Do slamu jdete s vlastní kůží na trh, jdete do jámy lvové.

Slam poetry. Pro někoho věc známá, pro jiné španělská vesnice. Je to jiný způsob pohledu na poezii, pryč s čítankami a vzhůru k dramatizaci a pravé živelnosti, kterou poezie v sobě ukrývá. Právě slam poetry může být dobrá cesta, jak si dostat poezii blíž k tělu, když nás na gymnáziu odradil rozbor Seiferta. To vše a víc prozradil Tomáš Kůs, básník a organizátor Slam poetry.

Jak byste představil slam poetry někomu, kdo o ní ještě nikdy neslyšel?

I když jsem se kdysi jako začínající básník účastnil všemožných literárních soutěží, srdnatě jsem proklamoval, že v poezii se vlastně soutěžit nedá. Dokud jsem se nesetkal se slam poetry. Tam totiž o soutěžení zhusta jde. Básníci na pódiu se poměřují se svými texty, které se snaží co nejlépe v dané chvíli „prodat“ publiku – chytrým textem, rytmem, tělem, mimikou, improvizací… Publikum je totiž porotcem, který výkony slamerů hodnotí, dokonce má svůj úkol – fandit, posouvat interpreta dále nebo i vhodným způsobem „vypískat“. Slam funguje interaktivně, diváci jsou do celé věci neoddiskutovatelně zapojeni a baví je to. Slam poetry ale nepředstavuje bavičskou show, jde tam o autorské podání vlastního textu, o poezii namístě, poezii tak živou, jak jen může být, o práci s publikem – dle mého názoru je slamový výkon napůl divadelní disciplína a určitě i performance.

Kdo vlastně s touto myšlenkou přišel? Je to jen česká specialita? Nebo tento souboj probíhá i v ostatních zemích?

Poetry slam založil v Chicagu v polovině osmdesátých let bývalý stavební dělník Marc Smith, kterého přestala bavit suchá autorská čtení, kde se často tleská za něco, za co se ani tleskat nemá. (Osobně jsem rovněž za to, že dobrý básník své texty špatnou interpretací poškozuje. Jsou to odlišné disciplíny, slamový text zase může jen těžko fungovat vytištěný na papíře.) Slam se rozšířil prakticky po celém světě, pořádají se dílčí utkání v klubech, národní a mezinárodní mistrovství, řada světových interpretů se slamem živí, jezdí na turné jako rockové kapely. Marc Smith dodnes tvoří, jednou jsem s ním zažil i workshop, byl hostem festivalu v Olomouci – začal si říkat Slam Papi (www.slampapi.com). Co vzniklo z jeho myšlenky a kam se všude rozšířila, zjistíte nejlépe asi na Youtube po zadání hesla „slam“, „poetry slam“, „slam poetry“. K nám přišel slam až před 6 lety, jsme pořád v plenkách, nicméně se vyprofilovalo poměrně široké publikum i interpreti, kteří se tomu věnují. Jinak na stránkách www.slampoetry.cz lze najít několik odkazů, třeba na berlínský slam cirkus, v němž diváci hlasovali po internetu.

Pokolikáté se letos finále koná? Jak vůbec probíhal vývoj od prvního slamu? Nastaly nějaké komplikace?

Slam poetry probíhá na celostátní úrovni jen jednou ročně. Letos jdeme do 6. ročníku. Systém je jednoduchý. Jednotlivá kola, do kterých má možnost jako interpret kdokoliv vstoupit, se konají v 10 městech po celé ČR. Vítězové z těchto regionálních kol postupují do finále, které se koná vždy na podzim v klubu Fléda v Brně, kde bývá úžasná atmosféra. Existuje vždy jen jeden vítěz a ten za finále získá 30 000 Kč. Pak se ale čas od času konají různé exhibice nebo lokální soutěže, které nejsou dotované ústřední brněnskou produkcí, resp. granty. Problémy? Naopak. Jediné, o co jsem měl strach, bylo vyčerpání dobrých interpretů v daném městě. Jenže on se vždycky někdo zajímavý objeví.

Proč se finále koná právě v Plzni?

Když jsem na zadání brněnské produkce poprvé dělal slam v Plzni, vůbec jsem netušil, co od toho čekat, kolik může přijít diváků. Začali jsme v maličkém klubu, ale po prvním slamu bylo jasné, že musíme do většího. Dneska chodí v Plzni stabilně okolo 200 diváků, které to vážně baví. Občas si člověk přijde jako na fotbale.

Slam poetry musí být pro diváky velmi atraktivní. Jaká bývá návštěvnost? Platí se vstupné?

Vstupné se u nás většinou platí, ale nijak vysoké. Do kina nebo divadla jdete levněji. Je to úměrné nákladům, platíte za plakáty, prostor, zvukaře, odměnu pro vítěze apod. V některých evropských městech se slamy dělají třeba každý týden, přijde i několik stovek lidí a vítěz pak bere vše ze vstupného – dá se tím i živit. Bohdan Bláhovec, který byl v září na mezinárodním literárním festivalu v Berlíně, kde se koná i tzv. slam cirkus, vyprávěl o svém setkání se slamovými profesionály. Celou noc na hotelu zkouší, vše mají nakrokované a ráno vám u snídaně dají vizitku, kde je pod jménem napsáno „poetry slamer“.

Může se do soutěže přihlásit skutečně kdokoliv?

Regionální soutěže jsou otevřené komukoliv, kdo dodrží pravidla: časový rámec 3 minuty, vlastní text a nepoužití žádné rekvizity. Slam také koriguje moderátor nebo MC, který pracuje jak s náladou publika, tak s případnými neurvalostmi – ale ty se nám naštěstí vyhýbají. Zaplaťpánbůh – má to být přece poezie. Ožralýho člověka na pódium nepustím. Do slamu jdete s vlastní kůží na trh, jdete do jámy lvové. Nikdo vám tleskat nebude, když nezaujmete, naopak! Na exhibice jsou zváni slameři, kteří už mají větší zkušenost a věnují se slamu aktivně – v tomto případě se mohou pravidla libovolně upravovat – na úterní exhibici třeba pojedeme na dvě kola, každých 5 minut a bude i finálový battle – rozstřel o vítězství.

Je účastník nějak omezen výběrem poezie? Nebo vše záleží zcela na jeho libovůli?

Jediné pravidlo v tomto ohledu je vlastní text. Ona to vlastně může být i próza. V rámci textu je dovoleno vše. Zažil jsem už i několik slamových vystoupení zcela beze slov.

{youtube}yj_zr5fODgI{/youtube}