Pavel J. Hejátko – Pomníky z asfaltu
Před dvěma lety se na stránkách
Nekultury objevila recenze
na první dvě básnické sbírky Pavla J. Hejátka a v následném rozhovoru
autor ohlásil, že pracuje na další. Nedávno skutečně vyšla. Čím se
liší, nebo naopak neliší od básníkovy předešlé tvorby?
Pavel J. Hejátko byl v roce
2001 nominován na objev roku v ceně Magnesia Litera a jeho poezie stále
stojí za pozornost. Nechrlí několik sbírek ročně, svá díla zjevně
nechává dobře odležet a dozrát – a je to na nich znát.
Pomníky z asfaltu mají stejně jako starší sbírka Tanec kostlivců formu jakéhosi pásma, jsou však kratší, a tak je snáz můžete přečíst na jeden zátah. A tento způsob čtení je zřejmě ideální, protože při něm nejlépe vynikne intenzivní atmosféra textu.
Hejátko se stále drží politické a sociálně-kritické tematiky i svého „disidentství“, a příliš nezměnil ani básnické postupy – volný verš protkává rýmy i jinými zvukovými shodami, využívá neobvyklá slova a ta obyčejná ozvláštňuje alespoň pozicí ve verši nebo využitím zdánlivě nesmyslné interpunkce. Tentokrát se ale nechal mnohem více inspirovat lidovou písní, a vnesl tak do básně zvláštní nadčasovost, hudebnost a občas až baladickou notu.
Stále pojmenovává problémy a kritizuje různé aspekty polistopadové společnosti, ale jako by se za nimi už jen ohlížel jako za ztraceným dětstvím.
A právě v ní spočívá
největší rozdíl mezi předchozími sbírkami a Pomníky z asfaltu.
Dříve pochmurnými vizemi minulosti i současnosti neustále pronikaly
anarchistické, energické výkřiky vzdoru a touha něco změnit, nebo alespoň
někoho „probudit“. Nová sbírka proti tomu působí až odevzdaným
dojmem: stále pojmenovává problémy a kritizuje různé aspekty
polistopadové společnosti, ale jako by se za nimi už jen ohlížela jako za
ztraceným dětstvím. Za básníkem-revolucionářem je náhle mnohem více
vidět básník-člověk, tak trochu předčasně zestárlý, unavený a
rozčarovaný. „Když běhali jsme bosky,/nebyly z nás/ ještě
skeptické trosky,“ shrnuje to velmi jasně přímo v textu.
Ať už se čtenář s touto rezignací ztotožní nebo ne, rozhodně musí ocenit Hejátkův přirozený básnický talent a odvahu, s níž skladbu zkomponoval. Přestože se v dlouhém souvislém pásmu nevyhnul hluchým místům či opakování jednotlivých myšlenek a občas se nechal strhnout zvukem svých slov na úkor sdělnosti, při celkovém pohledu jednoznačně převáží klady. Pomníky z asfaltu představují ojedinělou generační výpověď a zároveň skutečné básnické řemeslo, a tudíž stojí za přečtení.
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
Porážky na jatkách
slepými náboji,
slavíme silnými nápoji,
věru je – na co zapomínat!
Z čeho se zodpovídat?
Vše zavčas spáleno!
Bunkry pod kancléřstvím
zdárně zaminovány.
A hrdinové revoluce?
Na Nobelovu cenu nominováni…
Proč musíme zase
přestříhávat ploty?
Bojovali jsme pro ty,
za které se nyní stydím.
Má největší chyba?
Jedinkrát jsem uvěřil!
Již si dám pozor!
Spořádaně – nenápadně – mizím…
Pavel J. Hejátko, Pomníky z asfaltu, Oftis, Ústí nad Orlicí, 2008.
Foto: www.pjh.cz
Reklama
Dřevěné podlahy: velký výběr podlah, rychlé dodání vč. pokládky
Potřebujete garážová vrata na míru? Dodávky a montáž levně od nás
Kalkulačka, povinné ručení srovnání sazeb povinného ručení.
Řecké ostrovy a pevnina s CK travel 2002, odlety z Brna a Ostravy
Komentáře k textu
Rss komentářů tohoto textu - Formulář pro nový komentář
Pomníky z asfaltu
Tuto knihu mám a regulérně si myslím, že v ní Hejátko předvádí, co se týče toho již jmenovaného „básnického řemesla“ zatím to nejlepší, co kdy napsal. Ty básně jsou opravdu nadčasové a nemohu se tak pořád zbavit dojmu, že Hejátko je takový novodobý -(sic)potetovaný, ale Karel Kryl. A to i přesto, že mají oba absolutně jiný styl a stavbu veršů,a i přesto, že se v této sbírce vzdálil ze všech svých dosavadních sbírek Krylovu „stínu“ asi nejvíce. Ale ten něco jako „nádech“ nebo „deja vu“ toho – tam prostě stále cítám a ten tam je. Ale pro mne to je klad a nikoli zápor – myslím si, že tady nikdo takový jiný není, o kom by se tohle v současné české poezii dalo říci…V tom cítím určité Hejátkovo nedocenění.
Hejátko
Byl jsem včera na Hejátkově čtení u nás v knihovně v Brušperku. Tak precizní recitaci, s obsahem jako od Kryla a hlasem, jako kdyby tam seděl nemocný Miroslav Moravec jsem ještě nezažil.. Taky jsem ještě nikdy nezažil 17 lidí, kteří 50 minut skoro ani nedýchají. A proč to všechno? Hejátko četl hlavně „Pomníky z asfaltu“ a ta sbírka zkrátka bere dech – jedním slovem.
na hranici
Hejátko je talent. On má výhodu v tom, že svoje básně umí podat a při poslechu i čtení jsou takový jakože „automatický“. No a to, že je to o dnešku, je výhoda taky, protože to nikdo jiný tak dobře, jak Hejátko nedělá. Takže co k tomu víc?
