Literární radar tentokrát zamíří do lesů (nikoliv však do těch brdských, jak se na každý správný radar sluší). Budeme sledovat proměnu bankovního úředníka v lesního muže, projdeme se pozoruhodnou krajinou v okolí Dukly a naučíme se, jak přežít sami v chatrči, aniž bychom k tomu někoho potřebovali. Přečíst knihy v uvedeném pořadí rovná se určitému druhu zasvěcení…
Martin Suter – Odvrácená strana Měsíce
Dark side of the moon, ano, je to ta skladba od Pink Floyd. Nutno přiznat, že s odvázaností a spontánním tvořením pod vlivem psychedelických drog toho Suterův román příliš společného nemá, alespoň co se týká použitých literárních prostředků. O to více se to lysohlávkami hemží v příběhu samotném. Hlavním hrdinou je úspěšný bankéř Urs Blank, který se na bleším trhu seznámí s dívkou, která zde prodává vonné tyčinky. Nevěra je ale tím nejmenším, co by Blanka mohlo trápit. Jeho nová milenka ho totiž vezme na drogovou seanci, při níž se podávají lysohlávky, a Blank zažije tak trochu špatný trip, který v něm uvolní nejen spontánnost myšlení, ale i prudké návaly agresivity. Blank shodou okolností zabije tři lidi a zuřivě začne prozkoumávat lesy s cílem najít prostředek-houbu, který by ho dokázal přivést zpátky k… K čemu vlastně? Co je vlastně tou pravou Blankovou identitou? Být úspěšným produktem svého zaměstnání, nebo lesním mužem? Odpověď naleznete ve vynikajícím a strhujícím thrilleru Martina Sutera.
Ukázka:
Jeho cesty byly vždy bez cíle. Následoval instinkt, jenž jej vedl do nejhustších a nejméně člověkem zasažených míst. Nikdy si neznačil cestu. Když bylo na čase, aby se vrátil k vozu, spolehl se na svůj orientační smysl a na mech a lišejník, které kvůli větru rostly na západní straně kmenů. Nikdy si s sebou nebral mapu ani kompas. Jako by ve skrytu doufal, že se v lese ztratí. To se mu také podařilo jeden z posledních červnových dní. Při svém putování narazil na podivnou houštinu mladých buků. Pokrývala plochu asi třiceti čtverečních metrů. Ať se díval z kterékoliv strany, vždy se z jejího středu mihotalo světlo. Blank se plazil podrostem a po několika metrech se ocitl na malé mýtince. Tvořila ji mělká prohlubeň, jejíž půda byla příliš chudá na to, aby zde vyrostlo něco víc než pár kapradin a mechový koberec. Byl tak měkký a hustý, že mu Blank neodolal. Musel se na něj položit. Mžoural do zeleného světla bukového listí, vdechoval vlhkost mechu a cítil jeho měkkost. Zavřel oči a představil si, jak se propadá stále hlouběji do lesní půdy. Ještě nikdy nebyl tak blízko pocitu, který cítil tehdy, kdy se stal součástí lesa.
Martin Suter, Odvrácená strana Měsíce, Odeon, Praha, 2006, překlad Lenka Housková.
Andrzej Stasiuk – Dukla
V souboru povídek Dukla podniká současný polský spisovatel a novodobý poutník Andrzej Stasiuk dvě navzájem se protínající cesty – cestu prostorem do zapadlého horského městečka na polsko-slovenském pomezí a cestu časem, krajinou vlastních vzpomínek, vedoucí od dětství až do současnosti. Stasiuk nejenže systematicky objevuje genius loci dnešní Dukly v různých ročních obdobích, ale nechává se také prostupovat atmosférou místa, vzpomíná tu na své dětství. „Vždycky jsem chtěl napsat knížku o světle. Nejsem schopen přijít na nic jiného, co by lépe vystihovalo věčnost,“ přiznává na jednom místě Stasiuk. Vyprávění se stává pátráním po tom, co v Dukle znamená věčnost, co přetrvá, i když to neozařují sluneční paprsky, co nepodléhá zkáze jako všudypřítomná zrezivělá děla. Pomyslnou osou příběhu je intenzivní Stasiukova vzpomínka na tajemnou krásnou dívku, rekreantku, která ho jako mladíka okouzlila a která se mu po letech znovu vybavuje na stejných místech jako tehdy. Stasiukův jedinečný styl v sobě spojuje lyričnost jazyka s drsností současné reality a citlivostí pro všechny detaily života.
