Viktor Labský není pro
české čtenáře jméno neznámé, vyšly tu jeho dvě povídkové knihy Rozcestí
mimo civilizaci a nedávno také Milníky
mimo civilizaci, které se pohybují napříč žánry a charakterizují je
přívlastky jako dobrodružnost, tajemství a zneklidňující vyústění.
Méně známý, ale stejně „dobrodružný“ je taktéž osud tohoto autora,
který v 80. letech emigroval do Kanady, kde od té doby žije, pracuje a
píše své knihy. Jeho jméno však v českých literárních příručkách
nenajdete i přesto, že k české kultuře (nejen exilové) má Viktor
Labský (*1951) rozhodně co říci. O tom se ostatně můžete přesvědčit
v našem rozhovoru.
Když jsem se připravoval na tento rozhovor, snažil jsem se o Vás
získat o něco víc informací než jen ty na obálkách Vašich dvou knih,
ale příliš jsem nepochodil. Mohu Vás tedy poprosit, abyste stručně shrnul
své literární a tvůrčí aktivity v kanadském exilu, kam jste odešel
v roce 1983?
Socialistické Československo jsem „ilegálně opustil“ v roce 1983 a
po osmi měsících v uprchlických táborech v Itálii mě vzala Kanada. Do
Toronta jsem přiletěl začátkem dubna 1984. Měl jsem obrovské štěstí,
že se právě uvolnilo místo redaktora a hlasatele v československé sekci
Radio Canada International v Montrealu. Konkurz se mi podařilo vyhrát a už
od 1. září 1984 jsem měl zajímavé povolání a navíc s velmi slušným
platem. Když na to vzpomínám, říkám tomu občas „raketový start“.
Náhle jsem měl všechno, co jsem si přál. Jenže to nakonec dopadlo jako
v pohádce. Sedm let štěstí, sedm let neštěstí. V březnu 1991,
v souvislosti se změnami v bývalém sovětském bloku, Radio Canada
International propustilo polovinu svých zaměstnanců. Spolu s námi přišli
o práci kolegové z polské sekce, maďarské, německé a z ruské zůstala
jen polovina.
Ale vy jste se ptal na literární aktivitu. Asi jako každý emigrant
s literárními ambicemi jsem byl plný dramatických zážitků, úvah
o svobodě, kterou jsme získali, a o diktatuře, které jsme se zbavili.
Cítil jsem, že občan západní demokracie podceňuje komunistické
nebezpečí, a dráždilo mě, když někteří Kanaďané kladli rovnítko mezi
Spojené státy a Sovětský svaz. Proto jsem se o těchto tématech pokoušel
psát také v angličtině, ale bez valné odezvy. Koneckonců, říkal jsem
věci, které byly řečeny tolikrát přede mnou a mnohem lépe, například
Solženicynem. Pro české čtenáře jsem koncem osmdesátých let napsal asi
deset povídek, ve kterých jsem zachytil překonávání železné opony,
život v uprchlických táborech a první kroky na novém kontinentu. Na
časopisecké uveřejnění však byly příliš dlouhé. Proto jsem z nich
připravil knížku pro nakladatelství Sixty-eight manželů Škvoreckých a na
jaře 1989 jsem jim rukopis poslal. Jak vidíte, načasoval jsem to dost
nevhodně. Půl roku nato přišla „sametová revoluce“ a pan Škvorecký mi
odepsal, že je unavený a že nakladatelství zavírají. Doporučil mi, abych
se pokusil o vydání v Praze. To jsem o několik let později udělal. Moje
první knížka měla dlouhatánský název Vysoké salto západním směrem
s pravotočivým vrutem a nejistým dopadem a vyšla v nakladatelství
Atribut. Jenže v textu bylo tolik chyb a překlepů, že jsem její distribuci
musel doslova zakázat. Později jsem se dověděl, že tohle vydání bylo
vlastně podvod.
Publikoval jste v tehdy nejznámějším exilovém periodiku Západ,
které vycházelo v Ottawě a kde za normalizace publikovala celá řada nejen
exilových autorů, ale dnes už známých osobností (Václav Havel, Josef
Škvorecký, Jan Křesadlo atd.). Jak jste se dostal ke spolupráci s tímto
časopisem?
