Rozhovor s Viktorem Labským

Když jsem se připravoval na tento rozhovor, snažil jsem se o Vás získat o něco víc informací než jen ty na obálkách Vašich dvou knih, ale příliš jsem nepochodil. Mohu Vás tedy poprosit, abyste stručně shrnul své literární a tvůrčí aktivity v kanadském exilu, kam jste odešel v roce 1983?

Socialistické Československo jsem „ilegálně opustil“ v roce 1983 a po osmi měsících v uprchlických táborech v Itálii mě vzala Kanada. Do Toronta jsem přiletěl začátkem dubna 1984. Měl jsem obrovské štěstí, že se právě uvolnilo místo redaktora a hlasatele v československé sekci Radio Canada International v Montrealu. Konkurz se mi podařilo vyhrát a už od 1. září 1984 jsem měl zajímavé povolání a navíc s velmi slušným platem. Když na to vzpomínám, říkám tomu občas „raketový start“. Náhle jsem měl všechno, co jsem si přál. Jenže to nakonec dopadlo jako v pohádce. Sedm let štěstí, sedm let neštěstí. V březnu 1991, v souvislosti se změnami v bývalém sovětském bloku, Radio Canada International propustilo polovinu svých zaměstnanců. Spolu s námi přišli o práci kolegové z polské sekce, maďarské, německé a z ruské zůstala jen polovina.
Ale vy jste se ptal na literární aktivitu. Asi jako každý emigrant s literárními ambicemi jsem byl plný dramatických zážitků, úvah o svobodě, kterou jsme získali, a o diktatuře, které jsme se zbavili. Cítil jsem, že občan západní demokracie podceňuje komunistické nebezpečí, a dráždilo mě, když někteří Kanaďané kladli rovnítko mezi Spojené státy a Sovětský svaz. Proto jsem se o těchto tématech pokoušel psát také v angličtině, ale bez valné odezvy. Koneckonců, říkal jsem věci, které byly řečeny tolikrát přede mnou a mnohem lépe, například Solženicynem. Pro české čtenáře jsem koncem osmdesátých let napsal asi deset povídek, ve kterých jsem zachytil překonávání železné opony, život v uprchlických táborech a první kroky na novém kontinentu. Na časopisecké uveřejnění však byly příliš dlouhé. Proto jsem z nich připravil knížku pro nakladatelství Sixty-eight manželů Škvoreckých a na jaře 1989 jsem jim rukopis poslal. Jak vidíte, načasoval jsem to dost nevhodně. Půl roku nato přišla „sametová revoluce“ a pan Škvorecký mi odepsal, že je unavený a že nakladatelství zavírají. Doporučil mi, abych se pokusil o vydání v Praze. To jsem o několik let později udělal. Moje první knížka měla dlouhatánský název Vysoké salto západním směrem s pravotočivým vrutem a nejistým dopadem a vyšla v nakladatelství Atribut. Jenže v textu bylo tolik chyb a překlepů, že jsem její distribuci musel doslova zakázat. Později jsem se dověděl, že tohle vydání bylo vlastně podvod.

Publikoval jste v tehdy nejznámějším exilovém periodiku Západ, které vycházelo v Ottawě a kde za normalizace publikovala celá řada nejen exilových autorů, ale dnes už známých osobností (Václav Havel, Josef Škvorecký, Jan Křesadlo atd.). Jak jste se dostal ke spolupráci s tímto časopisem?

