John Malkovich na filmovém festivalu v Karlových Varech

Tento fakt se stal námětem pro mnoho článků, hlavně bulvárních novinářů, neboť u slavného herce jakýkoli dopravní prostředek kromě letadla je raritou. Jenže Malkovich přijel do Prahy jen z Vídně, tedy Pendolino bylo minimálně stejně rychlé jako letadlo se všemi svými check-iny. Úterní večer strávil se svou přítelkyní Nicolettou Peyranovou ve společnosti Miloše Formana, se kterým si vyšel na večeři. Před odjezdem do Karlových Varů si stihnul prohlédnout také Prahu.

Ve Vídni Jackem Unterwegerem

Ve Vídni hrál Malkovich divadlo, kterému se stále souběžně s filmem věnuje. Mohu si tedy téměř vyčítat, že jsem byl na filmovém festivalu a ne ve Vídni, kde byl Malkovich k vidění naživo – v přímé akci na divadelním jevišti, což mohl být zážitek nezapomenutelný. Malkovich ve vídeňském divadle Ronacher hrál od 1. do 5. července inscenaci nazvanou The Infernal Comedy. Ta měla premiéru v květnu 2008 v Burnam Theatre v kalifornské Santa Monice. Pro Vídeň byla však na místě částečně přepracovaná. V článku Elisalex Henckelové v deníku Die Welt se uvádí, že iniciátorem projektu byl vídeňský dirigent Martin Haselböck, který mimo jiné řídí v Los Angeles barokní orchestr Musica Angelica. A chtěl vytvořit inscenaci, ve které se činohra propojí s klasickou hudbou. Zároveň chtěl, aby hlavní roli hrál jeho přítel John Malkovich. Hledali tedy téma – a scénografku projektu Birgit Hutterovou napadl příběh sériového vraha Jacka Unterwegera. A jelikož se Malkovich pro tento příběh nadchnul, napsal režisér Michael Sturminger scénář The Infernal Comedy. A je logické, že s hvězdou světového věhlasu nepracuje žádný začátečník, ale uznávaný režisér s mnoha zkušenostmi s činoherní, operní i filmovou režií, jako právě Sturminger.

V inscenaci kromě Malkoviche hraje barokní orchestr a dvě sopranistky, které pějí árie Vivaldiho, Mozarta, Haydna či Webera a zastupují významné ženy v Unterwegerově životě – matku, přítelkyně a oběti. Unterweger byl totiž nechvalně známým rakouským masovým vrahem. V sedmdesátých letech byl odsouzen za vraždu, kterou spáchal pod vlivem drog. Následně si ve vězení počínal jako pravý intelektuál – zřídil si knihovnu, napsal řadu básní, pohádek pro děti, román a další díla. Dlouhá léta byl příkladem pro resocializační funkci umění. Několik intelektuálů proto, v čele s Ernstem Jandlem, Güntherem Nenningem a Elfriede Jelinekovou, napsalo petici za jeho propuštění. Rakouský prezident ho tedy po šestnácti letech nechal předčasně propustit. Unterweger se pak zapojil do kulturního života. Jenže se k překvapení všech po necelém roce zjistilo, že tento intelektuál je skutečným psychopatem – po svém propuštění zavraždil celkem 11 prostitutek, a to v Rakousku, České republice a v Kalifornii. Po opětovném odsouzení se ve věznici v Grazu Unterweger v roce 1994 oběsil.

Není divu, že takto neobvyklý dramatický příběh se tvůrci rozhodli přenést na jeviště. A je logické, že o tuto inscenaci měla Vídeň, se kterou je příběh spjatý, velký zájem. Vyprodaná představení o atraktivnosti tohoto počinu svědčí – jistě nejen kvůli příběhu, ale hlavně kvůli Malkovichovi v hlavní roli. Je sympatické, že Vídeňáci nestrkají hlavu do písku a nebojí se vidět v divadelním zpracování nepříjemné skutečnosti, které se v jejich zemi staly, ani o nich hovořit. Mimochodem, právě Malkoviche si Vídeň oblíbila již v roce 2006, kdy hrál titulní úlohu vídeňského malíře Gustava Klimta v biografickém snímku Raoula Ruize prostě nazvaném Klimt.