Jako redaktor kanadského
zahraničního vysílání jsem brzy přišel do kontaktu s redaktorem Západu,
Milošem Šuchmou. Vyzval mě, abych do Západu také něčím přispěl.
Tuším, že jsem mu poslal několik povídek, které jsem napsal ještě
v Československu. Několik z nich postupně v Západu vyšlo. Ještě
větší zájem byl o publicistické příspěvky. Vzpomínám si, že jsem tam
otiskl např. úvahu o unikátnosti českého politického humoru, protože
jsem vždy rád poslouchal a vyprávěl protirežimní anekdoty a historky. Jako
redaktor jsem natočil řadu rozhovorů s významnými krajany, které jsem
poněkud přepracoval a pak nabídl k uveřejnění také Západu. V roce
1988 mě redakční rada požádala, abych se stal pravidelným dopisovatelem.
To byla pro mě pocta, protože Západ byl opravdu nesmírně zajímavý a
dobře dělaný časopis. Osobně si myslím, že nejlepší česká exilová
publicistika osmdesátých let je spojena právě se Západem a že bez ohledu
na to, jak se svět za čtvrtstoletí změnil, příspěvky Josefa
Škvoreckého, Stanislava Reiniše nebo Oty Ulče stojí za přečtení i dnes.
Rád si připomínám, že vždy, když Západ vyšel – a byl to bohužel jen
dvouměsíčník – jsme v Radio Canada podrobně informovali
o nejdůležitějších článcích každého čísla i s citacemi. Někdy to
dokonce vyvolávalo kritiku ze strany vyššího managementu, který prosazoval
politickou korektnost za každou cenu a řídil se heslem „hlavně nepopudit
Moskvu“. Stále nám opakovali, že naší povinností je informovat
o Kanadě, a ne o antikomunismu české a slovenské komunity a už vůbec ne
o událostech v Československu nebo v sovětském bloku. Tehdejší
programový ředitel, Allan Familiant, sice česky nebo slovensky neuměl, ale
byl to ruský Žid, proto leccos dokázal vytušit, a navíc měl jako zástupce
Čecha, pana Vítka. Takže nás dost kontrolovali a hlídali. Maďaři na tom
byli lépe, těm nikdo nerozuměl. Západ o nás několikrát psal a uveřejnil
fotografii naší redakce. Jinými slovy, tak trochu jsme si navzájem dělali
reklamu.
Jaké byly tehdy kontakty mezi českými emigranty
v Kanadě?
Dobré. Československé sdružení v Kanadě propojovalo všechny
emigrační vlny, jako poúnorovou, posrpnovou a pozdější, a novým
příchozím se všemožně snažilo pomáhat. Nakolik se pamatuju, český exil
v osmdesátých letech velmi rozčeřil problém tzv. upravenců. Mladé
generaci tento pojem asi nic neříká, proto ho krátce vysvětlím.
Normalizátoři vymysleli na exil důmyslnou léčku. Ten, kdo byl z hlediska
čs. úřadů „ilegálně“ v zahraničí, mohl po obdržení kanadského
občanství kajícně zajít na československý konzulát a požádat o tzv.
upravení vztahů. Odtud tedy výraz „upravenec“. To ovšem nebyla ani
zdaleka tak nevinná věc, jak se nyní zdá. Dotyčný musel požádat
prezidenta republiky, kterým byl Gustáv Husák, o prominutí trestu.
Samozřejmě že to bylo za úplatu, a takový upravenec se musel zavázat, že
se bude v cizině chovat jako loajální československý občan. Výměnou za
tuhle obojetnost mohl upravenec jezdit do Československa a pak se bez
problémů vracet do Kanady. Údaje o tom, kolik lidí o takový vysoce
nemorální status požádalo a jaké služby se přitom zavázali poskytovat,
by někde měly být archivovány. Možná že by stálo za to je zpracovat. Jak
je možné slibovat věrnost současně dvěma zemím, které stojí
v protichůdných politických a vojenských blocích? Pokud vím, většina
exilu byla proti „upravování“, a tudíž proti spolupráci
s komunistickým režimem. Právě časopis Západ se v této věci angažoval
velmi nekompromisně a jeho dopisovatelé na tuto schizofrenní situaci
mnohokrát poukazovali na nejrůznějších fórech, ale kanadské úřady toto
varování bohužel nebraly nijak vážně.
