Pavel J. Hejátko – rozhovor
Už jste dokončil plánovanou třetí sbírku? A snažíte se oproti své starší tvorbě vědomě nějak posunout, nebo jste impulzivní autor a necháváte poezii plynout volně?
V podstatě mám již svoji třetí sbírku dokončenou. Ale ovšem skutečně jen v podstatě. Mám totiž ještě mnoho materiálu v hlavě a musím jej zpracovat, jak se říká na papír. Abych řekl pravdu, mnoho jsem se poezii v poslední době nevěnoval. U nakladatelství Šedá zóna (www.sedazona.cz) mně vyšla na začátku července knížečka s názvem „Na hranu a dál“. Jde o 54stránkový rozhovor, který se mnou pořídil novinář Vojtěch Štorkán. Tento rozhovor se týká komplexně šesti kapitol mého života a otázky v něm jsou koncipovány jako otázky, na které jsem dosud ještě nikde neodpovídal. Musím uznat, že je to celkem zajímavé čtení. Dále pak vyšla u nakladatelství Tarantino a Čert stostránková literární kompilace se šesti autory dnešní undergroundové české scény.
I v této knize mám svůj umělecký prostor, který jsem využil k seznámení čtenářů s ukázkou své knihy filozofických esejů „Zpěvy kostlivců“. Vzhledem k tomu, že jsem si svými dvěma sbírkami nasadil celkem vysokou laťku, nepovažuji se za impulzivního autora. Má třetí sbírka „Pomníky z asfaltu“ jest žánrově stejná jako její předchůdkyně, (tzn. že jde o soc.-pol. poezii) ale kvalitativně se snažím, aby literárně byla ještě mnohem dál. Jestli se mi tato snaha podaří, budou moci čtenáři posoudit snad již v příštím roce.
Současná česká poezie oslovuje dost úzký okruh čtenářů. Neodrazuje vás to trochu od tvorby? Nemáte chuť věnovat se výhradně publicistice, která je průraznější a oslovuje velké množství lidí?
Máte pravdu v tom, že kdybych psal pouze publicistiku nebo různé odborné články a studie, bylo by to pro mne asi čtenářsky atraktivnější. Možná ale právě proto vyjadřuji své dojmy a názory poezií. Vždy mne nejvíce oslovovalo to, co je v menšině. Doba první poloviny 20. století, kdy u nás byla čtenost i produkce poezie na vrcholu, je bohužel již dávno pryč. S tím se musím nejen já jakožto autor vyrovnat. Na druhou stranu si myslím, že jsem natolik dobrý básník, že svoji čtenářskou obec budu mít vždy. Samozřejmě můžeme diskutovat o její síle a velikosti. V tomto směru přichází každopádně každý autor píšící jakýkoliv jiný literární žánr nežli poezii vítězoslavně k účtu. S tím však ani já, ani nikdo jiný bohužel nic nenaděláme. Mrzí mne to a věřím, že sám ještě zažiji a pocítím dobu, ve které tomu bude jinak.
Bezesporu jste mediálně přitažlivá osobnost. Myslíte, že je pro vás díky tomu snazší najít „odbyt“ pro svou poezii?
Pozor – nyní si vám dovolím oponovat. Mediálně přitažlivá osobnost jsem dost možná býval, ještě v dobách, kdy jsem měl pouze mnohačetný piercing a tetování. V dobách, kdy jsem ještě veřejně neprezentoval své politické a sociální názory. V tomto ohledu však dnes již nastala změna. Zhruba poslední rok se velmi tvrdě a kriticky vyjadřuji k mnoha společenským a morálním otázkám a to ze mne dělá spíše potenciální terč útoku nežli mediálně přitažlivou osobnost. Pro média (ať již jakákoliv) jste totiž atraktivní pouze do doby, než začnete říkat jiné než jejich zaručeně pravdivé teorie. To ale dělat nehodlám. Nedělal jsem to v dobách, kdy jsem z toho mohl mít kromě uměleckého i finanční profit, nevím, proč bych to měl dělat dnes, kdy z toho nemám zhola nic. Myslím, že v tomto směru jsou moje postoje neměnné i do budoucna.
Vaše tvorba je plná temných tónů, obrazů a myšlenek. Co vás ale spolehlivě dokáže pozitivně naladit?
Když má přítelkyně nezlobí, když je lednička plná jídla a dobrá nejen domácí kořalka. To vše + dalších asi milion maličkostí, které dohromady dávají atmosféru klidného domova. Mám rád své soukromí, pohodu a klid. Na druhou stranu je však pravda, že když tyto životní atributy zrovna nemám, je to dobré pro moji uměleckou tvorbu. Je zaručeným faktem, že se mi píše dobře i ve chvílích vnitřního neklidu a rozčarování. To je ovšem pochopitelné i pro tvorbu ostatních kolegů – autorů. Je to již historií prověřená zkušenost.
Které básníky, nebo obecně autory, máte rád? (Vím, že je to ohrané, ale mně to pořád ještě připadá zajímavé.)
Mezi skutečnou špičku světové literatury počítám ruskou tvorbu přelomu 19. a 20. století. Počínaje Puškinem, Čechovem přes Dostojevského až po Gogola. Z českých autorů mi jsou nejblíže Karel Kryl, Ivan Diviš, Jan Skácel a František Gellner. Ovšem česká literární, potažmo obecně kulturní fronta je velmi silná, a to v celosvětovém měřítku a kontextu již od dob národního obrození od roku 1848. Současní autoři mne příliš neoslovují, a to bych si troufl poznamenat, že o nich mám i relativně dobrý přehled. Nevím, čím to je, ale nejzásadnějším důvodem bude asi vyčpělost vlastní umělecké konvence. Chci tím říct, a to nikoliv nějak mezi řádky, že současní, a to nejen čeští autoři používají již stokrát použité „recepty“. Nedokáži si vysvětlit a odpovědět na otázku, jak dlouho bude tento trend ještě trvat.
Píšete rukou, nebo na počítači?
Píši na počítači rukou. Kdybych psal rukou, asi by opět došlo k tomu, co se mi již v dávné minulosti párkrát stalo, a sice že bych požadovaný text buďto ztratil, nebo v lepším případě po sobě již znovu nepřečetl. Píši sice jen dvěma prsty, ale i tak píši celkem rychle a je to pro mne již snazší a především praktičtější než ona vámi dotazovaná druhá varianta. Pamatuji si ještě na romantické kouzlo dávných básníků – píšících prvně rukou a později následně na stařičkých psacích strojích.
Problém dneška je ale v tom, že pokud nepíšete svoji tvorbu pouze „do šuplíku“, chce po vás každý vydavatel rukopis psaný již pouze a jen v elektronické podobě. Z hlediska vývoje tohoto století a jeho nové verze vědecko-technické revoluce je to zcela pochopitelný jev.
Více o autorovi najdete na www.pjh.cz.