Filmovou hvězdou v Karlových Varech

Na čtvrteční tiskové konferenci s Malkovichem bylo ve Varech plno. Do sálu dokonce nebyli vpuštěni ani všichni novináři, jaký byl o ni zájem. Před ní rozdal slavný herec i několik autogramů – tedy se nepotvrdilo, co se neslo městem po Malkovichově příjezdu před hotel Pupp, že si sběratelů autogramů vůbec nevšímá. Jejich chvíle přišla teď, i několikrát později. Kdo nebyl na tiskové konferenci, mohl se zúčastnit večerní veřejné diskuze s Malkovichem v rámci projektu Masterclass. Ten se běžně konal v youtube-lounge, tedy v průchozím sále hotelu Thermal. Ale dle očekávaného zájmu právě o tento „díl“ organizátoři zajistili velký sál v Lázních I, kde návštěvníci mohli Malkoviche slyšet vyprávět o jeho filmovém herectví.

John Malkovich nepřijel do Varů s prázdnou. V rámci sekce jemu věnované zde uvedl své dva filmy. Ale kdo chtěl vidět na plátně hrát právě Malkoviche, ten se nedočkal. Dle Malkovichova osobního přání totiž festival uvedl snímek Tanečník seshora a dokumentární film Rebeccy Camissové Cesta domů, který produkoval. Malkovich tedy představil své jiné schopnosti v oblasti filmu. Tanečník seshora je zatím jediným Malkovichovým režijním počinem, ale v oblasti producentské je aktivnější. Pod vedením jeho společnosti Mr. Mudd vznikl například úspěšný film Terryho Zwigoffa Přízračný svět (2001) se Scarlett Johansson nebo tragikomedie Jasona Reitmana Juno (2007), za kterou jeho scenáristka Diablo Codiová (od které si při tvorbě scénáře nechává radit například Quentin Tarantino) získala Oscara. A s prázdnou Malkovich ani neodjel: při slavnostním zakončení festivalu obdržel za nekonečných ovací publika Cenu za mimořádný přínos světovému filmu. Když nahlédneme do jeho filmografie, je jasné, že naprosto zaslouženě, ačkoli je Malkovichovi jen 55 let a snad světovému filmu v budoucnu ještě mnoho přinese.

Malkovichův přínos světovému filmu

Karlovarskou cenu získal jistě především za své herectví, nikoli režijní či producentské schopnosti. Malkovich doposud natočil na 70 filmů. Ne náhodou jsem velký prostor tohoto článku věnoval Malkovichově poslední roli divadelní. Právě v divadle totiž svou hereckou kariéru začal – v roce 1976 spolu s režisérem Gary Sinisem založil v Chicagu avantgardní soubor Steppenwolf Theatre. První filmovou příležitost dostal v roce 1978, a to hned od významného režiséra – Roberta Altmana – ve filmu Svatba. Za roli hned ve svém šestém filmu Místa v srdci (režie Robert Benton) byl roku 1984 poprvé nominován na Oscara. A od té doby až do dneška jde doslova z role do role. Jen v loňském roce účinkoval celkem v sedmi filmech.