V Kanadě jste
pracoval také pro Radio Canada International v Montrealu, v rámci něhož
fungovala také malá československá redakce. Jaký byl váš úkol a měli
šanci Vás zaslechnout i posluchači v totalitním
Československu?
Jak už jsem sdělil, pracoval jsem jako český redaktor a hlasatel. Bylo
nás celkem pět – tři Češi a dva Slováci. Všichni jsme dělali
všechno. Překládali jsme zprávy a komentáře a každý jsme vedli jednu
nebo dvě rubriky. Denně jsme museli zajistit půlhodinové vysílání.
Posluchače jsme měli, několik desítek nám dokonce pravidelně psalo.
Bohužel, téměř všichni si stěžovali na kvalitu poslechu. Někteří nám
zaslali natočené ukázky z našeho vysílání. Je pravda, že poslouchat
něco takového uprostřed hučení a vrčení, to vyžadovalo skutečné
fandovství. Nezapomínejte však, že nás poslouchali a aktivně s námi
komunikovali zvláště ti, kdo se zajímali o kanadský hokej nebo
o kanadskou přírodu. A to jsou dvě oblasti, ve kterých Kanada opravdu
hraje prim.
Domácím čtenářům jste byl představen jako trochu opomenutý
exilový autor. Vy jste však prý psal povídky už za socialismu, měl jste
tehdy „spisovatelské“ ambice, usiloval jste o vydání vlastní knihy
třeba v nějakém exilovém nakladatelství?
Ano, to je pravda. Psal jsem už za socialismu, ale na knižní vydání
nebyla šance. Něco málo, asi čtyři nebo pět krátkých povídek, jsem
uveřejnil v sobotních přílohách novin. Vždy mě bavilo fabulovat.
Přiznám se vám, že mým cílem je psát fikci, kterou by čtenář vnímal
jako cosi životného a naprosto autentického. O tom, že moje první knížka
byla určená pro nakladatelství Sixty-eight manželů Škvoreckých, jsem už
mluvil. A dokonce i teď, po více než dvaceti letech, mě mrzí, že k tomu
nedošlo. Myslím, že jsem si měl pospíšit a dát tu knížku dohromady tak
o dva roky dříve.
Vaše povídky se často odehrávají v kulisách divoké přírody,
na horských túrách a nejrůznějších výletech, děj umísťujete do
konkrétních míst (národní parky, Mexiko). Zúročujete v tvorbě vlastní
cestovatelské zážitky, genius loci určitých míst?
Naprosto. Jsem vášnivý cestovatel a turista. Když máte zaměstnání
jako já, stane se vám, že jste přesycen městy a lidmi a toužíte po
nedotčené přírodě. V Evropě se něco takového najde jen výjimečně.
V Kanadě, ve Spojených státech nebo na Novém Zélandu naštěstí taková
místa stále ještě existují. Párkrát se mě moji čtenáři ptali, zda si
dělám na cestách poznámky. Ano, dělám. Jenže je to jen stručný popis
toho, co jsem viděl nebo zažil. Je to vlastně deník. K tomu, aby se
z nějaké skutečné epizody nebo krajinné scenerie stala součást povídky,
je třeba prožít to a promyslet znovu, vidět to očima jiné postavy.
Většina Vašich povídkových hrdinů z knihy Rozcestí mimo
civilizaci emigrovala poměrně dobrodružnými způsoby, např. hrdina
povídky Fetiše minulosti přeplaval po moři z jugoslávského
pobřeží do několik kilometrů vzdáleného italského Terstu. Vy jste také
v roce 1983 zvolil odchod do Itálie, probíhal za podobně dramatických
okolností?
