Podstatou života a tvorby je touha. Nemůžete dělat věci bez vášně, pak nefungují.

Sebevědomý?
Určitě. Za svými názory si však stojí. Přemýšlí o svých činech a
dokáže je zdůvodnit. Zapojuje se do mnoha literárních, hudebních
i divadelních projektů. Je zpěvákem a textařem kapely KOFE-IN, která si
podmanila publikum nejen v Česku, ale také v Británii. Připravuje
k vydání další básnickou sbírku. Organizuje literární čtení a
happeningy. Podílí se na aktivní vydavatelské činnosti nekomerčního
nakladatelství Perplex. A nemá rád nudné medailony. Bohém a
volnomyšlenkář Jan Kunze.

Podílel
jste se na založení nekomerčně zaměřeného nakladatelství Perplex, které
sídlí v Opavě a vydává knihy talentovaných autorů zatím neobjevených
v republikovém kontextu. Podle čeho autory vybíráte?

Perplex jsme s kamarády založili v roce 2006. Známe dost lidí, kteří
píšou zajímavě, ale nemají možnost svou práci publikovat. Jsou dobří,
ale nikdo o nich neví. Právě takovým autorům bychom chtěli vydávat
jejich tvorbu. Dnes je situace na knižním trhu ještě horší než na tom
hudebním: pokud člověk nemá jméno, je prakticky nemožné, aby mu někdo
něco vydal. A když ano, tak v pochybné kvalitě – v paperbacku. My
chceme nabízet zajímavé a dobře udělané knihy, protože kniha je dnes
také dárkovou věcí.

Nakladatelství Perplex nedávno uspořádalo literární večer
nazvaný Nadějné vyhlídky, na němž dostaly příležitost také dvě mladé
autorky, aby přečetly ukázky ze své tvorby. Byla to výjimka, nebo začátek
nového trendu?

Na literárních čteních organizovaných nakladatelstvím Perplex hodláme
dávat prostor také mladým autorům, kteří dostanou možnost prezentovat
své texty před publikem. Chceme ale u těch lidí vidět zaujetí pro věc.
Nestačí přinést složku s papíry a říct „tady jsou moje básničky,
udělejte s tím něco“. Musíme vidět, že ten člověk za tím jde, že
udělá maximum pro to, aby to bylo dobré.
Dnes tvoří spousta lidí, a to je samozřejmě dobře. Ale aby to někoho
oslovilo, musí se v člověku snoubit víc věcí najednou. Invence, nápady,
zručnost, ale i pokora, chuť na své tvorbě pracovat a prosazovat ji. Hodně
lidí si myslí, že někdo přijde a objeví je. Tak to není…

Na podzim chystáte novou knihu. Na co se mohou
čtenáři těšit?

Bude úplně jiná než moje prvotina Hičhaikum. Bude vycházet ze života
ve městě a zachycovat postmoderní vztahy mezi lidmi. Optika náhledu bude
ostřejší.

Co si mám
pod tím představit?

Příběhy ze života „bohémy“, sex ve městě, narušení klidu,
sebeironii, ale i intimitu.
Pohybuju se mezi umělci, kteří žijí podivně. A nejen oni, dneska všichni
žijí v souladu s duchem bláznivé doby. Spousta lidí žije samostatně,
nemá děti, je rozvedená, střídá partnery, žije v takzvaných
otevřených vztazích. Dnes už to nefunguje tak jako za našich rodičů, kdy
byly vztahy jasnější. Což bylo do značné míry dáno dobou.
Hičhaikum vycházelo ze zenové inspirace, bylo tam zachyceno takové čisté,
svobodné já. Na novou sbírku jsem čerpal inspiraci z městského života,
jsou tam zobrazeny situace, které zažívá většina mladých lidí –
večírky, vztahy, život v prostředí zdivočelých měst. Bude to určitě
provokativnější sbírka.

Když někdo napíše recenzi reflektující vaši sbírku, berete si
hodnocení k srdci?

