Mladá výtvarnice Věra Vybíralová je původem z Moravy. Dnes tvoří a
žije v Praze. Profesí restaurátorka, kurátorka a učitelka, duší
designérka, malířka, kreslířka – figuralistka a ilustrátorka se
prezentuje pravým, čirým a poctivým uměním. Ve svém životě hledá
vlastní postoje, přístupy a život, který je barevný a vnímavý.
Charakteristická je pro Věru především píle, dřina a odhodlání, které
jdou ruku v ruce s talentem, kterým byla štědře obdařena. Mimochodem,
nedávno jste ji mohli spatřit v soutěži Československo má talent, kde
předvedla rychlokresbu uhlem, za kterou získala třikrát „ano“. Vkročme
tedy pomalu do Věrčina barevného světa, kterým nás provede…
1. Máte řádu aktivit. Věnujete se své profesi konzervátorky,
designu, malbě, kresbě, tvorbě expozicí, ilustraci.. Která z těchto
činností je vašemu srdci nejbližší a proč?
Popravdě, je toho tolik, že ani nevím, je toho totiž tolik. Pocházím
z poměrně chudých poměrů, jež mi nikdy nedovolovaly velké a finančně
odvážně projekty, byla jsem navyklá šetřit, temperové barvy pro mě byly
ty nejdražší a zároveň největší dary na Vánoce, celé mé dětství.
Každý štětec jsem schraňovala jako poklad včetně knih. Když jsem jimi
jako malé dítě listovala a obdivovala Mikoláše Alše nebo Alfonse Muchu,
tak jsme si vždy říkala, že chci malovat tak hezky jako oni. Navíc mne
k tomu i bohatě inspirovalo mé moravské okolí, kořeny a tradice. Nikdy
jsem neměla vlastní ateliér, což se mi poštěstilo až nyní v mých
29 letech, včetně toho, že mám konečně svůj opravdu vlastní malířský
stojan. Doma jsem veškeré, i velkoformátové věci kreslila na balkóně na
zemi v paneláku, na stěně nebo vždy na podlaze. Tvorba mne ale tak bavila,
že jsem nekoukala na to, že žiju ve 2+1 s rodiči a bratrem. Celé
dětství jsem byla vychovávaná v naprosté skromnosti, bez jakýchkoliv
velkých požadavků a to je možná tím největším podnětem k tomu, proč
jsem měla pocit, že na sobě musím hodně pracovat.
Ale tím největším faktorem bylo to, že mí vlastní rodiče nikdy nebyli
umělci a já se vlastně od své rodiny vymkla naprosto ve všem. Byla jsem
tedy od dětství postavená před jasnou věc. Musím si poradit sama. Když
jsme odcházela na vysokou školu, rodiče ani netušili, jaké velkou dřinu
jsem měla za sebou, abych se dostala na školy, kde bylo v ročníku
maximálně deset lidí. Věděla jsem, že musím bojovat, snažit se, šetřit
a obsáhnout co nejvíc tak, abych se uživila a měla na podnájem, jídlo atd.
Celá studia jsme měla brigády, i při dvou školách zároveň. Celé
prázdniny jsem restaurovala v kostelech, abych měla peníze na celý rok.
Díky tomu jsem měla vždy před očima, že pokud se nebudu snažit, nic
nedokážu. Proto dnes obsáhnu tolik oborů a snažím se učit všemu, co se
dá. Když jsem například začala studovat restaurování, tak jsem
pociťovala, že mi nestačí jen pokora k tvorbě starých mistrů, opisovat
jejich rukopis a i navzdory tomu, že miluji historii a umění starých
mistrů neskutečně uznávám, přesto jsem pociťovala, že se potřebuji
projevovat vlastním výtvarným jazykem. Měla jsem obrovské nutkání dělat
své vlastní věci. Vyhledala jsem Univerzitu Tomáše Bati a současně pak
začala studovat na obou školách. Tam jsem s velkou vervou prolétla celých
šest let studia a děkuji tamním profesorům za velkou oporu a vedení, které
nás všechny vždy nakoplo k vyšším výkonům. Nejvýznamnější
semestrální prací bylo navrhování patric pro budoucí české euromince.
Tahle škola byla tím, kdo mi dal odvahu tříbit si svůj vlastní výtvarný
směr. Po jejím ukončení v červnu 2009 se mi naskytla šance pracovat jako
konzervátorka pro Národní památkový ústav, a tím pádem jsme se ocitla
v Praze, kde nyní žiju a pracuju. Díky mému šestiletému vzdělání
v oboru restaurování se to nabízelo jako logická možnost. V současnosti
však přímo nekonzervuji, ale datuji a popisuji předměty českého
kulturního dědictví, přičemž zde se mi skvěle zúročily vědomosti ze
studií restaurování, kde jsme již za studií museli najisto a rychle umět
určit stáří předmětů, jejich technologii výroby, použité materiály,
autorii, datace, techniky. Jedna z mých paní profesorek mi s úsměvem ve
tváři vždy říkávala: „Věra – ta je zkrátka multifunkční“.