Ano. Doslova. Specialitou
československých úřadů té doby byl tzv. šedivý pas, který držitele
opravňoval jedině k vycestování do Jugoslávie. Konzulát žádné jiné
země mu do takového dokladu nemohl dát vízum. Jediným způsobem, jak to
obejít a dostat se do svobodné země, byl ilegální přechod. S kamarádem
Láďou Baryharem jsme se nejdříve pokusili přejít v Julských Alpách do
Rakouska. Bez problémů jsme se dostali až na samou hranici, ale měli jsme
nešťastný nápad zastavit se na horské chatě Prešernova koča, abychom si
koupili něco k pití. Ukázalo se však, že tamní správce byl současně
policistou. Ale choval se k nám slušně, nezatkl nás, dal nám najíst a
nechal nás tam přenocovat, jen dohlédl, abychom ráno nešli dál. Uvědomili
jsme si, že kdyby na jeho místě byl pohraničník český nebo
východoněmecký, už dávno bychom byli v poutech a na cestě do vězení.
V Československu bylo tehdy možné dostat rok nepodmíněně za pouhý pokus
o „ilegální opuštění republiky“. Pak jsme se tedy museli vrátit
zpátky na jadranské pobřeží. Zde se mi podařilo najít italskou rodinu,
která byla ochotná nám pomoci a převézt do Itálie naše zavazadla.
Znamenalo to ovšem, že se přes hranici musíme dostat po svých. Láďa na
další pokračování neměl nervy, vzdal to a vrátil se do Československa.
Já jsem přes hranici přeplaval. Trvalo mi to necelou hodinu. Stačilo dostat
se v noci přes záliv, kterým vedla hraniční čára. V těchto místech se
z Jugoslávie do Itálie dostaly tisíce lidí ze sovětského bloku.
Jugoslávská policie to věděla a tento úsek hlídala. Údajně používala
i provokatéry. Kandidát ilegálního přechodu se tedy nemohl vyptávat
příliš veřejně, a proto málokdo měl spolehlivé informace. Mně pomohla
znalost italštiny. V uprchlických táborech jsem se pak setkal s krajany,
kteří podnikli podobnou, ale delší plavbu a úplně vyčerpaní přistáli
v Itálii doslova jen v plavkách. Nebyli to žádní disidenti a nikomu
z nich v Československu nehrozilo pronásledování. Prostě si řekli, že
mají komunistických lží dost a že to zkusí jinde. A měli dost odvahy
při tom riskovat.
V povídkách často vytváříte mezní situace, v nichž postavy
dostihnou zdánlivě vytěsněné otazníky z jejich minulosti, s níž jsou
nuceni se vyrovnat. Máte pocit, že česká společnost po dvaceti letech
svobody má také nějaký ten „odsunutý“ problém, který se jednoho dne
jako bumerang vrátí? Protože pokud ano a mělo by to probíhat za stejně
dramatických okolností jako ve Vašich příbězích, nebude to asi zrovna
„procházka růžovým sadem“.
Víte, že mi svou otázkou vlastně nabízíte literární námět? Myslím,
že ti, kdo četli moje povídky, vědí, že zdaleka největším
„odsunutým“ problémem je pro mě pokračující existence komunistické
strany. Nejsem zdaleka jediný, kdo se pozastavuje nad paradoxní situací,
která přetrvává v České republice. Komunistická strana byla sice
odsouzena jako pachatel nepromlčitelných zločinů, ale KSČM ze
společenského života vyloučena nebyla a jednotliví pachatelé až na
výjimky, jako je bývalá prokurátorka Brožová, nebyli nikdy stíháni. Jak
je možné, že bývalí pracovníci stranického aparátu, ministerstev,
bezpečnosti a armády, tedy ti, kdo byli součástí represivního aparátu a
majiteli stranických legitimací, mají vyšší důchody než jejich oběti?
Mám za to, že tuto otázku by si měla i po dvaceti promarněných letech
dát do programu nějaká solidní pravicová strana. A zda jednoho dne přece
jen nedojde ke spravedlivému účtování s komunistickou minulostí? Přál
bych si to, ale pochybuju o tom.
