Pavel J. Hejátko – Pomníky z asfaltu

Před dvěma lety se na stránkách
Nekultury objevila recenze
na první dvě básnické sbírky Pavla J. Hejátka a v následném rozhovoru
autor ohlásil, že pracuje na další. Nedávno skutečně vyšla. Čím se
liší, nebo naopak neliší od básníkovy předešlé tvorby?

Pavel J. Hejátko byl v roce
2001 nominován na objev roku v ceně Magnesia Litera a jeho poezie stále
stojí za pozornost. Nechrlí několik sbírek ročně, svá díla zjevně
nechává dobře odležet a dozrát – a je to na nich znát.

Pomníky z asfaltu mají stejně jako starší sbírka Tanec
kostlivců formu jakéhosi pásma, jsou však kratší, a tak je snáz
můžete přečíst na jeden zátah. A tento způsob čtení je zřejmě
ideální, protože při něm nejlépe vynikne intenzivní
atmosféra textu.

Hejátko se stále drží politické a sociálně-kritické tematiky
i svého „disidentství“, a příliš nezměnil ani básnické postupy –
volný verš protkává rýmy i jinými zvukovými shodami, využívá
neobvyklá slova a ta obyčejná ozvláštňuje alespoň pozicí ve verši nebo
využitím zdánlivě nesmyslné interpunkce. Tentokrát se ale nechal mnohem
více inspirovat lidovou písní, a vnesl tak do básně zvláštní
nadčasovost, hudebnost a občas až baladickou notu.

A právě v ní spočívá
největší rozdíl mezi předchozími sbírkami a Pomníky z asfaltu.
Dříve pochmurnými vizemi minulosti i současnosti neustále pronikaly
anarchistické, energické výkřiky vzdoru a touha něco změnit, nebo alespoň
někoho „probudit“. Nová sbírka proti tomu působí až odevzdaným
dojmem: stále pojmenovává problémy a kritizuje různé aspekty
polistopadové společnosti, ale jako by se za nimi už jen ohlížela jako za
ztraceným dětstvím. Za básníkem-revolucionářem je náhle mnohem více
vidět básník-člověk, tak trochu předčasně zestárlý, unavený a
rozčarovaný. „Když běhali jsme bosky,/nebyly z nás/ ještě
skeptické trosky,“ shrnuje to velmi jasně přímo v textu.

Ať už se čtenář s touto rezignací ztotožní nebo ne, rozhodně musí
ocenit Hejátkův přirozený básnický talent a odvahu, s níž skladbu
zkomponoval. Přestože se v dlouhém souvislém pásmu nevyhnul hluchým
místům či opakování jednotlivých myšlenek a občas se nechal strhnout
zvukem svých slov na úkor sdělnosti, při celkovém pohledu jednoznačně
převáží klady. Pomníky z asfaltu představují ojedinělou generační
výpověď a zároveň skutečné básnické řemeslo, a tudíž stojí za
přečtení.

Ukázka:

Porážky na jatkách
slepými náboji,
slavíme silnými nápoji,
věru je – na co zapomínat!
Z čeho se zodpovídat?
Vše zavčas spáleno!
Bunkry pod kancléřstvím
zdárně zaminovány.
A hrdinové revoluce?
Na Nobelovu cenu nominováni…

Proč musíme zase
přestříhávat ploty?
Bojovali jsme pro ty,
za které se nyní stydím.
Má největší chyba?
Jedinkrát jsem uvěřil!
Již si dám pozor!
Spořádaně – nenápadně – mizím…

Pavel J. Hejátko, Pomníky z asfaltu, Oftis, Ústí nad Orlicí, 2008.

Foto: www.pjh.cz