Jako redaktor kanadského zahraničního vysílání jsem brzy přišel do kontaktu s redaktorem Západu, Milošem Šuchmou. Vyzval mě, abych do Západu také něčím přispěl. Tuším, že jsem mu poslal několik povídek, které jsem napsal ještě v Československu. Několik z nich postupně v Západu vyšlo. Ještě větší zájem byl o publicistické příspěvky. Vzpomínám si, že jsem tam otiskl např. úvahu o unikátnosti českého politického humoru, protože jsem vždy rád poslouchal a vyprávěl protirežimní anekdoty a historky. Jako redaktor jsem natočil řadu rozhovorů s významnými krajany, které jsem poněkud přepracoval a pak nabídl k uveřejnění také Západu. V roce 1988 mě redakční rada požádala, abych se stal pravidelným dopisovatelem. To byla pro mě pocta, protože Západ byl opravdu nesmírně zajímavý a dobře dělaný časopis. Osobně si myslím, že nejlepší česká exilová publicistika osmdesátých let je spojena právě se Západem a že bez ohledu na to, jak se svět za čtvrtstoletí změnil, příspěvky Josefa Škvoreckého, Stanislava Reiniše nebo Oty Ulče stojí za přečtení i dnes. Rád si připomínám, že vždy, když Západ vyšel – a byl to bohužel jen dvouměsíčník – jsme v Radio Canada podrobně informovali o nejdůležitějších článcích každého čísla i s citacemi. Někdy to dokonce vyvolávalo kritiku ze strany vyššího managementu, který prosazoval politickou korektnost za každou cenu a řídil se heslem „hlavně nepopudit Moskvu“. Stále nám opakovali, že naší povinností je informovat o Kanadě, a ne o antikomunismu české a slovenské komunity a už vůbec ne o událostech v Československu nebo v sovětském bloku. Tehdejší programový ředitel, Allan Familiant, sice česky nebo slovensky neuměl, ale byl to ruský Žid, proto leccos dokázal vytušit, a navíc měl jako zástupce Čecha, pana Vítka. Takže nás dost kontrolovali a hlídali. Maďaři na tom byli lépe, těm nikdo nerozuměl. Západ o nás několikrát psal a uveřejnil fotografii naší redakce. Jinými slovy, tak trochu jsme si navzájem dělali reklamu.

Jaké byly tehdy kontakty mezi českými emigranty v Kanadě?

Dobré. Československé sdružení v Kanadě propojovalo všechny emigrační vlny, jako poúnorovou, posrpnovou a pozdější, a novým příchozím se všemožně snažilo pomáhat. Nakolik se pamatuju, český exil v osmdesátých letech velmi rozčeřil problém tzv. upravenců. Mladé generaci tento pojem asi nic neříká, proto ho krátce vysvětlím. Normalizátoři vymysleli na exil důmyslnou léčku. Ten, kdo byl z hlediska čs. úřadů „ilegálně“ v zahraničí, mohl po obdržení kanadského občanství kajícně zajít na československý konzulát a požádat o tzv. upravení vztahů. Odtud tedy výraz „upravenec“. To ovšem nebyla ani zdaleka tak nevinná věc, jak se nyní zdá. Dotyčný musel požádat prezidenta republiky, kterým byl Gustáv Husák, o prominutí trestu. Samozřejmě že to bylo za úplatu, a takový upravenec se musel zavázat, že se bude v cizině chovat jako loajální československý občan. Výměnou za tuhle obojetnost mohl upravenec jezdit do Československa a pak se bez problémů vracet do Kanady. Údaje o tom, kolik lidí o takový vysoce nemorální status požádalo a jaké služby se přitom zavázali poskytovat, by někde měly být archivovány. Možná že by stálo za to je zpracovat. Jak je možné slibovat věrnost současně dvěma zemím, které stojí v protichůdných politických a vojenských blocích? Pokud vím, většina exilu byla proti „upravování“, a tudíž proti spolupráci s komunistickým režimem. Právě časopis Západ se v této věci angažoval velmi nekompromisně a jeho dopisovatelé na tuto schizofrenní situaci mnohokrát poukazovali na nejrůznějších fórech, ale kanadské úřady toto varování bohužel nebraly nijak vážně.

V Kanadě jste pracoval také pro Radio Canada International v Montrealu, v rámci něhož fungovala také malá československá redakce. Jaký byl váš úkol a měli šanci Vás zaslechnout i posluchači v totalitním Československu?

Jak už jsem sdělil, pracoval jsem jako český redaktor a hlasatel. Bylo nás celkem pět – tři Češi a dva Slováci. Všichni jsme dělali všechno. Překládali jsme zprávy a komentáře a každý jsme vedli jednu nebo dvě rubriky. Denně jsme museli zajistit půlhodinové vysílání. Posluchače jsme měli, několik desítek nám dokonce pravidelně psalo. Bohužel, téměř všichni si stěžovali na kvalitu poslechu. Někteří nám zaslali natočené ukázky z našeho vysílání. Je pravda, že poslouchat něco takového uprostřed hučení a vrčení, to vyžadovalo skutečné fandovství. Nezapomínejte však, že nás poslouchali a aktivně s námi komunikovali zvláště ti, kdo se zajímali o kanadský hokej nebo o kanadskou přírodu. A to jsou dvě oblasti, ve kterých Kanada opravdu hraje prim.

Domácím čtenářům jste byl představen jako trochu opomenutý exilový autor. Vy jste však prý psal povídky už za socialismu, měl jste tehdy „spisovatelské“ ambice, usiloval jste o vydání vlastní knihy třeba v nějakém exilovém nakladatelství?

