Jistě jste si všimli toho boomu. Stromy v květu. Milenci na lavičkách.
A ptačí sólisté. Sladěna s atmosférou probíhá tyto dny v galerii
Langhans výstava emocí. Choreografie citů. Konceptem (a průvodním slovem)
ji opatřil jmenovec jarního atributu, kurátor Jiří Ptáček.
Inscenovaná fotografie frčí ve Spojených státech, kde si divák spíše
potrpí na typickou teatrálnost, přemrštěnost, (až) kýčovitost do
puntíku nadirigovaných výjevů. U nás jsme měli možnost obdivovat dílo
amerického guru Gregory Crewdsona loni na jaře v Rudolfinu. Podobná
sterilně provokativní atmosféra čišela z fotografií holandského umělce
Ruuda van Empela počátkem roku v Leice.
Erwin Olaf je také Holanďan. Původně
se chtěl živit psaním, reportáží, ale přičichl k módní fotografii a
v této oblasti se našel (o čemž svědčí mj. cena z Cannes za reklamní
kampaň pro Diesel). Výstava v Langhansu je však věnována jeho vlastní,
tedy mimopracovní tvorbě.
Z Olafových obrazů, respektive z jejich příběhů, je patrná láska
k filmu (jak filmově působil Gregory!), dekor vychází z amerických
reálií. Údajně proto, že fotograf do vystavených děl zapracoval vnitřní
pocit z 11. září. Stejně tak je silně znát inspirace módní
fotografií: perfektně upravené modely, strnulé postoje, vypiplaná
zátiší.
„Vykrádat, kde se mi to líbí“ je ostatně Olafova věta. Pakliže se
umělec ke zločinu sám hlásí, vlastně tím přiznává zdroj inspirace.
Postmoderní fotograf nehledá, ale používá již nalezené. A pokud tímto
způsobem dosáhne kýženého, tedy vytvoření silné, specificky nabité
atmosféry, můžeme hovořit o umění. Minimálně o skvěle zvládnutém
řemesle.
Divák se na výstavě zprvu zazrcadlí
v leskle potažených velkoformátových fotografiích z cyklů Hope a Rain.
Názvy matou, za okny prší všude; voda stékající po okenních sklech je
jediným, o to více zneklidňujícím pohybem. Vše ostatní tone ve
strnulosti, ve zvláštním statickém napětí. Déšť navíc jakoby izoluje
onu hustou atmosféru, déšť konzervuje psychologický náboj.
Psychologie je pojem pro Olafa příznačný. Za prvé: veškeré jeho
příběhy zachycují emoce. Crewdson zakomponoval nezvyklé rekvizity,
upuštěné předměty, čímž poukázal na minulost, evidoval kontinuitu. Olaf
je přísně psychologický: dekor je sterilně dotažen, nikde náznak pohybu,
nikde žádná nápověda. O to niterněji autor s divákem sdílí emoční
potenciál svých „momentek“. A za druhé: Erwin je reklamní profesionál,
tudíž ví, jak kterou emoci zobrazit, jak ji vyvolat. I to je psychologický
moment. Autor si v tomto směru na nic nehraje. Respektive: hraje si
s divákem, předkládá mu pěknou, přesně zacílenou podívanou. A je pak
pouze na pozorovateli, zda na tuto barevnou hru přistoupí.
Cyklus Poslední výkřik v další místnosti je jiný. Má jiný náboj,
má výrazné poselství, je ironický. Erwin Olaf portrétuje dvě ženy
z roku 2019, krásné, leč deformované podkožními 
implantáty. Zatímco dříve typická
strnulost postav mrazila, zde budí úsměv. Zamrazení též – s jakou
lehkostí se člověk podvolí diktátu módy, jak snadno podlehne trendu a
ztratí tvář! Instalace zahrnuje filmovou projekci. Film je uveden pouze
jeden, což je škoda; Jiří Ptáček však slibuje Olafa-filmaře prezentovat
v rámci doprovodného programu.
Cyklus Fall je koncepčním odbočením ze striktně zrežírovaných
kompozic. Zde naopak hraje hlavní roli náhoda, doslova okamžik: mrknutí
modela. Nebyl by to Erwin Olaf, aby tuto „živelnost“ nezkrotil statickými
portréty květin. Přesto musel nechat čistě na divákovi, jakou pohnutku si
za extaticky přivřenýma očima představí. Tento spontánní moment, 
umocněn strohou dekorativností tapet a
fotografiemi květin a (mrtvých) ikeban, na mě zapůsobil nejsilněji.
Kurátor se navíc Olafovi trochu vymknul a z jeho přísné symetrie učinil
asymetrii, když vedle dvou portrétů zavěsil fotografie tří (!) květin.
Katalog je ovšem daný, zde můžete voyeuristicky nahlédnout do všech
tajemství skrytých pod víčky.
Výstava je završena ukázkami z cyklu Blacks. Jde o Olafovu ranější
tvorbu (rok 1990), černobílé (či spíše černé) fotografie, cirkus lidí
(a zvířat), rekvizit a póz, bláznivý rej vsazen do rámu. Naprosto
odlišná atmosféra, provokativnost explicitní, místo minimalismu mnohost.
Výstava tudíž zachycuje všechny polohy Olafovy volné tvorby.
Katalog k výstavě chci vlastnit.
Erwin Olaf: CHOREOGRAFIE CITŮ, Langhans galerie Praha, 1. 4. 2009 –
7. 6. 2009
Napsat komentář