A tím bych to asi shrnula. Jsem zkrátka multifunkční. Když nerestauruji,
dělám design. V současnosti pracuji příležitostně pro architektonické a
designové studio novaspace.cz, kde bych do budoucna ráda uplatnila svoje
velkoformátové kresby jako originální a neotřelé tapety do moderních a
nadčasových interiérů. Dále navrhuji expozice, z nichž ta
nejpoutavější je na hradě Křivoklátě pod názvem VSTUPTE S NÁMI DO
OBRAZU. Díky referencím je považována za jednu z nejkrásnějších a
nejpoutavějších pro široký záběr věkových kategorií. Na tom má velkou
zásluhu mladý a nadějný textař a scenárista Jindřich Bíč, jelikož jeho
práce zde obsáhla krásný příběh, který pojí tak rozličná rybářská
díla, která na hradě vznikla po dobu 15 let na tradičním sympoziu
Křivořezání. Tahle expozice je dělaná v designu černé a bílé barvy
tak, aby dala vyniknout především exponátům, kdy se mi do rukou dostalo
15 let netříděných předmětů a bylo nutné je nějak spojit a dát jim
vyšší smysl ve velkém celku. Reference návštěvníků nám dnes
naštěstí přináší velké množství krásných pochval především od
malých dětí, ale i dospělých jedinců.
K práci mně nejvíce pomáhá nutkání potkávat nové lidi. Hlavním
předmětem a tématem v mojí tvorbě jsou mi především lidé, originalita
v každém z nich, jejich rozdílné charaktery, gestikulace, tváře, tvary.
Ráda objevuji hloubku duše každého jedince. Jsem takový pozorovatel.
K ilustraci jsem se dostala zatím bohužel pouze okrajově. Mým snem by bylo
ilustrovat dětské knihy. Dosud jsem pracovala pro několik periodik
převážně s historickými tématy, dále pro dětské časopisy a
nejvýznamnější byla tvorba ilustrace pro brněnského básníka Quirina
Jedličku a jeho sbírku básní. Krom těchto věcí pracuji intenzivně na
tvorbě šperků, s důrazem na vlastní styl zpracování a použité
materiály a jejich kombinaci. Když se občas ocitnu na Moravě, kde mám
rodiče, objevuji tam už v sobě tolik v tomto rychlém a hektickém
světě… Zapomenuté smysly pro tradice, k nimž mě mí rodiče
vychovávali. Zdobím perníky, maluju kraslice, pletu pomlázky, navštěvuji
trhy s tradičními řemesly a obdivuju tamní ryzí radosti a taktéž slasti,
obzvlášť když ochutnám tatínkovy domácí klobásky a maminčiny buchty,
Myslím, že jsem hlavně povahou optimistický člověk, plný elánu, ale
často mě umí zlomit lidská závist a nepřejícnost. Byla jsem ale
vychovávaná tak, že musím vždy poctivě a pokorně pracovat, a tak se
snažím každým dnem něco zanechat světu okolo mě. Jelikož chci patřit
k těm, kdo za sebou něco zanechávají. A snad to bude lidem dělat
především jen a jen radost.
2. Co Vás vůbec k výtvarnému umění přivedlo? Co bylo tím
prvním impulsem?
Popravdě bych řekla, že za to můžou určitě ty tři sudičky, co mi
stály nad kolébkou. Netuším, myslím, že mi to opravdu bylo dáno shůry.
Od malička, tak od dvou let, si vzpomínám, že jsem pořád něco kreslila,
malovala, tvořila. Umění je opravdu celý můj život, miluju ho, cítím se
jako pravý umělec. Každou hodinu, minutu i vteřinu jsem silně citlivý
člověk, silně vnímavý a velice senzitivní. Někdy je to velká přítěž
spíš než výhoda. Na druhou stranu nebýt toho, nemůžu tvořit. Silně
prožívám vše v mém životě. Cokoli dělám, dělám naplno a zcela
intenzivně. Když prožívám smutek, tak naplno, když radost, taky úplně do
morku kostí. Dost často na to doplácím, ale myslím, že to jsou ty pravé
ryzí emoce každého poctivého umělce, který někdy lítá v euforii a
dokáže být exibicionista, ale na druhou stranu se dokáže stejně
intenzivně trápit, slzet a mít deprese. Zkrátka černá a bílá. Nic mezi.
Vždy však ve finále skončíme zcela sami se svou tvorbou. A někdy tak
smutní, tak hrozně smutní, ale bohatí jinak. Kudy chodím, tudy koukám.
