Tereza Brdečková – Alhambra

„Samota byla jako obrana,
nakažlivá a znehybňující. Lidé se na sebe dívali z dálky,
nepřistoupili k sobě, neobjali se, nesdíleli svůj smutek.“ Přesně
tento úryvek zachycuje jeden z nejdůležitějších motivů celé knihy.
Totiž samotu a uzavřenost postav. Ovšem ne jen těch knižních. Tereza
Brdečková ve své knižní novince tak trochu naroubovala do každé
z těchto postav kousek každého z nás a vystavěla románovou mozaiku,
která více než jazykem promlouvá poetikou a křehkostí jednotlivých
životních okamžiků.

Anotace v pořadí šesté knížky
Terezy Brdečkové slibuje „románovou kroniku o pražské umělecké
rodině pokrývající celé jedno století…“. Budoucímu čtenáři
však může takovýto popis pořádně zamotat hlavu. Po přečtení celé
anotace totiž může mít pocit, že se mu do rukou dostalo několik
životopisů členů jedné rodiny v kostce. Opak se však brzy stává
pravdou.

Ačkoliv nás autorka seznamuje s jednotlivými příslušníky rodiny
Kočkových, ve skutečnosti jako by jakoukoliv rodinnou vazbu postav
přestřihla neviditelnými nůžkami. Rodinní příslušníci, kteří jsou
nám postupně představováni, totiž dýchají tak nějak sami pro sebe a
žijí si vlastním životem bez jakéhokoliv zájmu sdílet své pocity
s rodinou či kýmkoliv jiným. Vlastně ani není v jejich zájmu tvořit
jakékoliv rodinné vazby, protože jejich individualita ve spojení s dnešní
dobou jako by zkrátka byla k samotářství předurčena. Namísto toho, aby
Tereza Brdečková představila čtenářům svět Kočkových, dává jim
spíše nahlížet do jednotlivých duší, které jsou prezentovány jako
osamocené ostrovy uprostřed oceánu veškeré životní tragiky. Dalo by se
tedy říct, že tyto rodinné příslušníky spojují pouze tři věci –
pokrevní příbuznost, samota a král Baltazar.

Postava Baltazara by se dala vnímat tak trochu jako hříčka autorky,
která čtenáře svým způsobem mate. Baltazar se v prologu knihy prezentuje
jakožto pohádková postava, která s příběhem knihy až tak nesouvisí,
ale spíše knihu otevírá a dává čtenáři ochutnat trpkou příchuť
budoucího děje celé knihy. Později se však čtenáři skýtá poznání,
že postava Baltazara je nejen zasazena mezi jednotlivé kapitoly celé knihy,
ale i samotné postavy se o ní často zmiňují. Její totožnost však
zůstává stále zahalená a čtenář tak postupem času začne brát
Baltazara jako přízrak, který se jako nit line napříč celou knihou.

Absurdnost této postavy však mohou prolomit
jednotlivé situace, ve kterých se Baltazar objevuje. Právě ty nabízí
možné rozklíčování. Totiž že Baltazar je jakýmsi ztělesněním tužeb
a snů po uplatnění, nalezení svého štěstí a místa na zemi. Zdá se, že
jednotlivé postavy utíkají k představě Baltazara právě ve chvílích,
kdy jim je nejhůř. Baltazar, či spíše jejich sny, jim však pokaždé
unikají do nedohledna.

Tereza Brdečková nenabízí ani tak popis jednotlivých postav a jejich
životních příběhů. Spíše čtenáře vrhá do kolotoče jejich problémů
a nesplněných životních přání. Zdá se, že autorka čtenáři nastavuje
pomyslné zrcadlo a snaží se mu poskytnout odraz dnešního světa a života
lidí včetně toho jeho. Alhambra není hrozbou toho, jak můžeme
žít, ale spíše tichým konstatováním toho, jak žijeme. Mezi řádky tak
čeká hlavně smutné procitnutí do dnešní reality. Tereza Brdečková
poukazuje svou knihou Alhambra na to, že dnešní doba nedává nikomu
z nás možnost žít si svůj život tak, jak jsme si představovali, ale
spíše tak, abychom vůbec přežili.

Ukázka:

„Něco ti řeknu, miláčku,“ přerušil ji Igor. „Když mluvíme
o zradě, s kým to vlastně mluvím, když tady stojíš a křičíš na mě?
Kde v duchu jsi a s kým? Kdy se ti naposledy stalo, žes byla duchem
i tělem aspoň jeden celý den přítomna na stejném místě? Když mluvíš
ke mně, koho před sebou vidíš? Co tě znám, těch skoro třicet let, ses mi
ani jednou nepodívala do očí. Možná jen na začátku, někdy
v posteli.“
Ano, ta dlouhovlasá dívka plná úzkosti se mu kdysi dívala celé noci do
očí. Ale ta byla pryč, stejně jako Prokop.
„Igore, nikdo už není celý a úplný tam, kde právě je,“ řekla. „Je
jiná doba. Buď telefonuješ nebo posíláš e-maily, anebo aspoň myslíš na
něco jiného. A když přijde nějaká významná chvíle, tak místo toho,
abys ji beze zbytku prožil, tak ji většinou fotografuješ. Protože co je
minulost, to je pryč, a my jsme z toho nešťastní. Místo co bychom si
všechno prostě jen pamatovali jako dřív, běháme po světě se síťkou na
motýly a zvěčňujeme věci, které za to ani nestojí. A pak nám uteče to
hlavní, třeba láska nebo dítě. Děláme to všichni. I ty.“
„Ale mně se to už takhle nelíbí. Nakonec to znamená být sám. A já
sám být nechci.“
„Já přece taky ne. Ale myslím na svou práci. Nic jinýho v tom
není.“
„Myslíš na sebe,“ řekl Igor. „Myslím na Alhambru. Přestávají chodit
lidi, budeme muset všechno změnit.“ „Anebo zavřít. Co uděláš
potom?“
„Oběsím se, když o to tak stojíš. Na co teď myslíš ty?“
„Že taky půjdu,“ řekl tiše Igor.
Julie zpanikařila.
„Igore, kam, proč? Přece se máme rádi, i když…“
„Máme, ale to nestačí. Já jsem sám a radši bych, aby to bylo jasné.
Mně, tobě i všem ostatním.“
„Ale kdo není sám? Musíme přece počkat, až se vrátí,“ řekla Julie.
„Je náš. Počkejme spolu, až se vrátí, pak se uvidí.“
„Ach, Julie, on se možná vrátí, ale to ostatní ne,“ povzdechl Igor.
„Je mi poslední dobou nějak zima, když se na tebe podívám. Ani nevím
proč.“
I Julii bylo chladno. Konečně, byl teprve březen a odpoledne
sněžilo.

Tereza Brdečková, Alhambra, Odeon, Praha 2010.

Foto: respekt.ihned.cz