Před nedávnem se mi do ruky dostala sbírka povídek
lotyšských autorek. Vzpomněla jsem si na ni, právě když jsem
mířila na výstavu s kryptickým názvem Od M do ZZZ. Asociace to
byla pohříchu mechanická. Přejít od lotyšské výtvarné tvorby k
lotyšské literatuře opravdu nedá hodně práce. Přesto jsem nahlédla
do knihy znovu, a hned mezi prvními stránkami jsem narazila na
pozoruhodný odstavec: „Často se dívám z okna. Je zajímavé dívat se
z okna, všelicos se dá vidět. Přesněji řečeno – vidět se dá málo,
ale domyslet se pak dá hodně.“ Nezmiňovala bych se o tom všem,
kdyby úryvek až překvapivě dobře nesouzněl s mnohým, co je v
těchto dnech v Galerii Langhans k vidění.
Intenzivně prožitá samota může
posunout realitu směrem k fantasknu, a něco takového pravděpodobně
chtěla říci i stará žena z oné povídky. Tohoto fenoménu se chopila
Katerina Neiburga. Její jedenáctiminutové video „Solitude“ je
bolestným ponorem do prostoru, který je jen zdánlivě prázdný.
Pomalé krouživé pohyby obsesivně prozkoumávají pozvolna se
proměňující místnost. Barevné akcenty agresivně vytrhávají z
obrazu některé předměty a jiné zas zůstávají v šedé normálnosti,
detailním výčtem jsou přitom téměř zcizeny. Mezi tím vším se
postupně objevují bytosti. Hypnotická hra s pohybem kamery, barvou
a projekcemi na tři plátna se nakonec střihem přesune z bytu na
ulici. Nerada bych prozradila vše, protože nedílnou součástí
tohoto videa je plynutí v čase spojené s tajemstvím. Musím ovšem
konstatovat, že podobně působivý průzkum lidské osamělosti,
odehrávající se na rozhraní vnitřního a vnějšího světa, jsem už
dlouho neviděla.
Narativní náznaky jsou
přítomny i v pracích Eveliny Deičmane a Thea Merciera. „Pohádky o
lidském chování“ jsou souborem fotografií zasazených do zvláštních
dřevěných rámů. Skrz vyčuhující paroží nebo hlavu mývala lze
nahlédnout do kompozice, jejímž středobodem je člověk. Postavy, ať
už levitují nebo jenom sedí na posteli, jsou uzavřeny mezi stěnami
prázdných místností. Znovu se objevuje téma samoty, tentokrát
dohnané do absurdity. Nadpřirozené prvky evokují pohádkový svět, v
němž se lidé proměňují v stromy, zvířata mluví, a když někdo začne
hrát na píšťalu, nelze přestat tancovat. Sotva zde ale může
všechno skončit dobře.
Projekt Arnise Balčuse přináší mezi smutkem
opředené vnitřní krajiny ráznou změnu. Jeho statické snímky plné
lepých děv, sexu, křiku, krve a násilí jsou jakýmsi kondenzovaným
výtažkem z americké exploatační filmové produkce. Žánr je tu
přitom subverzivně narušen. V prvé řadě je možné si všimnout
výrazné převahy ženských hrdinek, které vystupují v netradičních
rolích mstitelek a násilnic. Navíc jde o záběry z neexistujícího
filmu. Čím déle se střídají, jeden za druhým, tím nesnadnější je
konstruovat dějovou linku. Vyprávění je přes svou uhrančivost
nesmyslné. Projekce souboru jako by upomínala na to, jak snadné je
natočit špatný film. Agresivita a líbivost obrazu je pak nejspíš
jedním z faktorů, které vydatně přispívají tomu, že nás tyto filmy
táhnou do kin.
Kromě odkazů na film a
vyprávění jsou na výstavě zastoupeny i práce vycházející z
tradičnějších fotografických žánrů, jako je portrét. Kromě jiného
se můžete p
otkat s přebujelými městskými parky a
lidmi z venkova. Nutno též zmínit sovětské písně a svérázný výklad
dějin od pravěku až po současnost. Přes zdánlivou různorodost je
přehlídka prodchnuta jistou vnitřní souvislostí. Rozpor mezi
vnějškem a vnitřkem, člověkem a přírodou, myšleným a skutečným,
ono neustálé hledání a tápání je tu přítomno neustále.
Mimochodem, ten zvláštní název výstavy vysvětlovat
nebudu. Ať si to každý zkusí sám. Zajděte si do Galerie Langhans v
Praze. Trochu si zapátrejte v jejím spletitě se točícím prostoru s
průhledy do podzimních zahrad. Určitě na to přijdete. Příležitost
máte až do 11. 1. 2009. Pak se všechny hádanky přesunou do jiných
končin. Kdoví kde jim bude konec.
Od M do ZZZ,
19. 11. 2008–11. 1. 2009, LANGHANS GALERIE PRAHA, Vodičkova 37
110 00 Praha 1, http://www.langhansgalerie.cz/cz/vystavy-
aktualni.php
Fotografie pocházejí z
internetových stránek Galerie Langhans, dále z
http://www.biennaleofyoungartists.org/alalehed/artists/evelina_the
o.html. Citát je z povídky Ingy Abele, kterou najdete v knize
Krajinou Samoty, povídky lotyšských spisovatelek, One Woman Press
2006.
Napsat komentář