Je třeba si uvědomit, že hodnocení vždycky vychází ze subjektivního
pohledu recenzenta, a dokonce se v něm často objevují i osobní preference
nebo zášti. Česká republika je malý rybník, takže tady fungují různé
party, které se vyhraňují vůči jiným a snaží se přesvědčit ostatní,
že jedině jejich poetika je ta pravá. Na druhou stranu už v době Marcela
Duchampa dostalo vnímání umění a estetiky zásadní políček. Co je to
správné a jediné? Kdo o tom může rozhodovat? Jeden
z nejvyhraněnějších názorů je, že umělecké dílo může být všechno,
o čem umělec prohlásí, že to je umělecké dílo. Vnímání krásy
i ošklivosti, dobrého a špatného díla vždycky zůstane do jisté míry
subjektivní záležitostí. Určitě je ale dobré své věci konzultovat
s lidmi, kterým člověk důvěřuje. Je těžké vidět svoji tvorbu
z nadhledu. Proto občas každý potřebuje někoho zvenčí, kdo má odstup.
Člověk by měl být schopný přijímat názory jiných, ale zároveň si
stát za svým a hýčkat vlastní specifika. To platí u všech typů
uměleckého projevu.

Co vás inspiruje?

Inspirovat mě může cokoli, jakékoli podněty, které mě obklopují. Mimo
jiné také vztahy. Interakce mezi mužem a ženou bude vždycky nabitá
jiskřením a vine se staletími jako jeden z nejzásadnějších leitmotivů.
Podstatou života a tvorby je touha, vášeň, zaujetí. Nemůžete dělat věci
bez vášně, pak nefungují.

Nechtěl byste někdy uskutečnit podobný happening, jako byla
v roce 2004 „Opava city / poezie v otevřeném prostoru“ (umělci
recitovali poezii v prostředcích městské hromadné dopravy)?

Chtěl bych něco podobného realizovat ve větším, v Ostravě nebo Praze.
Pro tuto performanci se musí shromáždit tým schopných lidí. Tohle už si
nedovolí kdokoli, protože nic netušící publikum není na tuhle formu poezie
připraveno. Když člověk dělá literární čtení, lidé tam přijdou a
vědí, co mohou očekávat. Když ale někdo jede autobusem a vleze mu tam
„psychopat“ a začne něco divoce recitovat, je to pro cestující
nezvyklé, jsou překvapeni. Ale to je právě ono. Nemůžete automaticky
čekat, že vás takoví náhodní posluchači přijmou. Buď je
„dostanete“, nebo ne.

Hrajete v kapele KOFE-IN, s níž koncertujete po celé
republice…

Od začátku roku 2006, kdy jsme vznikli, jsme se věnovali hlavně hraní,
chtěli jsme vytvořit dobrou koncertní kapelu. Podle mě je budoucnost hudby
v koncertech, živém hraní. Rád bych pro lidi vytvářel alternativní
prostor, jinou realitu. Každý chodí do práce, řeší ty obyčejné věci a
nechce večer přijít na něco, co je nijaké. Chtěl bych, aby naše koncerty
lidi vždycky vytrhly z normálnosti, a je jedno, jakým způsobem. Muzika má
zvláštní moc, je to požíračka duší. Měla by vzbuzovat emoce, dráždit,
překvapovat. Dávat něco jiného, novou perspektivu.

Publikum na koncertech ovládáte, „magnetizujete“. Nezávidí
vám ostatní spoluhráči popularitu? Nebo je to zkrátka úloha frontmana a
těch ostatních?

Zpěvák působí jako šaman, udává tempo koncertu, je spojnicí mezi
kapelou a publikem, vnímanou energií a komunikátorem. Takže je samozřejmé,
že přitahuje největší pozornost. Tahle role má svá pro i proti
pramenící právě z té extrémní viditelnosti. Muzikanti se můžou těšit
z toho, že to šlape, a nic jiného neřešit. Na frontmanovi je velká
odpovědnost za průběh celého vystoupení. Kapela ale musí působit jako
celek, každý má své místo, každý je důležitý. Dáváme si prostor,
nekonkurujeme si.

Připravujete také album?

Album bychom chtěli začít točit tento rok. Teď se jedná o tom, ve
kterém studiu a s kterými lidmi budeme natáčet. Chceme si na něm dát
záležet a doufáme, že se nám podaří zachytit to, v čem je KOFE-IN
originální.

Nebojíte se, že studiová nahrávka nebude tak nabitá energií
jako vaše koncerty? Podle mě je nutné vaši kapelu vidět na pódiu. Když si
člověk vaši hudbu pouze pustí, je to něco jiného…

Přenést koncertní energii na nahrávku není lehké. Koncert mnohem víc
působí na všechny smysly, velkou roli hraje i vizuální vjem a atmosféra,
na které se podstatně podílí publikum. Na nahrávce si zase kapela může
dovolit více hrát se zvukem a experimentovat. Výměna energií je na
koncertě velká. Hodně jí vydáváme, ale zároveň i přijímáme. Člověk
se na pódiu dostává do stavu vytržení. Většinou potřebuju půl hodiny po
koncertu na to, abych se uklidnil, dostal zpět do
„normálního“ stavu.

