Leželi na voňavém paloučku uprostřed lesa. Vítr jemně dul do milionů vloček z pampeliškového chmýří. Byla noc a světlo hvězd, odrážející se v tom bílém reji, jí dodávalo neskutečné kouzlo.
Chlapec s černými nakrátko střiženými nagelovanými vlasy pohnul svou rukou směrem k dívce. Pomalu. Díval se na oblohu, ale ve skutečnosti se bál podívat na krásku po svém boku. Jeho odvaha bojovala s ostýchavostí a on cítil, jak ho pot začíná studit po celém těle.
Dívka měla v dlouhých kudrnatých vlasech černé barvy spletený bílý věnec ze sedmikrásek. Přes světle modré šaty si kolem ramen obtočila velký a velice teplý šátek, jenž barevně ladil s jejími kadeřemi. Díky němu se mohla kdykoliv a jakkoliv příjemně zachumlat. Ležela tam a koukala do hvězd. Na nic při tom nemyslela, jen skákala svýma hnědýma očima z jedné hvězdy na druhou a prstem si je ve vzduchu spojovala do svých vlastních souhvězdí.
Jakmile však chlapcova ruka dosáhla svého cíle, dívka sebou překvapením trhla. Spustila svou levou paži a pravou dlaň svěřila jemu. Nepodívala se na něj, ale její víčka se přivřela a rty vykrojily na tváři blažený úsměv.
Krátkovlasý chlapec v plážové košili se ale nesmál. Zrozpačitěl. Dosáhl svého cíle a nevěděl co dál. Potřeboval najít jiný, který by ho opět naplňoval a který by ho stál další kapky potu. Čím více překážek zdolá, tím lépe pro něj. Měl na to ale ještě celou noc a to ho uklidňovalo…
Ranní paprsky se zvědavě draly otevřenými balkónovými dveřmi do pokoje spolu s pravidelným cinkáním koňských kopyt o dláždění. Hned u dveří ležely na židli odložené housle. Smyčec ale držel dřevěný panáček užívající si objetí spící dívenky o kousek dál v rozlehlé vyřezávané posteli plné měkkých polštářů. Panáček by ji už dávno vzbudil, ale přišla až pozdě k ránu a tak věděl, že dnes bude více než kdy jindy potřebovat dospat. Vymanil se zpod její ruky, smyčec položil pod židli s houslemi, jelikož na ni nedosáhl, vrátil se zpět k posteli a zadíval se na svoji opatrovnici. Jestli bdělá vypadala jako princezna, spící v tomto pohádkovém pokoji s hvězdami na stropě vypadala ještě rozkošněji. Míjelo poledne a paprsky začaly ustupovat z pokoje. Utíkaly nádherným, do zahrady nasměrovaným balkónem, který každé ráno vítal východy slunce…
Budík začal zvonit. Chlapec se několikrát v posteli převalil a poté si hodil polštář na hlavu, aby si zacpal uši. Zvonění bylo ale intenzivní, a tak až po chvilce srazil letící polštář budík ze stolku na zem, kde se roztříštil na několik kusů. „Máš to," vyprskl chlapec. Vstal z postele, natáhl si přes sebe barevnou košili visící přes židli u stolu s počítačem, kde se tísnily nejpoužívanější věci pokoje. Kalhoty vytáhl z jednolité kupy prádla ve skříni polepené plakáty známých hudebních skupin. Ze stolu dopil zvětralý zbytek piva a navoněl se značkovým parfémem. Prsty si několikrát zajel do vlasů, spokojeně je zkontroloval v zrcadle vedle dveří a odešel z místnosti…
