V popisech
bezchybný, ale v dialozích často neautentický. Snad je to dáno tím, že
se mluva teenagerů mění příliš rychle a překladatelka stála před
otázkou, zda přímou řeč stylizovat do doby, kdy kniha vznikala (tedy
v roce 2009), nebo kdy byla přeložena do češtiny (tedy rok 2011).
Bludy z nudy jsou jak puberťák, který vám chce rozbít držku.
Je otravný a znepokojivý zároveň. Skoro pořád se plete, ale občas uhodí
hřebíček na hlavičku. Je v afektu a jeho problém je ten největší na
světě a všichni by o něm měli vědět. Záleží jen na vás, jestli od
něj odejdete tím, že knihu zaklapnete, nebo jestli se pokusíte jeho kecy
zkousnout. Třeba pak zjistíte, že jeho skutečný problém je úplně jiný,
než o kterém vás celou dobu sám přesvědčuje.
Ukázka:
Slečna mi rozepne kalhoty, stále velmi mechanicky. Musela to už dělat
mockrát. Zabrzdím ji. Netuším proč, ale něco mi říká, že to není
v pohodě, protože je určitě nalitá a sjetá, a já ani nevím, jak se
jmenuje, a že se to pravděpodobně nehodí. Mluvení mi dělá potíže, jazyk
se mi lepí na patro:
„Jak se jmenuješ?“
„Cože?“ Zaručeně je nalitá.
„Tvý jméno?“
„Nech to bejt.“
„Jak se jmenuješ?“
„Cécile.“
Tak slečna má jméno, život, rodinu, školu. Má své problémy, svá
tajemství. Mám chuť ji poznat. Je to blbost, ale skoro mám touhu ji
zachránit. Pomáhám jí na židli. Zničehonic vyhrknu:
„Proč to děláš?“
„Co proč dělám?“
Ta otázka ji vůbec nezarazila a na to, aby se naštvala, je příliš opilá.
Mlčí, protože neví, co říct. Netuším, jakou má barvu očí, a tak se
podívám. Jsou modré, děsně modré. Cécile je v háji. Poznám to podle
toho, jak jí zornice plavou v nicotě. Monotónním hlasem pronese, že její
brácha tady maká jako DJ.
„Aha,“ řeknu a ona mi to začne dělat rukou. Nikdo nás nevidí a já ne a
ne se udělat. Přestane ji to bavit. Nechá toho. Kámoška ohyzda na ni
houkne: „Kurva, Lolo, hejbni kostrou!“
Tak Cécile se jmenuje Lola. Tělo dává dřív než své jméno. Vstane,
doprovodí kámošku na parket a vzápětí splyne s neforemnou masou
hltající ztracené děti. Tam, kde hudba burácí k zbláznění.
Sacha Sperling, Bludy z nudy, Odeon, Praha, 2011, překlad Míša
Řezáčová.




Napsat komentář