Velkou hvězdou letošního karlovarského filmového festivalu byl americký
herec John Malkovich. V Karlových Varech pobyl na hvězdu takového formátu
až nezvykle dlouho. Jiní obvykle přijedou jen uvést film, podat několik
rozhovorů a opět zmizí. Malkovich však ve Varech strávil celé čtyři dny.
Přijel ve středu 8. července a odjel až v neděli 12. července ráno.
Přitom do České republiky přijel již v úterý – a to vlakem.
Tento fakt se stal námětem pro mnoho článků, hlavně bulvárních
novinářů, neboť u slavného herce jakýkoli dopravní prostředek kromě
letadla je raritou. Jenže Malkovich přijel do Prahy jen z Vídně, tedy
Pendolino bylo minimálně stejně rychlé jako letadlo se všemi svými
check-iny. Úterní večer strávil se svou přítelkyní Nicolettou Peyranovou
ve společnosti Miloše Formana, se kterým si vyšel na večeři. Před
odjezdem do Karlových Varů si stihnul prohlédnout také Prahu.
Ve Vídni Jackem Unterwegerem
Ve Vídni hrál Malkovich divadlo, kterému se stále souběžně s filmem
věnuje. Mohu si tedy téměř vyčítat, že jsem byl na filmovém festivalu a
ne ve Vídni, kde byl Malkovich k vidění naživo – v přímé akci na
divadelním jevišti, což mohl být zážitek nezapomenutelný. Malkovich ve
vídeňském divadle Ronacher hrál od 1. do 5. července inscenaci nazvanou
The Infernal Comedy. Ta měla premiéru v květnu
2008 v Burnam Theatre v kalifornské Santa Monice. Pro Vídeň byla však na
místě částečně přepracovaná. V článku Elisalex Henckelové v deníku
Die Welt se uvádí, že iniciátorem projektu byl vídeňský dirigent Martin
Haselböck, který mimo jiné řídí v Los Angeles barokní orchestr Musica
Angelica. A chtěl vytvořit inscenaci, ve které se činohra propojí
s klasickou hudbou. Zároveň chtěl, aby hlavní roli hrál jeho přítel John
Malkovich. Hledali tedy téma – a scénografku projektu Birgit Hutterovou
napadl příběh sériového vraha Jacka Unterwegera. A jelikož se Malkovich
pro tento příběh nadchnul, napsal režisér Michael Sturminger scénář
The Infernal Comedy. A je logické, že s hvězdou světového
věhlasu nepracuje žádný začátečník, ale uznávaný režisér s mnoha
zkušenostmi s činoherní, operní i filmovou režií, jako právě
Sturminger.
V inscenaci kromě Malkoviche hraje barokní orchestr a dvě sopranistky,
které pějí árie Vivaldiho, Mozarta, Haydna či Webera a zastupují
významné ženy v Unterwegerově životě – matku, přítelkyně a oběti.
Unterweger byl totiž nechvalně známým rakouským masovým vrahem.
V sedmdesátých letech byl odsouzen za vraždu, kterou spáchal pod vlivem
drog. Následně si ve vězení počínal jako pravý intelektuál – zřídil
si knihovnu, napsal řadu básní, pohádek pro děti, román a další díla.
Dlouhá léta byl příkladem pro resocializační funkci umění. Několik
intelektuálů proto, v čele s Ernstem Jandlem, Güntherem Nenningem a
Elfriede Jelinekovou, napsalo petici za jeho propuštění. Rakouský prezident
ho tedy po šestnácti letech nechal předčasně propustit. Unterweger se pak
zapojil do kulturního života. Jenže se k překvapení všech po necelém
roce zjistilo, že tento intelektuál je skutečným psychopatem – 
po svém
propuštění zavraždil celkem 11 prostitutek, a to v Rakousku, České
republice a v Kalifornii. Po opětovném odsouzení se ve věznici v Grazu
Unterweger v roce 1994 oběsil.
