Jiří Petrbok: Pocítil jsem touhu po nemožném / Nějak to souvisí s kachničkou
Neměli jste někdy pocit, že by vám velmi prospělo zformátování – že byste potřebovali stejně jako zasekaný počítač uklidit hlavu? Někdy se dokonce zdá, že zformátovat, defragmentovat či resetovat by potřebovaly celé národy, ba lidstvo na určitém stupni vývoje… A právě něco takového (na úrovni umění) zachycuje výstava s názvem Resetting probíhající v prostorách Galerie hlavního města Prahy v Městské knihovně do 23. března.
Pojem resetting znamená vynulování i nové nastavení. (Resetting value je hodnota návratu – hodnota toho, že se navracíme, i hodnota toho, co se navrací.) Stejnojmenná výstava zaměřená na předmětnou malbu a podoby nové věcnosti odráží situaci, kdy se po suprematismu, informelu, zmizení objektů z plátna, smrti malby, všech těch tendencích, které působily ve 20. století a vrcholily zhruba v 80. letech, opět navrací figura a objekt do obrazu.
Jádro výstavy tvoří umělci narození v sedmdesátých letech – děti z paneláků, napadne diváka, když vstoupí do sálu s díly Jaromíra Novotného, Jonáše Czesaného, Daniela Pitína a Filipa Černého – všude odstíny šedé, elegantní šedá v šedé, šedá s trochou bílé a černé, geometricky čisté linie – z nichž zaujme především Novotného Exit, hypnotizující dveře do nikam, či dílo, které dalo název celé výstavě, Resetting, anebo Černého série různě vyzdobených typizovaných panelákových balkonů.
Tématem spojujícím vystavené práce je „identita domácího prostředí“ – otázkou v tomto případě ovšem je, z jaké dálky se pozorovatel dívá: domácí prostředí totiž může být chápáno jako vlastní pokoj, činžák, který sdílíme se sousedy, rodné město, země jako domovina, ba celá planeta Země, vezmeme-li v úvahu pozorovatele-Marťana… Je například fakt, že když se člověk vrací domů z veliké dálky, už na letišti si připadá doma, i když by to jindy do těch neosobních transportních prostor zdaleka neřekl… Navíc v době, kdy se svět stává globální vesnicí a po Internetu si popovídáme spíše s někým na druhém konci světa než se sousedy z ulice, se atributy domáckosti nevážou na prostředí přirozené, ale umělé, virtuální, kulturně sdílené. Jak daleko si ještě připadáme doma? Co vytváří pocit domácího prostředí? Co je nám blízké, společné, přirozené? To, že známe stejné celebrity, že se fotíme se slavnými lidmi či hvězdami na chodníku? (Petr Malina a jeho Já a Edward, Já a Neo), že v materiálu obrazu poznáváme ne obyčejné plátno, ale džínovinu – symbol svobodné říše na Západě (stále znovu překvapující precizní džínová díla Františka Matouška), že na nás odněkud stále vyskakují zjevy s podivnými výrazy vyvedené ve řvoucích barvách (divoká, hororová malba Lubomíra Typlta), anebo se naopak nabízejí obrazy unavených sekretářek v mdlých pastelových odstínech (kosmeticky hladké práce Pavla Šmída)?
Atmosféru důvěrně známého zdá se narušují takové práce, jako je rozkládající se Velké zátiší Adama Štecha či dramatické (až turnerovské) planoucí výjevy Aral v noci a Reichstadt Jakuba Špaňhela… Elegantní jako vždy jsou práce Jakuba Hoška, který představuje čerstvá díla, všechna z roku 2007 (Post teenage State; Welcome, Ghosts). Jeho věci jsou jako obvykle graficky čisté, malířsky hutné a navíc podvratně hravé… Podobně působí plátna Ladi Gažiové, která používá stejnou techniku jako Hošek, ale i Jany Farmanové (série Ženské hračky).
Fotky, které tentokrát připojuji, nejsou překvapivě přímo z expozice, ale jsou jí inspirované – jsou to ilustrace pořízené cestou z mého přechodného do trvalého domácího prostředí (prismatem diváka, který prošel resettingem…).
Napsat komentář