Jednou za čas se na umělecké scéně objeví renesanční osobnost, která v sobě zahrnuje velice pestrou a širokou škálu talentů. Takovým „umělcem bez hranic“ byl i František Tröster, scénograf, architekt, malíř, autor výstav a průmyslový designér v jedné osobě. S jeho díly a uměleckými východisky seznamuje návštěvníky výstava František Tröster – Básník světla a prostoru, právě probíhající v Obecním domě.
Přestože strukturovat Tröstrův obsáhlý a mnohovrstevnatý umělecký odkaz není nic jednoduchého, autoři výstavy se s tímto úkolem vypořádali překvapivě dobře. Zvolili variantu tematických okruhů, zaměřených buď na formální prostředky, které Tröster volil („světelná a mechanická kinetika, točna), či na výtvarné tradice, ze kterých čerpal (abstrakce, expresionismus, symbolismus, commedia dell’arte.). Řešení je to neobyčejně šťastné. Takovým způsobem pojatá expozice totiž nepůsobí na návštěvníky jako nudná biografie, nýbrž je fungujícím vhledem do problémů, se kterými se autor v průběhu své dlouhé profesní dráhy potýkal.
Akcent na Tröstrovo neustálé hledání a zkoumání podtrhují také krátké, srozumitelné, ale přesto podnětné texty, vyjadřující se k jednotlivým tematickým okruhům. Jedná se povětšinou o Trösterovy vlastní autentické reflexe, návštěvník se tu však může seznámit i s myšlenkami jiných zainteresovaných osobností (režisér Jiří Frejka). Je mu tak umožněno proniknout přímo do umělcovy kuchyně a bez obtíží zde pochopit zásady jeho tvorby.
| Revolučním způsobem pracoval Tröster také se světlem, které pro něj nebylo pouze funkčním prvkem osvětlujícím divadelní dílo… |
František Tröstr chápal výtvarnou složku inscenace jako nedílnou součást scénického tvaru. Nechtěl vytvářet samoúčelné výtvarné exhibice, které by nebyly organicky propojeny s ostatními inscenačními prostředky. Na druhou stranu ovšem nehodlal svou práci ponižovat na doslovnou ilustraci dramatického textu. Společnou existenci divadelních složek jednoduše chápal jako rovnocenné partnerství, ve kterém „každý chvilku tahá pilku“, nebo přesněji „všichni táhnou za jeden provaz“.
Další Tröstrovou zásadou bylo chápání divadelního jeviště jako trojrozměrného prostoru, jehož tři osy jsou důsledně využívány k rozehrávání jednotlivých situací. Tento předpoklad ho vedl ke kubistické destrukci prostoru, protkaného větším počtem pohledových úběžníků (Smrt Hippodamie, 1961), k parabolickým plochám přecházejícím plynule z podlahy jeviště k vertikálám horizontů (Veřejný nepřítel, 1935) a v neposlední řadě pak k prostoru pohyblivému, jehož proměnlivosti dosáhl pomocí důmyslných sestav točen (Periferie, 1934).
Revolučním způsobem pracoval Tröster také se světlem, které pro něj nebylo pouze funkčním prvkem osvětlujícím divadelní dílo. Chápal jej jako plnohodnotný, významotvorný element s neomezenými možnostmi, které je nutné objevit a využít. Během svých experimentů se tak zabýval způsoby přesné lokalizace nepatrných svazečků světla, nebo naopak jeho naprostým rozptylem.
Výstava v Obecním domě není však orientovaná pouze na Tröstrovy zkušenosti divadelní. Pro ty z vás, které divadlo až tolik nezajímá, je připraven zajímavý vhled do jeho činnosti na poli architektury („emocionální funkcionalismus“), malby (impresivní krajiny z Tröstrova rodného Polabí), průmyslového designu (geometrická abstrakce) či výstavnictví (Expo 58). Zajděte se proto podívat na výstavu Františka Tröstera do Obecního domu. Čeká tu na vás obrovské množství nákresů, fotografií a modelů, které hned tak někde neuvidíte. Jeden ze zakladatelů moderní československé scénografie určitě za pozornost stojí, obvzláště pak v případě, že je na něj nahlíženo optikou schopných kurátorů (širší autorský kolektiv). Zdá se, že tato první vlaštovka letošního Pražského Quadrienale oznamuje příchod pozoruhodného „scénografického léta“.
Napsat komentář