Odráží se vaše tvorba v soukromém životě?

Spíš se soukromý život odráží v tvorbě. Nemůžu psát dekadentní
verše a žít klidný a spořádaný život. To by mi nikdo nevěřil.

Co bývá impulsem, který odstartuje proces tvorby?

Musí dojít k nějakému rozjitření, zážitku, zachycení podnětu,
věty. Občas se ale stává, že něco napíšu a pak ten text dostane
konkrétní smysl až po nějaké době. Zjistím, že jsem psal o něčem, co
jsem zažil až potom. Báseň předjímá událost.

Říká se, že básníci a frontmani kapel bývají obklopeni
čarokrásnými dívkami, je to pravda?

Dívky na koncerty a autorská čtení samozřejmě chodí. Není třeba se
vyhýbat něčemu, co je krásné a inspirativní.

Uvědomujete si, jakou moc mají slova? Využíváte ji někdy? Nebo
zneužíváte?

Moc slov si uvědomuju. Slova jsou důležitým nástrojem komunikace, který
spolu s hudbou pomáhá dostat lidi do jiného světa. Chci dělat věci tak,
aby to lidi vtáhlo. Ale tohle jsem se musel naučit, postupně získat
sebejistotu, nebylo to hned. Myslím si, že slova nezneužívám, v umění by
k tomuto docházet nemělo.

Kromě cestování po republice s kapelou jste se dostal do mnoha
exotických krajin v zahraničí…

Mojí celoživotní fascinací je kromě hudby a umění také cestování.
Teprve na cestě jsem skutečně svobodný, pryč ze stereotypu. Vstřebávám
stále nové podněty. I když nějaký čas zůstanu na jednom místě,
pořád zažívám nové věci. Před cestou většinou načtu literaturu,
vytipuju místa, která bych chtěl poznat, koupím letenku a jedu. Bez pevného
plánu, abych mohl zůstat delší dobu v místech, kde se mi zalíbí.
Přesně takhle jsem na podzim minulého roku projel několik zemí Jižní
Ameriky.

Neuvažujete o veřejné prezentaci fotek a zážitků
z cest?

Možná pro přátele. Na přípravu veřejné prezentace mi nezbývá čas,
a vlastně k ní ani nevidím důvod. Podílím se na spoustě akcí, dělám
literární čtení, koncertuju s kapelou… a teď bych dělal prezentaci
z toho, že jsem prostě jenom někde byl? To by si lidi mysleli, že jsem se
zbláznil.

 

---

Uhrančivý rebel
Téměř schizofrenický rozptyl aktivit Jana Kunzeho je obtížné shrnout do
nemnoha vět. Kdo to tedy je?

Básník. Napsal sbírku básní Hičhaikum (2004),
inspirovanou východní i beatnickou poetikou. Texty spolu s dalšími
muzikanty převedl do poutavé hudebně-divadelní performance na bázi slam
poetry. Podílel se na almanaších Od słowa ke slovu (2003), Opava city /
poezie v otevřeném prostoru (2004) a Míň než všechno neberu (2006).
V roce 2007 navnadil nedočkavé čtenáře útlou knížkou Po tmě chuť
(básně budou součástí připravované nové sbírky Dekadent Dezert).
Angažuje se v nekomerčním opavském nakladatelství Perplex.
Divadelník. Spolupracoval s Národním divadlem
moravskoslezským na představeních Čarodějnice z Babí hůry a Ngoa-É.

Cestovatel. Projel Severní a Střední Ameriku, Blízký
východ, Evropu i Afriku.
Dramaturg nově vzniklé Opavské kulturní organizace, která
zabezpečuje kulturní rozvoj města Opavy.
Zpěvák, textař, performer. V období 1995–2003 působil
v alt-rockové skupině Luza, nyní je frontmanem kapely KOFE-IN, která
dokázala oslovit publikum v klubech nejen v Česku, ale také v Británii.
Jeho projev na koncertech a performancích je velmi sugestivní až hypnotický,
s přirozeností ovládá prostor pódia a publikum doslova vtahuje do
jednotlivých písní a textů. Svou tvorbou se prosazuje v celorepublikovém
kontextu.
Zkrátka výrazná a provokující osobnost.

Jeho aktuální tvůrčí počiny naleznete na stránkách: www.kofe-in.cz, www.perplex.cz, www.myspace.com/jankunze.

---