Sbírka několika úvah… Nebyla psána za vidinou slávy, ni peněz. Jen z čisté radosti slova. Text je psán pro autora specifickou češtinou, autor se rád dozví názory čtenářů…
Kapitola 30 – Yastil
Do packy skleničku, dvě deci vodky. Palčivá chuť průzračnými ústy. Tak to má být. Venku zas nesněží. Blíží se červen. Sněhulák roztaje, budem se mu smát. V té kaluži, rozmícháš yastil. Krystalky štěstí. Chutná tak po smrti, jako citrón. Plantáže kiwi, krystaly tonou. Zavolej plavčíka, odhodí kruh. Sevřena nocí, svítá ta sklenička. Zaplatím za Tebe, křišťály zorniček. V nitru těla hoří, přivoláš hasiče. Seš popel. My pijeme pospolu, příběhy do ticha. Křičíme vláčeni, a kam tam jít? Mám zamířit? Nesněží. Nezáří plastové oblasti. Období yastilu, palčivá chuť. Zapíjíš okenou, dávno už zapité. Nakoupíš vstupenky, volného pohybu. Všechno je zabité. Všechno je zabité. Squateři budoucna, tak to má být. Yastil mít a budem žít.
Kapitola 31
Ulicí chodit a ztrácet vědomí. Zazpívej mi píseň kosmickou. To černý svědomí se topí ve skoro vypité láhvi. Rozostřená slova. Venkovní duety dvou a více lidí. Vidíš? Vidím, i on vidí. Okolí se topí v blátě, symbolika světa, parafráze věčna, kolem těla slečna. Radostný déšť běhá maraton, nedoběhne. Líbající se čerstvě utvořený pár – tak strašně upřímná láska. Jedinečnost okamžiku, čas utíká do dýmu. Převinout sekundy a prožít století znova. A zase odznova. Časová smyčka bez operačního systému. Podstata bytí shrnuta do několika vět. Zazpívej píseň kosmickou. Žití v průběhu vteřin a minut, radikální podobenství léta, trvá to léta a časem to létá. Nedoletí. Možná další století. Kdo ví?
Kapitola 4
Stav bez tíže podpořen kreslením po ulicích. Nutkání tvořit a nebýt stvořen. Uspokojení. Boj proti době. Příslušník podzemní tvorby vybíhá k ránu do ulic. Pobíhá zmateně po městě. Přes spektrum domů. Svítících dětí. Budoucích důchodců. Podepisuje se na dveře. Na rámy. Na kliky. Na značky. Na lidi. Na zdi. Rukopis umělce, který nechce být pochopen. Psycho. Emigrace žhavé koule. Jako vždy pravidelně opouští svět. Stvořen pro nás. Pro něj. Probíhá abstrakce konkrétních slov. Transkripce do zřetelné podoby. Neustále se opakující smyčka motivů. Tma a světlo. Dál navštěvuje skleněné domy a jejich dopisní schránky, aby zanechal po sobě mravence. Černé fixy. Černé spreje. Dravci v nich chodí a nožičkama vesele roztírají zvěčněné symboly. Nevšímají si okolí. Slepě jdou. Od masa k masu. Od pásu k pásu. Potkává duchy. Zlomové setkání. Pálí žito. Pálí ječmen. Stojí u plotu. Vydechuje nasátý dým do plic. A ven. A tam. A sem. Zpívá si pro stroje. Ve stoje. A kolem něj bez duší létají duchové. Zaprodali hlavu svou za peníze a moc. A jejich moc. Není moc. Přikloní se palič, kreslíř, k jednomu z těch duchů. "Kde máš sebe, ptám se Tebe?" Duch se koukne dlouze k hvězdám. Žádné přes komíny nevidí. Žije ohraničen ve stínu. Ve stínu sebe sama. "Žít s někým a bez něj. Je hezký mít rád. Milovat. Je hezký žít." Koukne se dlouze k hvězdám. Na místo, kde ještě před lety bývaly planety. Už nejsou. Neexistujou. Duch se rozplynul pod tíhou padajícího deště. Kapky dopadaly na vrásky veselého tvorečka. "Dušuješ se duchu, v našem čerstvém vzduchu?" Tvoreček protáhl tvář a zadíval se do hlubin louží. Je sám. Ona, jeho dívka, na záchodcích na discotheque páří se se členy davu. Paří. Saje. Olizuje si rtíky. Ty ještě před chvílí jeho bývaly. Není jeho majetkem a dělá si co chce. Nihilistka. Správnej tvor. Dál saje. Chutná jí, moc moc. Ráno omluvná textovka, vyřeší hrozící nebezpečí, vyřeší cizí šťávičku v těle. Nic se neděje. "Volně dýchej, je proč…" šeptáš.
