Tomáš T. Kůs – Spižírna

Taky máte při pohledu na novou
básnickou sbírku domácí provenience pocit, že jméno autora už jste někdy
slyšeli, ale nemůžete si vybavit nějaký silný moment z jeho předchozí
knihy? Že se poetiky současných českých básníků zase až tolik neliší
a v množství jmen se orientuje jen stěží? Svou třetí sbírkou nazvanou
Spižírna se Tomáš T. Kůs téměř nenápadně, zato s hlubokou
intenzitou básnického prožitku, přidal k autorům, jejichž dílo se
vyplatí sledovat.

Co vlastně od poezie v 21. století čekáme? Doba, kdy se estetická
kvalita poměřovala množstvím přesně „vyseknutých“ hexametrů, je
dávno pryč, společenská role poezie se po roce 1989 rychle vytratila a po
věku postmoderních experimentů už jsme připravení téměř na vše.
Renesanci intenzivního „lyrického“ zážitku dnes zprostředkovává
třeba slam poetry, ale že se takové znovuoživení může uskutečnit i za
pomoci méně extrovertních prostředků, dokazuje Tomáš T. Kůs každou
básní své v pořadí třetí sbírky. Ostatně, je známá věc, že právě
on je taktéž organizátorem české slam poetry. Jeho vlastní tvorba však
odkazuje spíše k „všednodenní“ poezii z 60. let, ke jménům jako
Jiří Šotola, Ivan Blatný nebo třeba v jedné z básní
Spižírny zmíněný Ivan Diviš: „kompletní Diviš nacpaný
v jedné igelitce“.

Kůs je básníkem lyrických zkratek,
fragmentů, téměř aforizmů, ví, že „i to málo / co se pokusíme
pojmenovat / je nepochopitelně křehké / jako vlas visící ve
vzduchu“. S takto přiznaným postojem ke skutečnosti vyhmatává
v básních atmosféru jedinečné chvíle, jejíž „obyčejnost“ daleko
přesahuje rozměr univerza: „někdy si rozškrábe nohy do krve / a
vylíhne se / do vlastní ložnice cizího světa“. Je občerstvujícím
zážitkem sledovat, jak se řádek po řádku vrší, zahalují a probleskují
významy jednotlivých básní, to vše téměř bez metafor, jen s pomocí
nekomplikovaného civilního jazyka. Už samotné názvy signalizují, kam se
upíná autorova pozornost – probudí se, nespavost, víkend, pondělí,
na nákupu, vynesu odpadky!, ve studovně atd. – tedy k těm
nejobyčejnějším fragmentům dne, k mikropříběhům, které básník
nazírá okouzleně, důvěrně zúčastněně, jako když večer pozoruje
v oknech pohyby stínů, těl zalitých světlem lamp.

Tragičnost nebo smutek z tísně každodennosti střídá téměř dětský
údiv, přičemž devízou Kůsovy poezie je otevřenost čtenářovým
náladám a pocitům. I po několikerém čtení se tak může stát, že se
některá báseň objeví ve zcela novém světle. Kontemplace všednosti
přitom není ani depresivní, ani okázale „básnická“. Kůs není
básníkem rozmáchlých silných gest a přestáváme mu věřit právě tam,
kde se mu takové snahy moc nedaří: „bude střídavě pršet a svítit
velmi upřímné slunce / silnička pokaždé již téměř oschne“ nebo
třeba verš „zdají se ztráty / příliš náhle ztraceny“. Ale
proč se malicherně rýpat v jednotlivostech, když je takových momentů
v knize jen pár.

Tradiční rým nebo verš v Kůsově
Spižírně nehledejte, jeho básnický jazyk je navýsost civilní,
v dobrém slova smyslu „obyčejný“, málomluvný, ale o to
přístupnější. Není zase takové umění tajemství všedních dějů
konstatovat, jako ho vůbec spatřit, pojmenovat a otevřít množství
významů. A to Kůs s přehledem umí: „po dvacáté se píská nástup
/ salutujících příběhů / vzorně vyrovnaných v albech / za zástěnou /
řekni to jednoduše: / z toho jde strach! / z francouzských holí / a
z básní / po kterých se třesou ruce“. To nejsou jen ony zlomové
generační pocity současných „třicátníků“, o kterých se zvláštní
posedlostí mluví kulturní publicisté stále dokola, to je něco víc než
jen jedna symbolická bilanční zastávka na pouti životem, to je
podobenství, které se skromně zapírá. Všichni jsme jeho aktéry a
v Kůsových básních je to často noc a spánek, které navozují
zneklidňující otázky, zda usínáme v tom samém světě, do kterého se
probouzíme? Důvěrnost je relativní pocit a v Kůsově poezii na nás
číhá past v podobě otázky, nakolik je vůbec možná?

Ale je tu i radost, okouzlení, zemitá syrovost, třeba v básni kdo je
druhá babička: „vyřítí se z temnoty / zadního krámu / s opičím
rozpažením / nacpe kluka mezi prsy / a urve hubana / přes půl
držky“. Básně zde upomínají na cosi důvěrně známého, na ty
nejprostší okamžiky, jako třeba stát s hrnkem čaje u otevřeného
okna – a nic víc, nic míň. Obyčejnost nahlédnutá přes poetické sklo.
Anebo obráceně? Když se začtete do Kůsovy sbírky, máte pocit, že se
vracíte domů, ať už jste kdekoli. Hlavní předností Spižírny je
pak především to, že se jí (ostatně jako každou spižírnu), vyplatí
vždy otevřít, vracet se k ní a stále znovu v ní objevovat okouzlující
momenty. Co „málo“ vlastně stačí k napsání básně. Ale je to opravdu
málo? Vrátíme-li se k otázce v úvodu, co vlastně od poezie 21. století
čekáme, každý si na ni odpoví jinak. Ale může to být právě její
schopnost nahlédnout na tu nejprostší realitu okolo nás s údivem,
okouzlením a přes všechny každodenní smutky a strasti s potměšilou
radostí. A to není málo.

Ukázka:

vynesu odpadky!

křičí z předsíně
a jako když byl malý
nechá se s uvolněním polknout ulicí

šplhá po žlutých světlech
lustrů a lamp

naděje cizích světů
se večerem promísí
nechtěně jako rozlitý olej

exploze peří
hádka beze slov
jíž se ještě třesou stěny

vrátit se s košem až když spí

Tomáš T. Kůs, Spižírna, Dauphin, Praha, 2009.