Není divu, že takto neobvyklý dramatický příběh se tvůrci rozhodli
přenést na jeviště. A je logické, že o tuto inscenaci měla Vídeň, se
kterou je příběh spjatý, velký zájem. Vyprodaná představení
o atraktivnosti tohoto počinu svědčí – jistě nejen kvůli příběhu,
ale hlavně kvůli Malkovichovi v hlavní roli. Je sympatické, že Vídeňáci
nestrkají hlavu do písku a nebojí se vidět v divadelním zpracování
nepříjemné skutečnosti, které se v jejich zemi staly, ani o nich
hovořit. Mimochodem, právě Malkoviche si Vídeň oblíbila již v roce 2006,
kdy hrál titulní úlohu vídeňského malíře Gustava Klimta v biografickém
snímku Raoula Ruize prostě nazvaném Klimt.
Filmovou hvězdou v Karlových Varech
Na čtvrteční tiskové konferenci s Malkovichem bylo ve Varech plno. Do
sálu dokonce nebyli vpuštěni ani všichni novináři, jaký byl o ni zájem.
Před ní rozdal slavný herec i několik autogramů – tedy se nepotvrdilo,
co se neslo městem po Malkovichově příjezdu před hotel Pupp, že si
sběratelů autogramů vůbec nevšímá. Jejich chvíle přišla teď,
i několikrát později. Kdo nebyl na tiskové konferenci, mohl se zúčastnit
večerní veřejné diskuze s Malkovichem v rámci projektu Masterclass. Ten
se běžně konal v youtube-lounge, tedy v průchozím sále hotelu Thermal.
Ale dle očekávaného zájmu právě o tento „díl“ organizátoři
zajistili velký sál v Lázních I, kde návštěvníci mohli Malkoviche
slyšet vyprávět o jeho filmovém herectví.
John Malkovich nepřijel do Varů s prázdnou. V rámci sekce jemu
věnované zde uvedl své dva filmy. Ale kdo chtěl vidět na plátně hrát
právě Malkoviche, ten se nedočkal. Dle Malkovichova osobního přání totiž
festival uvedl snímek Tanečník
seshora a dokumentární film Rebeccy Camissové Cesta domů,
který produkoval. Malkovich tedy představil své jiné schopnosti v oblasti
filmu. Tanečník
seshora je zatím jediným Malkovichovým režijním počinem, ale
v oblasti producentské je aktivnější. Pod vedením jeho společnosti Mr.
Mudd vznikl například úspěšný film Terryho Zwigoffa Přízračný
svět (2001) se Scarlett Johansson nebo tragikomedie Jasona Reitmana Juno
(2007), za kterou jeho scenáristka Diablo Codiová (od které si při tvorbě
scénáře nechává radit například Quentin Tarantino) získala Oscara.
A s prázdnou Malkovich ani neodjel: při slavnostním zakončení festivalu
obdržel za nekonečných ovací publika Cenu za mimořádný přínos
světovému filmu. Když nahlédneme do jeho filmografie, je jasné, že
naprosto zaslouženě, ačkoli je Malkovichovi jen 55 let a snad světovému
filmu v budoucnu ještě mnoho přinese.
Malkovichův přínos světovému filmu
Karlovarskou cenu získal jistě především za své herectví, nikoli
režijní či producentské schopnosti. Malkovich doposud natočil na
70 filmů. Ne náhodou jsem velký prostor tohoto článku věnoval
Malkovichově poslední roli divadelní. Právě v divadle totiž svou hereckou
kariéru začal – v roce 1976 spolu s režisérem Gary Sinisem založil
v Chicagu avantgardní soubor Steppenwolf Theatre. První filmovou
příležitost dostal v roce 1978, a to hned od významného režiséra –
Roberta Altmana – ve filmu Svatba. Za roli hned ve svém šestém
filmu Místa v srdci (režie Robert Benton) byl roku 1984 poprvé
nominován na Oscara. A od té doby až do dneška jde doslova z role do role.
Jen v loňském roce účinkoval celkem v sedmi filmech.