Kapitola 3
Odlesk slunečního svitu rýsuje hladinu mého těla. Obrysy nemluvněte, rebela. Slunce je Měsíc, Měsíc světla na obloze. Pouliční záře problikává v pravidelných intervalech. Stojím a čekám už padesát devět minut na zázrak. Pod neony. Ještě nezhasly. Minuta a svítá. Údolí je pokryto parafínem. Všude bílé pláně. Marihuanové pole. Nespěchám. Nemám kam. Chybíš mi. To znám. Narodit se, abych mohl zemřít. Pozitivní romance, chvíli před třetí. Hromadně naskákáme pod jedoucí metro. I já. Obestupují mě svítící draci. Házej ohnivý sliny. Buďte tiše… mluvím s Tebou. Tvrdíš zaručeně, že trápení mé vychází ze hry, co hraju. Hra o život. Trošku váhám. Nechat si radit zrovna od Tebe? Jednou to skončit musí. Nejbližší bod setkání totálních zoufalců. Utíkám. Pozvolna unikám rozzuřeným savcům. Pumpuju krev. Teče. Tiše vytéká do kanálu. Ze zápěstí. Z těla. Slábnu, mé atomové světlušky. Za chvíli už po stý umřu. Mám to za pár. Je sqělé mít jistotu. Rozložen dalším nevydařeným večerem, separuju do přistavené rakve. Vrah jde spát s krví. Ráno bez krve.
Kapitola 16 – Hledání logiky v systému bez systému nemá logiku
Anys se pozvolna probouzela do kosmického rána. Zbytky kosmického prachu na přídi kosmické lodi elegantně rozprášily kosmické stěrače. Sem a tam…
Pravidelná cirkulace myšlenek. "Nemysli, je to moc náročný," hovoří z kosmického spánku k Anys velitel kosmické lodi skryt v kosmickém displeji robota AX416.
Anys se tak dala do své každodenní práce. Je poslední lidskou otrokyní kosmického věku. Na palubě kosmické lodi rozsypala krabičku sirek. Sirky naskládala zpět do krabičky a znowa rozsypala. Činnost opakovala nespočetkrát. Vesmír neumí počítat, ba ani čas nevlastní. Kosmická loď obkroužila svou pravidelnou trajektorii a vrátila se do území vyplutí. Území nikoho. Vesmír nemá území, ba ani prostor nevlastní.
Kosmická noc, po níž přichází ráno. Kosmická noc, která trvá věčně. Svítání noci…
Sítnice Anys zamrkaly a přivítaly novou noc. "Hezkej den!" zvolaly rohovky očí Anys. Od AX416 přišla obligátní odpověď o náročnosti myšlení. Lidská otrokyně tak rozsypala sirky a dala se do sběru…
Svítání kosmické noci. Anys automaticky sype sirky do prostoru. Následný sběr a další rozsypání…
Svítání kosmické noci. Anys zapálila kosmickou loď a nastalo tak konečně ráno. Svítá.