Seděla v houpacím křesle v jednom z rohů onoho starého pohádkového pokoje devatenáctého století. Na klíně jí ležel dřevěný přítel a v ruce držela šálek kakaa tak, aby si co nejvíce zahřála dlaně. K tomu přikusovala ze stolečku sušenky. Na panáčka nezapomněla, i ten měl na jejím klíně malý talířek se svou porcí. „Včera mne chytil za ruku, Bídánku! Běhal mi mráz po zádech a naskočila mi z toho husí kůže. Je úžasný… A ta noc. Ta noc byla jako stvořená pro nás dva. Neboj, můj Bídánku, tebe mám taky ráda, tak na mě prosím tak nekoukej. Víš, on byl tak milý a něžný. Když mě objal, šeptal mi do ouška ta nejkrásnější slovíčka, po kterých by ses rozplýval i ty. A pak mě začal líbat a svlékat a já… Když si na to teď vzpomenu, ještě se celá třesu a asi se i trochu červenám, viď? Tak ráda bych ho tu teď měla! Jenže co by na to řekla mamá a lidi vůbec?"…
Rukou zamával na číšnici a na prstech ukázal, že objednává dvakrát. Jeden tácek pod půllitr hodil příteli a jeden sobě. Zašklebil se a počkal, až se mu donese jeho pivo. Zápěstím pak setřel pěnu, ťukl si se svým přítelem, pak sklenicí udeřil o stůl, jak je zvykem, a vypil ji skoro celou naráz. Říhl si a naklonil se blíže ke svému příteli. „Si zvědavej jak včera, co? Říkal jsem, že to půjde, musíš se jen chvíli zajímat o to, co má ráda, bejt trpělivej a dřív nebo pozdějš ti každá to divadýlko sežere!"
„Takže si ji nakonec vohnul?" zeptal se nejistě jeho přítel.
„Mno jasně, nebyla moc dobrá, víš jak, bylo to pro ni poprvý, ale aspoň jsem ji zaučil, ne? Blahem byla celá bez sebe, si piš!"…
Seděla za stolem osvětleným pouze jemným plamínkem petrolejové lampy. Brko namáčela do kalamáře, ale nad čistým papírem se zastavila. Ještě přesně nevěděla, co chce napsat. Odsunula polstrovanou židli a začala se nervózně procházet po pokoji. Bídánek na ni jen nevěřícně koukal z okraje její postele, kam ho před chvílí položila. Dívka se potřebovala uklidnit, a tak sáhla po svých houslích, které jí zatím vždy spolehlivě pomohly. Tentokrát se z nich však namísto uši laskajícího tónu řinul jen nesnesitelný skřípot. Odhodila je tedy zpět na židli, nervózně přistoupila ke stolu a začala ve stoje psát třesoucí se rukou…
Zapnul televizi a uvelebil se v pohovce. Ze stolu si přisunul papírový kýbl plný popcornu a druhou rukou vytáhl z kapsy svůj mobil. Chvíli přemýšlel, poškrábal se telefonem nad uchem a začal psát. Tlačítka tiše klapala do zvuku televizního seriálu…
Milý, nejmilejší Eliáši,
ruka se mi třese vzrušením. Vzrušením z toho, co bylo. Ale bojím se, bojím se toho, co je a bude. Na nic se nedokážu soustředit, housle pro mne poprvé nejsou balzámem na duši. Nevydržím nic nedělat a zároveň mě nebaví cokoliv dělat. Při pomyšlení na včerejší noc cítím, jak se mé nohy lehce odlepují ze země, jako by se chtěly štěstím vznášet. A pokud bych měla křídla, a já si připadám jako by mi začínala opravdu růst, letěla bych za tebou, protože jen v Tvém náručí můžu najít svůj klid a radost. Prosím, odepiš co nejdříve, ať mé srdce strádá co nejkratší možnou dobu. Budu na Tvůj dopis nedočkavě čekat dnem i nocí.
Líbám Tě na tisíckrát,
Tvá, jen Tvá Perla
18. 10. 1843
SoryAleFcerejsekBylNejspisWomyl!MocMeToMrziAWimZeToBudeAsiDostBoletJenzeJa
ChciBejtFaktUprimnejAPravdaJeZeToDoBudoucnaProsteWidimJinakTakCuzz E.
Napsat komentář