Stále se rozhlížím, na každý detail na fasádě domu, každý lístek na
stromě. Jinde je zas vysypaná popelnice, nápis na tramvajové zastávce,
kudrlinka na něčí hlavě, list v něčí knize, něčí pěkně nalakovaný
nehet, vtipná reklama nebo nápis sprejera se vzkazem „Františce“, kterou
tolik miluje… Všechno tohle mi vždy zvedne koutky úst a já se těším ze
života, jak je zázračný a krásný. Všechny tyhle detaily, které hledám
tak intenzivně, přitom nevědomě. Obohacují mne a vrací vždy do hloubky
duše, kde je každý z nás tak krásný. Pak se dojímám, jak nás všechny
příroda zázračně stvořila, že oči vidí, srdce tluče a my se můžeme
radovat ze života. Mnoho mých kamarádů mi zpětně říkalo, že jsem jim
obohatila život a naučila je vidět. A to je pro mne asi ta největší
satisfakce. Vědět, že lidem dávám radost a inspiruji je svým přístupem,
třeba i tím, jak se někdy ztřeštěně obleču nebo jim daruju své tolik
barevné šperky.
3. Nedávno jste byla k vidění v soutěži Československo má
talent, kde jste úspěšně předvedla rychlokresbu figur uhlem. Přihlásila
jste se sama nebo to byl nápad vašich fanoušků?
Ano, ta účast je velice čerstvá, (14. 10. na TV Prima Family).
Rychlokresba je něco, co jsem v sobě nalezla jen pár let nazpět. Je pravda,
že to, abych se zúčastnila, je ohlédnutí do historie za mými profesory,
kteří mne neskutečně podporovali v mém daru kresby. Jak jsem již řekla,
když něco dělám, dělám to naplno. Moje chudoba mi pomohla k tomu, mít
velkou schopnost velice rychle zachytit viděné. Když jsem totiž studovala
vysokou školu, všichni spolužáci měli digitální fotoaparáty. Já jej
neměla. Zkrátka, zatímco oni si své postřehy fotili, já v galeriích
běhala s papíry a rychle si vše kreslila. Byla to velká škola, tím jsem
si vytříbila svůj rukopis a bezprostřední linku. Moje síla je podle mnoha
lidí právě v kresbě – za několik vteřin a navíc často téměř
jednou linkou. Dokážu zachytit skutečnost. Co například miluji, a teď se
prozradím, že tajně kreslím lidi v metru a dopravních prostředcích.
Miluju jedinečnost každého člověka, jak je každý jiný, jeden tlustý,
druhý hubený, třetí s velkým nosem, další neposedný. Nikdy nemám
jistotu, kde se mi pohnou, vystoupí. To je pro mě to správné napětí,
které potřebuji. Když mám pak mezi stanicemi v metru minutu, maximálně
dvě, snažím se co nejvíc lidí zachytit tak, aby si byli maximálně
podobní. Opravdu miluju lidi, jsem jimi posedlá – jsem jasný figuralista.
Obdivuji každý záhyb, tvar, bujnost. Celkově mám raději macaté modely
než hubené. A když si to tak uvědomím, naprosto miluju baroko –
bujaré, macaté tvary. To je nádhera, ale když pak máte vedle macatého
člověka hubeného v tramvaji, neodolám a nakreslím si je oba. Ta
diametrálnost, rozdílnost každého z vás je nádherná a já to miluji. To
je takový „stručný“ úvod, jak jsem se ocitla v ČESKOSLOVENSKO MÁ
TALENT. Především přesvědčení o mém talentu ze strany mých profesorů
bylo hlavním zdrojem odvahy se přihlásit. Poté, co jsem vyplnila
přihlášku, už se to hodně rozjelo. Absolvovala jsem první casting
v Praze, následně v Brně již před samotnou porotou. Zde jsem předvedla
rychlokresbu uhlem bezprostředně na modelech, jež jsem nikdy předtím
neměla možnost zachytit. Modelem mi stáli páni moderátoři – Jakub
Prachař, Martin Pyco Rausch a můj kamarád. Proč to zmiňuji: to abych tak
dokázala, že zachytím neznámé, navíc ve velkém formátu a k tomu všemu
v několik minutách (celkový čas byl něco okolo čtyř minut). Pokud si
všimnete, dost často se nedívám na svou ruku, co kreslím. Jen na model a
prakticky poslepu jsem schopná pokračovat na papíře. Moderátorku TV Joj
jsem nakreslila za 48 sekund. Moje vlastní rodina se o tom dozvěděla až
v okamžiku, když jsem dostala od poroty třikrát nadšené „ano“.
