Je známo, že dospívající kluci
mívají leckdy zvláštní nápady. Ovšem takové věci, jaké napadají
hlavní postavy v knize Joe Kluzák, jsou přímo prazvláštní.
Dělají výbušniny, jezdí přes půl Evropy na závody v páce. A když
chtějí zjistit, jak vypadá nahá sousedka opalující se za vysokým plotem?
Postaví si letadlo! S přibývajícím věkem se ale všechno začíná trochu
komplikovat…
Fanouš – chlapec na invalidním
vozíčku, Christoph – syn bohatého asfaltového magnáta, Engel – kluk,
co chodí pořád v obleku, a Joe Kluzák, jehož pravé jméno nikdo nezná.
Tahle skupinka spolužáků čtenáře provází celým příběhem, který
začíná brzy po Fanoušově úrazu a taky brzy po přistěhování Joea
Kluzáka do Lomarku. Přestože zažívají zajímavé věci, má čtenář
pocit, že děj plyne líně a pomalu. To se má ale brzo změnit.
Poklidná idyla dětství a dospívání netrvá totiž věčně. Po
posledním ročníku střední školy se všichni chlapci vypraví do jiných
měst na vysoké školy. Všichni kromě vypravěče, invalidního a němého
Fanouše. Do jejich životů se připlete ženský element v podobě krásné
PJ, která je ale asi úplně jiná, než by se na první pohled mohlo zdát.
Kamarádi se setkají s násilím, se smrtí. Zjistí, jak ponižující je
dělat zbytečnou práci, o níž si dlouho myslí, že je užitečná. Mají
své první sexuální zážitky, pochopí, co je žárlivost, zažijí dilema
dívka versus kamarád.
Tommy Wieringa podává svůj příběh ironicky a s nadhledem. Fanouš,
který příběh vypráví, ani jinou možnost nemá – pohybuje se na
vozíčku, nemluví, pouze píše. Ještě že využije sílu své řeči
alespoň při sepisování kroniky Lomarku – vesničky, ve které žije.
První část je příliš zdlouhavá a čtenář může mít pocit, že
kniha bude pokračovat stále ve stejném duchu, a ztratí tak chuť ji
dočíst. Poslední třetina je naopak překotná, událostí je tolik, že by
si snad zasloužily více prostoru.
Jazyk knihy je strohý, plný hovorových výrazů, objevují se i četné
vulgarismy. Jako by to opravdu vyprávěl dospívající kluk bojující se
svým handicapem, který mu zdánlivě znemožňuje navázat rovnocenné
chlapecké přátelství, natož erotický vztah s dívkou.
Joe Kluzák používá přezdívku
místo svého pravého jména, se kterým by, podle vlastních slov, nikdy
nemohl dosáhnout svých cílů. Jeho přezdívka mu má dodávat sílu a
přinášet mu jistou prestiž. V nizozemském originálu možná, ale
v češtině slovo kluzák (nebo také větroň, bezmotorové letadlo) takové
vlastnosti neasociuje. Se jmény měla překladatelka celkově problém.
Některá zůstala v originálním znění, jiná jsou přeložena, což
působí nekonzistentně a rušivě.
Autor ukazuje typickou atmosféru vesnice, která žije tak trochu ve svém
vlastním světě, zejména proto, že je oddělená od ostatní civilizace
řekou s přívozem. Všichni se tu znají, hodně toho o sobě navzájem
vědí, ale hodně toho také netuší. Lidé jsou tady hodní a srdeční, ale
také pokrytečtí, prolhaní, násilní, nevěrní, příliš holdující
alkoholu. Každý má své tajemství, které si pečlivě brání, přestože
na tak malém městě je jen otázkou času, kdy se pravda „provalí“.
Román jako by bylo možné rozdělit na dvě poloviny, nebo lépe dvě a
jednu třetinu. Části jsou nazvány Štětec a Meč podle
příručky samurajů, která je Fanoušovi jakousi biblí. První část
(Štětec) je příliš zdlouhavá. Přestože je nutná k tomu, aby
bylo možné dobře pochopit všechny události a postavy do detailů, čtenář
může mít pocit, že kniha bude pokračovat stále ve stejném duchu, a
ztratí tak chuť ji dočíst. Poslední třetina (Meč) je naopak
překotná, událostí je tolik, že by si zasloužily více prostoru.
Hodnocení: 75 %
Tommy Wieringa, Joe Kluzák, Argo, Praha,
2008, překlad Magda de Bruin-Hüblová.
Napsat komentář