Kapitola 12
Metro. Chodník. Dvě pade za rohlík. Mák. Křupe. Sníh. Nohy. Bolí. Hlava. Domov neskutečně daleko. Pravá. Levá. Nic nejede. Jdu. Už jede. Stojím. Metro. Chodník. Neskutečně daleko. Zima. Léto. Není. Nebylo. Nebude. Zima. Rum. Velkej. Hlad. A rum. Teplo. Kanál. Krysy. Jídlo. Jed. Oheň. Opékám hlodavce, stahuju z kůže nožem. Vidlička. Hliník. Jedovatá. Napít? Napít! Rum. Přechod. Auta stojí, blikaj. Noční mlha. Noční Praha. Noční život. Vltava. Domov. Vodník. Větve. Hadr. Nos. Hvězdy. Nebe. Život. Vlhká zem mě budí v noci. Šmírák. Dva na lavičce. Koukám. Spolu. Prst. Mrzne. Umrzne. Upadne. Devět zbude. Rum. Strom. Žlutý sníh. Modrý sníh. Rudý sníh. Von umrz. Dem ho sežrat. Kost. Oko. Sliz. Teče. Vltava. Šumí. V sudu. Plápolá. Jeho tělo, kůže křupe. Chutná. Sůl. Pot. Metro. Poslední noční cesta Prahou. Igelitka, kapou z ní střeva. Chudák. Mekdonald. Kenvelou. Výloha. Sleva. Tisíc procent dolu, pod cenou. Puls. Pomalu. Přebíhaj černý kočky přes cestu. Rum. Utichá. Zastávka. Lehnout a spát. Nikdy nevstat. Nenarodit. Sen. Spím. Vločky ve vlasech. Rampouchy. Srdce. Tepe. Pomalu. Cítím. Šimrání v nohách. Nejsou. Moje. Srdce. Tepe. Pomalu. Umírám. Rum. Sítnice. Šedá. Černá. Zastávka. Opuštěná. Městská policie. Vypuštěná. Siréna. Značí. Úděl konzumu.
Kapitola 11
Na baru vidím tři osamocený lahve. Jahodový Cappy džusík. A proč né? Jednu velkou vodku. A do ní leju cizí, skoro vypitý džus. Na barovém sedadle, na místní diskotéce, ptám se sám sebe, co tady vlastně dělám. Vykopávám mrtvoly z jejich domovů, z hrobů a přitom se škodolibě směju. Nepochopí hned tak každý tvor. Nesnáším komerci, kdy z repro letí vzduchem Michal David. Nesnáším rozjařené úsměvy růžových blondýnek. Neuvědomují si, že život lze žít jinak. Ještě jednu. Do nově přistavené vodky leju zbytek druhého odloženého jahůdkového džusu. Zkoumám dál a dál tvorstvo kolem sebe. Opité holčiny se nebezpečně přibližují. Když už dojdou skoro ke mně, k baru, pro další dávku sebeuspokojení, na vyvýšeném schodu spadnou. Škoda, že na mě zas nehodí ten svůj sexy rozmazanej, nepřítomnej úsměv. Nagelovaní fotbalisté je zvednou z parketu. Spokojeně se usmějou. Vrazej si jazyky vzájemně do pusy. Zavřou oči. A dlouze se líbaj. Holky rozdávající něhu od své maminky. Tomu řikám láska. Dopito. Tak do třetice. Nová vodka. Poslední láhev džusu. Beru skleničku od baru pryč a mířím si to k záchodům, je tam volný stůl. Stůl pro čtyři a já sedím sám. Se skleničkou. V popelníku celkem kvalitní vajgl. Vyndavám si sirky. Zapaluju skoro půl cigarety. Hm, príma. První dým mi omráčí oči a začnou slzet… nedávám na sobě cokoliv znát a s přimhouřenýma sondama sonduju dál… dopíjím třetí vodku… čtvrtou… pátou… "Si sladkej, krasavče…" šestou… sedmou… po klíně tečou vesele děti… osmou… "Tady máš číslo… " Na devátou skleničku sem nečekal. Papírek s číslem strčil do kapsy a ještě před tím podnikem vyhodil. A jak ho tak házím pod zaparkovaný porsche, ve kterém se odehrává projev lásky mezi německým bohatýrem a teplickou čtrnáctkou… řikám si polohlasem, že nemám se zas tak špatně… pravidelně každý víkend házím papírky s číslama růžových Kenvelo blondýnek pod zaparkovaný auta. Topím jejich naděje po něčem víc, v budoucích slzách… ale tyhle holky nebrečej. Škoda, tání ledovců nebude. Snad příští víkend…
Napsat komentář