Divadlu však zůstal věrný, i když filmové nabídky se začaly jen hrnout. Největší úspěchy slavil například ve Smrti obchodního cestujícího Arthura Millera. A poté i v televizní verzi natočené Volkerem Schlöndorffem, která mu vynesla cenu Emmy (1986). Jinou divadelní hru, Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse, přenesl na plátno Paul Newman (1987). Několikrát se tedy Malkovichovi podařilo přenést úspěšně zvládnutou divadelní roli na filmové plátno. Je tedy pro Malkoviche příznačné, že jeho divadelní kariéra se s tou filmovou prostupuje. Když se dal na filmovou dráhu, je sympatické, že tu původní – divadelní – ze svého života nevytěsnil, že i dnes ho divadlo baví a nevadí mu, že jeho jevištní kreace může vidět podstatně méně diváků než v kinosálech po celém světě. Nutno říct, že broadwayský systém je filmovým hercům nekloněn: herec může hrát divadlo třeba měsíc v kuse a pak se opět věnovat natáčení filmů. Nejedná se tedy o neustálé „odskakování“ na večerní představení. Zmíněná The Infernal Comedy je z tohoto pohledu spíše soukromou produkcí, která zůstává v Malkovichově pomyslném repertoáru i pro příští léta. V roce 2010 ji diváci uvidí ve Španělsku či v Hamburku.

Ve stejném roce, kdy natočil psychologické drama Místa v srdci, hrál válečného zajatce ve Spielbergově Říši slunce. Tedy v jednom roce dva zcela odlišné filmy. Jeho nesmrtelnou rolí se v roce 1986 stal Valmont ve filmovém zpracování Nebezpečných známostí Stephena Frearse, kterou se definitivně zapsal do paměti diváků. Podobnou roli chladnokrevného svůdníka si zahrál ještě jednou, a to když mu Jane Campionová v roce 1996 svěřila postavu Osmonda ve filmu Portrét dámy. To jsem však v časové posloupnosti přeskočil další významné snímky, k tomu od proslulých režisérů: Pod ochranou nebe Bernarda Bertolucciho (1990), Stíny a mlhu Woodyho Allena (1991), O myších a lidech Malkovichova přítele z mládí a divadla Garyho Sinise (1992), Srdce temnoty (1993) Nicolase Roega (jehož retrospektiva byla za Roegovy osobní účasti k vidění na karlovarském festivalu v minulém roce). Potkal se dokonce i s Michelangelem Antonionim v povídkovém filmu Za mraky. Režisérem, se kterým se vícekrát úspěšně setkal, je britský tvůrce Stephen Frears. S ním natočil kromě proslulých Nebezpečných známostí i slavnou variaci na doktora Jekylla a pana Hyda Mary Reilly (1996). Nevyhnuly se mu – pro jeho fyzický vzhled zcela logicky – ani akční filmy, jako třeba trhák Con Air (1997). Za jiný takový – S nasazením života Wolfganga Petersena (1993) – dokonce získal svou druhou (a zatím poslední) Oscarovou nominaci. Bohužel ani tu Malkovich v sošku neproměnil. Ale třeba na něj Oscar ještě čeká, aby završil jeho úspěšnou filmovou cestu.

Již po zmínění těchto několika filmů je jasné, že Malkovich je hercem nejen hollywodských trháků, ale také komornějších či nezávislých filmů. Je vidět, že do takových projektů ho často zláká zajímavý režisér, se kterým by rád točil. Dává tedy přednost přitažlivým režisérským osobnostem, které by mohly jeho herectví posunout někam dál a zároveň on mohl svým herectvím posloužit jejich uměleckým dílům. Výjimečným příkladem takovéto osobnosti je portugalský režisér Manoel de Oliveira, letos stoletý tvůrce, který i přes svůj vysoký věk natočí každý rok jeden nový film, zpravidla trvající 75 minut a jen s několika postavami. Poprvé se Malkovich u Oliveiry objevil v roce 1995 ve snímku Klášter. Ale vrátil se do jeho filmů ještě dvakrát – ve filmech Vracím se domů (2001) a Zvukový film (2003). Prosazení pozdních filmů Manoela de Oliveiry podporuje právě karlovarský festival, který některé z nich v posledních letech zahrnul do svého programu. Oliveira je totiž jednou ze srdečních záležitostí umělecké ředitelky Evy Zaoralové. Díky ní mohli diváci letos vidět i jeho poslední film – Výstřednosti jedné plavovlásky (2009).