V povídce
Aljašská romance buduje Filip jakousi zemljanku na Aljašce po vzoru
Londonových románů. Ale jak se ukáže, ta pravá „londonovská“
divočina jako by už ve dvacátém nebo jednadvacátém století nebyla
možná, protože v závěru zjistí, že ho celou dobu sledoval správce parku
a vůbec okolo jeho příbytku bylo rušněji, než si představoval.
I v ostatních povídkách může čtenář zachytit náznaky drobných
„romantických“ deziluzí. Jaká literatura Vás ještě
inspiruje?
Je to především literatura faktu. Právě v povídce Aljašská
romance má Filip s sebou jen několik knížek – Stručná
historie času, Význam evoluce, Život Michelangelův,
Demokracie v Americe, Hraje Bůh v kostky?. Beletrii tam
zastupuje jedině Země lidí od Saint-Exupéryho. A kromě toho se mu
občas připomínají Holanovy a Březinovy verše. Filipův výběr
samozřejmě není náhodný. Stejné knihy bych si do divočiny vzal s sebou
také já.
Občas jsem měl při čtení Vašich povídek pochybnosti, jak
vlastně chápete přírodu, která je v příbězích významným hybatelem
lidských osudů – jako nelítostného soupeře, nebo kontrastně ke
konfliktům lidských eg a pokřivených charakterů? Myslím, že je v nás
stále hluboce zakořeněná opozice společnost vs. příroda a její
překonávání je pro každou generaci permanentním úkolem, ať už vzhledem
k ekologickým otázkám nebo jen k hledání si vztahu
ke světu.
Na to, jak chápu přírodu, jednoznačná odpověď neexistuje. Příroda je
naštěstí tak rozmanitá a nepostižitelná jakýmikoli definicemi, takže
může být současně nelítostným soupeřem i zdrojem útěchy. Fascinuje
mě vždy znovu a znovu například tak očividný fakt, že příroda nemá
žádný morální kodex, že živočišný svět nezná nic takového, jako je
spravedlnost nebo dobro a zlo. Kterákoli situace je souhrnem objektivních
faktorů, a tudíž vůči nám lidem absolutně neutrální. Jako městští
lidé si přírodu velmi často idealizujeme a podle svých dispozic
personifikujeme. Ano, je to tak, jak říkáte. Postavili jsme přírodu a
lidskou společnost do protikladu. Vyčlenili jsme se z ní. Přitom každý
z nás má potřebu se k ní vrátit.
S tím souvisí další otázka. Co podle Vás znamená ocitnout se
„mimo civilizaci“?
To označení zahrnuje několik rovin. V popředí je samozřejmě klasická
situace, kdy se člověk dostane do divoké přírody, široko daleko není nic
z obvyklých civilizačních vymožeností a on se tudíž musí spoléhat jen
sám na sebe. Další rovinou je to, když něco selže, když se
z adrenalinové euforie náhle stane boj o život. Ovšem „mimo
civilizaci“, tj. mimo pomoc a dosah jiných lidí, se člověk nemusí nutně
dostat jen na Aljašce. Může k tomu dojít v obyčejném lesíku, když
člověk zabloudí, a dokonce i třeba uprostřed cizího města, kde se
nedomluví a kde mu lidé nahánějí strach. Před časem jsem slyšel
vyprávění o staré osamělé ženě, která upadla ve sprše, zlomila si
nohu, musela se odtud odplazit do obývacího pokoje ke dveřím a pak se tři
dny pokoušela na sebe upozornit, protože neměla telefon. Čili byla ve
vlastním bytě a přesto naprosto mimo civilizaci. Ve smyslu psychologickém se
lidé mohou ocitnout „mimo civilizaci“ také tehdy, když si nedokážou
svou situaci vysvětlit, začínají pochybovat jeden o druhém, podezírat se
a odlidšťovat. S tím souvisí také rovina etická. Člověk, který se
vydal sám na moře, kde je hříčkou větru a vln a kde ho i malá chyba
může stát život, se nepochybně pohybuje mimo civilizaci. Ale co když
dopluje k lidem, pro které neplatí základní civilizační principy? To je
vlastně „mimo civilizaci“ na druhou.
