Jeho jméno si nezískává pozornost skandály, excesy ani provokací. Tento
malíř přitahuje zájem milovníků umění především svým dílem. Jeho
tvorba je natolik specifická, že přiměla teoretiky k vytvoření nové
kategorie: vizionářský expresionizmus.
Ondřej Coufal (1979) se narodil v Pelhřimově. První výstavu měl ve
svých deseti letech ve foyer tamějšího kina a v osmnácti už jeho obrazy
obdivovali lidé v Anya Tish Gallery v Houstonu.
Coufal je ve své podstatě autodidakt.
Začal sice navštěvovat výtvarnou školu, ale po roce studium ukončil.
Údajně měl pocit, že práce podle živých modelů ohrožuje jeho styl.
Výtvarné vzdělání nahradil samostudiem z literatury i autopsií –
podnikl řadu cest za uměním do zahraničí.
V jeho cestě k malířství můžeme spatřovat klasický postup: nejprve
kresba tužkou a tuší, poté přechod k olejomalbě. Od útlého dětství si
budoval svůj styl a kontinuální tvorbou vytvořil za svůj život
obdivuhodné množství děl. Ze světa literatury jej nejvíc inspirují
Kafkovy knihy a Bible.
Kresby jsou svébytnou a samostatnou částí tvorby. Neslouží jako
skici – většina obrazů je malována bez předchozích příprav (Ondřej
Coufal jen výjimečně skicuje hlavní postavu). Vyznačují se suverénní
linkou, lehkostí až lapidární. Tušové kresby zpravidla nejsou
stínovány – autor vystačí s náznakem záhybu, stínu. Na papíře
rozehrává prostřednictvím pitoreskních postav nejrůznější příběhy.
Ty, stavěné do nepřirozených pozic, navozují pocit dynamičnosti a
vnitřního pnutí, čímž podtrhují působení celku.
Absurditu, ironii a neskutečnost ještě
stupňují různí tvorové podobní čertům a předměty neznámého
charakteru, jejichž obdobu nacházíme ve zvětšeném měřítku na malbách.
Tématem jsou nejrůznější stavy lidské psýchy a vztahů. I když postavy
třeba právě podstupují nějaké utrpení, nechybí zde nadsázka; vše je
nazíráno bystrozrakem plným černého humoru. Narativnost je vedle
fantastičnosti a detailní propracovanosti jejich hlavním znakem.
Coufalova poetika je naprosto osobitá a původní ve stylu i tématech. Jen
s obtížemi hledáme srovnání s jinými autory. Znaky formální
příbuznosti a hravé fantazie bychom našli v tvorbě Heleny Wernischové.
O přímém vlivu však nemůže být řeč. Kresebně ho totiž údajně
nejvíc ovlivnil Egon Schiele.
Malba je hlavním předmětem zájmu autora. Charakterizovat ji není vůbec
snadné. Jestliže jsme pro kresby nenašli žádný konkrétní vzor,
vyvstává v případě obrazů ještě větší problém: možných vlivů se
totiž nabízí nepřeberně. Navíc malířův rukopis prochází neustálým
vývojem. Pokud jsme se mohli na přelomu století vciťovat do figur hranatě
kubistických tvarů manýristicky protažených, medkovsky špičatých nebo
zase dalíovsky tekutých, překvapí nás o pár let později postavy
bublinatých těl a nedlouho poté rukopis výrazně uvolněný.
Cítíme jednotu formy s obsahem a
v jejich proměnlivosti autorovo nadšení z tvorby stejně jako
překypující imaginaci a hravost.
Malby povětšinou charakterizuje spíše plochý prostor, z jehož pozadí
vystupují masivní, objemné, geometricky vykroužené figury lahodící
haptické povaze zraku. Střetává se v nich prostorovost s plošností.
Tento typ maleb je ve své strnulosti a popření geometrické perspektivy
reminiscencí středověkých děl. Barevnost je sytá a výrazná se zálibou
v modré; barvy sledují vymezený prostor a nemísí se. Autor pracuje
s důsledností vědce v jakýchsi krátkých sériích tvořících semknutou
skupinu děl tematicky a stylově příbuzných. Médium klasického
rámovaného obrazu dochází v jeho podání renesance dřívějšího pojetí
jakožto okna – v tomto případě okna do jiné reality. Sám tvrdí, že
se snaží zachytit vnitřní stránku osobnosti a svět ve své vnitřní
podstatě.
Je klasický, i co se týče malířských typů. Vedle ikonograficky
nezvyklých kusů tvoří též zátiší, akty, krajiny a portréty.
Před rokem vznikla série obrazů zcela nového typu – krajinné
scenérie s výjevy blízkými realitě co do utváření prostoru. Postavy
však opět patří do rodu coufalovských bytostí z jiného světa s pelem
přízraku, i když jde zrovna o lidi. V těchto zvláštních mytologiích
je s barvou nakládáno mnohem volněji, obrysovost i jemnost
malby mizí.
V podobném duchu se nese i nejnovější
soubor portrétů. Mírně karikované tváře osob z prvorepublikových novin
nabývají na obrazech zvláštní živosti.
Obdiv vzbuzuje jak rozsah, tak neobyčejně vysoká a nekolísající kvalita
tvorby. Ať už si malíř bere poučení z kteréhokoli období, stylu či
autora, dokáže jejich analýzou a opětovnou syntézou vydestilovat pro svoji
bohatou představivost výrazové prostředky, s nimiž nakládá zcela
svobodně, nově a s malířskou bravurou.
Na svém kontě má kromě řady výstav také tři ilustrované knihy
(O člověku E. Grocha, Satyriádu S. Karasové a Slovník noci M.
Děžinského nominovaný na cenu Magnesia Litera).
Ondřej Coufal je výjimečný talent, který nám svojí tvorbou sděluje,
že obraz jako médium zdaleka není mrtvé a že má cenu snít.