Divadlu však zůstal věrný, i když filmové nabídky se začaly jen
hrnout. Největší úspěchy slavil například ve Smrti obchodního
cestujícího Arthura Millera. A poté i v televizní verzi natočené
Volkerem Schlöndorffem, která mu vynesla cenu Emmy (1986). Jinou divadelní
hru, Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse, přenesl na plátno
Paul Newman (1987). Několikrát se tedy Malkovichovi podařilo přenést
úspěšně zvládnutou divadelní roli na filmové plátno. Je tedy pro
Malkoviche příznačné, že jeho divadelní kariéra se s tou filmovou
prostupuje. Když se dal na filmovou dráhu, je sympatické, že tu
původní – divadelní – ze svého života nevytěsnil, že i dnes ho
divadlo baví a nevadí mu, že jeho jevištní kreace může vidět podstatně
méně diváků než v kinosálech po celém světě. Nutno říct, že
broadwayský systém je filmovým hercům nekloněn: herec může hrát divadlo
třeba měsíc v kuse a pak se opět věnovat natáčení filmů. Nejedná se
tedy o neustálé „odskakování“ na večerní představení. Zmíněná
The Infernal Comedy je z tohoto pohledu spíše soukromou produkcí,
která zůstává v Malkovichově pomyslném repertoáru i pro příští
léta. V roce 2010 ji diváci uvidí ve Španělsku či v Hamburku.
Ve stejném roce, kdy natočil psychologické drama Místa v srdci,
hrál válečného zajatce ve Spielbergově Říši slunce. Tedy
v jednom roce dva zcela odlišné filmy. Jeho nesmrtelnou rolí se v roce
1986 stal Valmont ve filmovém zpracování Nebezpečných známostí
Stephena Frearse, kterou se definitivně zapsal do paměti diváků. Podobnou
roli chladnokrevného svůdníka si zahrál ještě jednou, a to když mu Jane
Campionová v roce 1996 svěřila postavu Osmonda ve filmu Portrét
dámy. To jsem však v časové posloupnosti přeskočil další
významné snímky, k tomu od proslulých režisérů: Pod ochranou nebe
Bernarda Bertolucciho (1990), Stíny a mlhu Woodyho Allena (1991),
O myších a lidech Malkovichova přítele z mládí a divadla Garyho
Sinise (1992), Srdce temnoty (1993) Nicolase Roega (jehož
retrospektiva byla za Roegovy osobní účasti k vidění na karlovarském
festivalu v minulém roce). Potkal se dokonce i s Michelangelem Antonionim
v povídkovém filmu Za mraky. Režisérem, se kterým se vícekrát
úspěšně setkal, je britský tvůrce Stephen Frears. S ním natočil kromě
proslulých Nebezpečných známostí i slavnou variaci na doktora
Jekylla a pana Hyda Mary Reilly (1996). Nevyhnuly se mu – pro jeho
fyzický vzhled zcela logicky – ani akční filmy, jako třeba trhák Con
Air (1997). Za jiný takový – S nasazením života Wolfganga
Petersena (1993) – dokonce získal svou druhou (a zatím poslední) Oscarovou
nominaci. Bohužel ani tu Malkovich v sošku neproměnil. Ale třeba na něj
Oscar ještě čeká, aby završil jeho úspěšnou filmovou cestu.
Již po zmínění těchto několika filmů je jasné, že Malkovich je
hercem nejen hollywodských trháků, ale také komornějších či
nezávislých filmů. Je vidět, že do takových projektů ho často zláká
zajímavý režisér, se kterým by rád točil. Dává tedy přednost
přitažlivým režisérským osobnostem, které by mohly jeho herectví
posunout někam dál a zároveň on mohl svým herectvím posloužit jejich
uměleckým dílům. Výjimečným příkladem takovéto osobnosti je
portugalský režisér Manoel de Oliveira, letos stoletý tvůrce, který
i přes svůj vysoký věk natočí každý rok jeden nový film, zpravidla
trvající 75 minut a jen s několika postavami. Poprvé se Malkovich
u Oliveiry objevil v roce 1995 ve snímku Klášter. Ale vrátil se
do jeho filmů ještě dvakrát – ve filmech Vracím se domů (2001)
a Zvukový film (2003). Prosazení pozdních filmů Manoela de Oliveiry
podporuje právě karlovarský festival, který některé z nich v posledních
letech zahrnul do svého programu. Oliveira je totiž jednou ze srdečních
záležitostí umělecké ředitelky Evy Zaoralové. Díky ní mohli diváci
letos vidět i jeho poslední film – Výstřednosti jedné
plavovlásky (2009).