V souvislosti se svou prvotinou jste se zmínil, že její vydání
byl podvod. Jak to bylo s Vašimi dalšími tituly? Co znamenají údaje na
obálce, že byly vydány v Praze „různými neoficiálními
nakladatelstvími“?
Vezmu to chronologicky. V roce
1998 jsem se při návštěvě Prahy setkal se svou bývalou přítelkyní ze
studentských let, Evou Varnerovou, provdanou Hájkovou. Poslal jsem jí svoje
povídky a ona přišla na nápad, že je nabídne různým nakladatelům.
Vlastně se tak stala mojí literární agentkou. Je pravda, že jakoukoli
finanční odměnu odmítla. O tom, jaká byla moje prvotina a že v ní byla
spousta chyb, jsem už mluvil. Pro další dvě knížky Eva Hájková zajistila
vydání u dost známého nakladatelství Hain a Hain. To bylo v roce
2000. Chyby tam tentokrát nebyly a knížky se údajně dost dobře
prodávaly. Jenže pak mi napsala, že nakladatelství zkrachovalo, což byla
naprostá lež, ale já jsem si to tehdy neověřil. Po událostech 11. září
2001 jsem během šesti týdnů napsal 11 krátkých povídek přímo
reportážního typu, inspirovaných chováním Američanů během těchto
kritických dnů. Knížku jsem nazval Vykřičníky apokalypsy, což
byla metafora na zničená dvojčata World Trade Center. A za tři měsíce po
tragédii knížka vyšla u renomovaného nakladatelství Paseka. A hned nato
nakladatelství prý projevilo zájem o pokračování. Další povídky jsem
tedy dodal během půl roku, ale dověděl jsem se, že tiskárna v Karlíně
prý byla zaplavena během povodní roku 2002 a že z vydání sešlo. A prý
má nakladatelství finanční potíže. Potom začala spolupráce s mou
„agentkou“ váznout. V květnu 2004 jsem přijel do Prahy a rozhodl jsem
se, že redakci Paseky navštívím osobně. Moje a jejich překvapení bylo
obrovské. Dověděl jsem se, že všechno od A do Z byl podvod. Pan
Horáček, šéfredaktor Paseky, navrhl, že společně budeme Evu Hájkovou
žalovat. Dal jsem mu k dispozici všechny podklady, které jsem měl, včetně
soukromých dopisů. Ale k žalobě nakonec nedošlo. Myslím, že pan
Horáček nad tím velkoryse mávl rukou. Já jsem se potom pokoušel dopátrat
pravdy u Evy Hájkové. Kdo moje texty vlastně vydal? Kde se prodávaly? Kdo
na tom vydělal? Proč bylo třeba podvádět? Nedostal jsem z ní však ani
jedno slovo. Ani vysvětlení, ani omluvy. Tato bizarní historie se mi
nelíčí právě snadno, protože já sám jsem se přitom dopustil trapné
důvěřivosti a neprofesionální naivity. Na žádné z těchto knih totiž
nebylo číslo ISBN. Jinými slovy, někde vyšly, někde se prodávaly, něco
někomu vydělaly, ale oficiálně neexistovaly.
Plánujete vydat nějakou další knihu, např. starší povídky,
které vyšly v exilovém tisku?
Ze starších povídek jsem uspořádal soubor, který jsem nazval Z obou
břehů. Nabídl jsem ho rovněž nakladatelství Carpe diem, které vydalo
Rozcestí mimo civilizaci a Milníky mimo civilizaci, ale
nevím, zda někdy vyjde. Kniha je zboží a český čtenář je podle všeho
přesycený líčením socialistické minulosti a odkazy na přežívající
totalitní myšlení. Mám však spoustu dalších plánů a projektů.
„Mimocivilizační“ tematiku opustím rozhodně nadlouho. Moje nynější
zaměstnání auditora mi totiž poskytuje tak velkou zásobu námětů
z rozdílných kultur, že by byla škoda jich nevyužít.
Související:
Viktor
Labský – Milníky mimo civilizaci
Viktor
Labský – Rozcestí mimo civilizace
Napsat komentář