Jelikož mám na sebe přísný metr, tak jsem si ani nikoho nechtěla vzít do
publika, před porotu, chtěla jsem vědět, jak to zapůsobí na cizí lidi, na
publikum, jež mě vůbec nezná. Zda zaujmu bez něčí podpory, nebo ne. Zcela
jako člověk, co pouze přijde, předvede a počká. Jen můj nejlepší
kamarád o tom věděl, jinak nikdo.
4. Věnujete se také navrhování a tvorbě šperků. Jaké šperky
to jsou a komu jsou určené?
V současné době se mi podařilo získat certifikát od Patentního
úřadu České republiky na své šperky, jež jsou velice extravagantní a
jedinečné, deroucí pozornost a vzbuzující jedinečnost v každém, kdo je
nosí. Jejich originalita spočívá v poctivém řemeslném základu a malbě.
Jsou tvarově i velikostně výraznější než jiné současné šperky a
také pro širší veřejnost. Každému, komu je vytvořím, tvořím naprosto
na míru. Bohužel nebo bohudík není tento druh šperku pro širokou a
nenáročnou veřejnost. Vyhledávat je mohou lidé s výrazným smyslem pro
originalitu, s radostí a nutkáním se odlišit od ostatních a být za
každou cenu jedinečný. Od nápadu přes samotný certifikát po náročnost
práce se odvíjí i ocenění tohoto kusu šperku. S vyšší cenou si ale
může být každý zákazník jist, že má tento kus šperku pouze a jen on
sám, že jiný takový na světě není a nemůže existovat. Každý kus
šperku, jenž vytvořím, je totiž zcela rukodělná a originál práce
přirovnatelná bez obav k obrazu nebo jinému uměleckému dílu vysoké
hodnoty.
5. Jaké je vaše životní motto?
Já se přiznám, že ani nevím. Nebo žádné nemám. Asi jen takové
moudro, z jednoho textu jedné slavné české rapperské skupiny Chaozz nebo
také Rytmuse či fenomenálního Elvise. Jejich texty cítím stejně jako oni.
Mám v nich vlastní ponaučení a minulost: KAŽDÝ, KDO TU JEDNOU JE, BY MĚL
TVOŘIT, A NE TO MÁLO, CO TU JE, BOŘIT! MUSÍŠ MAŤ NÁDĚJ a LIVE IS
A ROCK´N´ROLL.
6. Co byste chtěla vzkázat čtenářům Nekultury?
Že jsem ráda, že čtou tento server. Jelikož si myslím, že je velice
zajímavý, pestrý a dává čtenářům dobré podněty. Takže bych ráda
čtenářům vzkázala, že je důležité umět se rozhlížet okolo, obdivovat
krásy, i když je šedivo, a tak si vzít třeba žlutý svetr a vyrazit do
ulic. Ať jste právě vy ti, kdo druhým zvedne náladu a rozjasní
jim den.
7. Čím se chystáte své příznivce překvapit v nejbližší
době? Jaké projekty chystáte?
No asi překvapím hlavně sebe samu. Pokud dokážu udělat ten odvážný
krok a jít zcela na volnou nohu. Pokud se mi to podaří, pak doufám, že své
příznivce nezklamu a budu tvořit do roztrhání duše a snažit se uspět
v tolik krutém a nemilosrdném uměleckém světě. Avšak taky doufám, že
se snad podaří více upřednostňovat mé šperky, které si získávají své
příjemce – obdivatele. Den co den. Chystám dále rozšíření expozice na
hradě Křivoklátě, což je veliký a rozsáhlý projekt, zaujímající
v mé jediné osobě několik profesí (grafika, designéra, kurátora,
organizátora až po natěrače, truhláře, včetně uklízečky), takže si
asi opět připomeňme moudro mé profesorky – budu opět multifunkční.
Dále bych ráda rozšířila tvorbu o tisk triček s autorskými texty. Mým
přáním je ilustrovat dětskou publikaci nebo texty Jana Wericha, jehož tak
obdivuju. A v neposlední řadě připravuji právě velký projekt 30 metrů
mužských aktů (v minulosti totiž vzniklo 22 metrů ženských aktů), což
tu ještě nebylo. Ráda bych udělala pár dalších výstav, ať šperků,
nebo kreseb či maleb. Své kresby, jež vznikly v dopravních prostředcích,
bych ráda nabídla dopravnímu podniku města Prahy jako projekt pro
zkulturnění veřejných prostředků. A zcela z celého srdce doufám, že
budu mít možnost se zapojit do některého divadelního spolku, zahrát si,
improvizovat a v neposlední řadě dělat performance se svými dynamickými
kresbami velkých formátů.
Děkuji za rozhovor a přeji, ať se vašim bohatým plánům do
budoucna daří.
Vjerka ART http://www.facebook.com/VjerkaArt?…
Napsat komentář