Jak je vidět, se kterým režisérem mu spolupráce funguje, u toho se
objeví po letech znovu. K takovým patří i Volker Schlöndorff, se kterým
se sešel znovu v roce 1996 při natáčení Netvora. Dále se
objevil například v historizujících snímcích Muž se železnou
maskou Randalla Wallace (1998) a Johanka z Arku Luca Bessona
(1999). Také s chilským režisérem Raoulem Ruizem se setkal hned
dvakrát – při adaptaci Proustova Hledání ztraceného času Čas znovu
nalezený (1999) a v již zmíněném Klimtovi (2006). Ten také
patří k několika Malkovichovým fimům, ve kterých ztvárnil skutečné
historické postavy. Vedle Gustava Klimta to byl legendární tvůrce hororů F.
W. Murnau ve filmu Ve stínu upíra (2000), scénárista Herbert J.
Mankiewicz v televizním filmu RKO 281, v Říkejte mi
Kubrick pak člověk, který se za slavného Stanleyho Kubricka pouze
vydává. Nejoriginálnějším snímkem tohoto typu je bezesporu 
V kůži Johna Malkoviche, kde ztvárnil dokonce sám sebe, slavného
herce, do jehož hlavy jsou pořádány výlety a lidé se skrz tajemnou díru
ve zdi mohou na pár minut ocitnout právě v Malkovichově kůži. Jak ho
ovládají, on nad sebou ztrácí kontrolu a sává se jejich loutkou. Film
natočil v roce 1999 Spike Jonze podle scénáře tehdy debutujícího
Charlieho Kaufmana, který do filmu zařadil i několik reálií
z Malkovichova soukromého života – v jednom z dialogů se například
objeví jméno jeho přítele Garyho Sinise. A že se Malkovich ve filmu učí
jednu z divadelních rolí, namlouvajíc si ji na diktafon, jen dokazuje
stálou přítomnost divadla v jeho životě. Kaufman také vtipně polemizuje
se slávou hollywoodského herce. Taxikář Malkovichovi řekne, že ho zná,
ale vzápětí zmíní roli, ve které nikdy nehrál. Úřednici, která
z tajemné díry ve zdi začne profitovat, zajímá jen jeho fyzická
přitažlivost, jako herec ji také nezajímá. Máme zde tedy dvojí typ lidí:
ty, kteří po vyslovení Malkovichova jména šílí blahem a chtějí se jím
stát, a ty, které jeho herectví vůbec nezajímá, tak jako herectví
jiných. Po tomto nejoriginálnějším filmu Malkovichovy filmografie se
u Spikea Jonzeho objevil i v menší roli v Adaptaci s Meryl
Streepovou a Nicolasem Cagem (2002). Od té doby se prý jeho tvorbu snaží
bedlivě sledovat.
V poslední době ho diváci mohli v českých kinech vidět kupříkladu
s Rowanem Atkinsonem v Johnny Englishovi (2003),
v Libertinovi s Johnny Deppem, ve Stopařově průvodci po
Galaxii (režie Garth Jennings, 2005), jako kněze v melodramatické
Výměně
Clinta Eastwooda nebo ve skvělé komedii bratří Joela a Ethana Coenových
Po přečtení spalte jako opileckého agenta. 
Pokud jste některé z výše
uvedených filmů (nebo i těch, které zde nezmiňuji, je jich opravdu ještě
hodně) neviděli, zkuste seznamy videopůjčoven nebo jiné cesty, jak se
k filmům s takto skvělým hercem dostat. Je nutno ještě shrnout, že John
Malkovich je opravdu hercem s širokým polem působnosti – od divadla přes
hollywoodské trháky až po ty nejnezávislejší počiny. Je hercem, který
v žádném případě neustrnul v jednom bodě a zřejmě mu to ani nehrozí.
Své herectví stále rozvíjí. Jeho touha experimentovat a pouštět se po
stále nových cestách je očividná, nestal se slavným hercem jen proto, aby
vydělával miliony. Jeho dobrodružnou experimentující povahu dokazuje třeba
i ochota, se kterou se stal pouhou „předlohou“ při vytváření
animované postavy Unfertha v adaptaci severské ságy Beowulf
Roberta Zemeckise (2007). Myslím, že Malkovich nás může ještě nejednou
překvapit. A já osobně se na to docela těším.
Napsat komentář