Ukázka:
Vlastně nedělám nic jiného, než že jen popisuju vlastní fyziologii. Proměny elektrického pole na sítnici, kolísání teploty, různé stupně koncentrace pachových částeček ve vzduchu, oscilace frekvence zvukových vln. Z toho se skládá svět. To ostatní je zformalizované šílenství nebo historie lidstva. A když tak postávám před dukelskou poštou, kouřím cigaretu a pozoruju ramenaté chlapíky v zrcadlovkách, napadá mě, že bytí musí být fikce, pokud máme mít nějakou šanci. Že jednoho dne musí vyjít najevo, že maso, krev, světlo a ostatní samozřejmosti jsou jenom takové zajímavé rojení, protože v opačném případě tu něco nehraje a sbohem Pamelo, Vám, Pane, také děkujeme a setkáme se opět zítra ve třináct nula nula. Tahle naivní představa mě teď dostihla v Dukle, jejíž nehybnost mi umožňuje spřádat vize na téma, jak to všechno vlastně může fungovat. Laterna magica, camera obscura, skleněná koule, ve které víří sníh, stereovize poslední naděje a metafyzická peepshow.
Andrzej Stasiuk, Dukla, Periplum, Olomouc, 2006, překlad Jolanta Kamiňska.
Henry David Thoreau – Walden aneb Život v lesích
Hledat recepty na skromný (dnes ekologický) životní styl se v dnešní době stalo poměrně rozšířenou módou, na které vydělává spousta falešných proroků. Asi nejserióznějším svědectvím o žití v souladu s přírodou je Thoreaův Walden. Kniha, která vyšla poprvé v Americe roce 1854, tedy sedm let poté, co se její autor, jeden z předních amerických transcendentalistů, vrátil ze svého pobytu v přírodě. Čtenáře v ní důkladně seznamuje se svým pojetím „dobrovolné skromnosti“, ekonomické soběstačnosti, to vše na základě vlastních zkušeností z dvouletého pobytu ve vlastnoručně opraveném srubu v lesích poblíž městečka Concord ve státě Massachusetts. Nejedná se ovšem o žádný spontánní romantický útěk do divočiny, s Rousseauem toho nemá Thoreau překvapivě moc společného. Jedná se o vysoce sofistikované a promyšlené rozhodnutí žít v souladu s přírodou a živit se „výhradně prací svých rukou“, jak zdůrazňuje v úvodu sám Thoreau. Autor Waldenu nežije v opuštěné divočině, naopak, z nedaleké železniční tratě slyší houkání lokomotivy, kolem jeho srubu procházejí místní obyvatelé (z nichž většina ho považovala za podivína, o čemž samozřejmě ve Waldenu nic nenajdeme), on sám ve městě čile obchoduje se svými výpěstky, aby si vydělal na potřebné věci. Občas v knize zaznamenává prchavé dojmy z přírody, občas se pustí do filozofických disputací, sem tam přiloží tabulku výdajů nebo náčrtek mapy rybníku Walden. Walden aneb Život v lesích tedy není manifestem odvratu od společnosti, ale pouze návodem ke zvýšené citlivosti vůči všem projevům života, uvědomění si pravého místa člověka v přírodě. Asi nejdůležitějším závěrem knihy je, že žít v souladu s přírodou nevylučuje žít i v souladu s lidmi.
Ukázka:
Nikdy se mi nestýskalo, ani v nejmenším mě netísnil pocit samoty, než jednou, kdy jsem byl asi hodinu na pochybách, zda k šťastnému, zdravému životu je nezbytně nutné mít stále nablízku lidské bytosti. Být sám nebylo nic příjemného. Ale zároveň jsem si byl vědom jisté vyšinutosti ve svém duševním rozpoložení, a přitom jako bych předvídal, že se zase seberu. A opravdu, za mírného deštíku, kdy jsem byl zabrán v tyto úvahy, jsem zčistajasna pocítil tak líbezné a blahodárné společenství v přírodě, v každé pleskající kapce a v každém zvuku a hnutí kolem svého domu, jakési neskonalé, nevysvětlitelné přátelství, zaplavující mě náhle jako povětří, že se mi pomyslné přednosti lidského společenství zdály bezvýznamné, a už jsem na ně od té chvíle ani nepomyslil.
Napsat komentář