Jak je vidět, se kterým režisérem mu spolupráce funguje, u toho se objeví po letech znovu. K takovým patří i Volker Schlöndorff, se kterým se sešel znovu v roce 1996 při natáčení Netvora. Dále se objevil například v historizujících snímcích Muž se železnou maskou Randalla Wallace (1998) a Johanka z Arku Luca Bessona (1999). Také s chilským režisérem Raoulem Ruizem se setkal hned dvakrát – při adaptaci Proustova Hledání ztraceného času Čas znovu nalezený (1999) a v již zmíněném Klimtovi (2006). Ten také patří k několika Malkovichovým fimům, ve kterých ztvárnil skutečné historické postavy. Vedle Gustava Klimta to byl legendární tvůrce hororů F. W. Murnau ve filmu Ve stínu upíra (2000), scénárista Herbert J. Mankiewicz v televizním filmu RKO 281, v Říkejte mi Kubrick pak člověk, který se za slavného Stanleyho Kubricka pouze vydává. Nejoriginálnějším snímkem tohoto typu je bezesporu
V kůži Johna Malkoviche, kde ztvárnil dokonce sám sebe, slavného herce, do jehož hlavy jsou pořádány výlety a lidé se skrz tajemnou díru ve zdi mohou na pár minut ocitnout právě v Malkovichově kůži. Jak ho ovládají, on nad sebou ztrácí kontrolu a sává se jejich loutkou. Film natočil v roce 1999 Spike Jonze podle scénáře tehdy debutujícího Charlieho Kaufmana, který do filmu zařadil i několik reálií z Malkovichova soukromého života – v jednom z dialogů se například objeví jméno jeho přítele Garyho Sinise. A že se Malkovich ve filmu učí jednu z divadelních rolí, namlouvajíc si ji na diktafon, jen dokazuje stálou přítomnost divadla v jeho životě. Kaufman také vtipně polemizuje se slávou hollywoodského herce. Taxikář Malkovichovi řekne, že ho zná, ale vzápětí zmíní roli, ve které nikdy nehrál. Úřednici, která z tajemné díry ve zdi začne profitovat, zajímá jen jeho fyzická přitažlivost, jako herec ji také nezajímá. Máme zde tedy dvojí typ lidí: ty, kteří po vyslovení Malkovichova jména šílí blahem a chtějí se jím stát, a ty, které jeho herectví vůbec nezajímá, tak jako herectví jiných. Po tomto nejoriginálnějším filmu Malkovichovy filmografie se u Spikea Jonzeho objevil i v menší roli v Adaptaci s Meryl Streepovou a Nicolasem Cagem (2002). Od té doby se prý jeho tvorbu snaží bedlivě sledovat.

V poslední době ho diváci mohli v českých kinech vidět kupříkladu s Rowanem Atkinsonem v Johnny Englishovi (2003), v Libertinovi s Johnny Deppem, ve Stopařově průvodci po Galaxii (režie Garth Jennings, 2005), jako kněze v melodramatické Výměně Clinta Eastwooda nebo ve skvělé komedii bratří Joela a Ethana Coenových Po přečtení spalte jako opileckého agenta. Pokud jste některé z výše uvedených filmů (nebo i těch, které zde nezmiňuji, je jich opravdu ještě hodně) neviděli, zkuste seznamy videopůjčoven nebo jiné cesty, jak se k filmům s takto skvělým hercem dostat. Je nutno ještě shrnout, že John Malkovich je opravdu hercem s širokým polem působnosti – od divadla přes hollywoodské trháky až po ty nejnezávislejší počiny. Je hercem, který v žádném případě neustrnul v jednom bodě a zřejmě mu to ani nehrozí. Své herectví stále rozvíjí. Jeho touha experimentovat a pouštět se po stále nových cestách je očividná, nestal se slavným hercem jen proto, aby vydělával miliony. Jeho dobrodružnou experimentující povahu dokazuje třeba i ochota, se kterou se stal pouhou „předlohou“ při vytváření animované postavy Unfertha v adaptaci severské ságy Beowulf Roberta Zemeckise (2007). Myslím, že Malkovich nás může ještě nejednou překvapit. A já osobně se na to docela těším.