Ano, to je pravda. Psal jsem už za socialismu, ale na knižní vydání nebyla šance. Něco málo, asi čtyři nebo pět krátkých povídek, jsem uveřejnil v sobotních přílohách novin. Vždy mě bavilo fabulovat. Přiznám se vám, že mým cílem je psát fikci, kterou by čtenář vnímal jako cosi životného a naprosto autentického. O tom, že moje první knížka byla určená pro nakladatelství Sixty-eight manželů Škvoreckých, jsem už mluvil. A dokonce i teď, po více než dvaceti letech, mě mrzí, že k tomu nedošlo. Myslím, že jsem si měl pospíšit a dát tu knížku dohromady tak o dva roky dříve.

Vaše povídky se často odehrávají v kulisách divoké přírody, na horských túrách a nejrůznějších výletech, děj umísťujete do konkrétních míst (národní parky, Mexiko). Zúročujete v tvorbě vlastní cestovatelské zážitky, genius loci určitých míst?

Naprosto. Jsem vášnivý cestovatel a turista. Když máte zaměstnání jako já, stane se vám, že jste přesycen městy a lidmi a toužíte po nedotčené přírodě. V Evropě se něco takového najde jen výjimečně. V Kanadě, ve Spojených státech nebo na Novém Zélandu naštěstí taková místa stále ještě existují. Párkrát se mě moji čtenáři ptali, zda si dělám na cestách poznámky. Ano, dělám. Jenže je to jen stručný popis toho, co jsem viděl nebo zažil. Je to vlastně deník. K tomu, aby se z nějaké skutečné epizody nebo krajinné scenerie stala součást povídky, je třeba prožít to a promyslet znovu, vidět to očima jiné postavy.

Většina Vašich povídkových hrdinů z knihy Rozcestí mimo civilizaci emigrovala poměrně dobrodružnými způsoby, např. hrdina povídky Fetiše minulosti přeplaval po moři z jugoslávského pobřeží do několik kilometrů vzdáleného italského Terstu. Vy jste také v roce 1983 zvolil odchod do Itálie, probíhal za podobně dramatických okolností?

Ano. Doslova. Specialitou československých úřadů té doby byl tzv. šedivý pas, který držitele opravňoval jedině k vycestování do Jugoslávie. Konzulát žádné jiné země mu do takového dokladu nemohl dát vízum. Jediným způsobem, jak to obejít a dostat se do svobodné země, byl ilegální přechod. S kamarádem Láďou Baryharem jsme se nejdříve pokusili přejít v Julských Alpách do Rakouska. Bez problémů jsme se dostali až na samou hranici, ale měli jsme nešťastný nápad zastavit se na horské chatě Prešernova koča, abychom si koupili něco k pití. Ukázalo se však, že tamní správce byl současně policistou. Ale choval se k nám slušně, nezatkl nás, dal nám najíst a nechal nás tam přenocovat, jen dohlédl, abychom ráno nešli dál. Uvědomili jsme si, že kdyby na jeho místě byl pohraničník český nebo východoněmecký, už dávno bychom byli v poutech a na cestě do vězení. V Československu bylo tehdy možné dostat rok nepodmíněně za pouhý pokus o „ilegální opuštění republiky“. Pak jsme se tedy museli vrátit zpátky na jadranské pobřeží. Zde se mi podařilo najít italskou rodinu, která byla ochotná nám pomoci a převézt do Itálie naše zavazadla. Znamenalo to ovšem, že se přes hranici musíme dostat po svých. Láďa na další pokračování neměl nervy, vzdal to a vrátil se do Československa. Já jsem přes hranici přeplaval. Trvalo mi to necelou hodinu. Stačilo dostat se v noci přes záliv, kterým vedla hraniční čára. V těchto místech se z Jugoslávie do Itálie dostaly tisíce lidí ze sovětského bloku. Jugoslávská policie to věděla a tento úsek hlídala. Údajně používala i provokatéry. Kandidát ilegálního přechodu se tedy nemohl vyptávat příliš veřejně, a proto málokdo měl spolehlivé informace. Mně pomohla znalost italštiny. V uprchlických táborech jsem se pak setkal s krajany, kteří podnikli podobnou, ale delší plavbu a úplně vyčerpaní přistáli v Itálii doslova jen v plavkách. Nebyli to žádní disidenti a nikomu z nich v Československu nehrozilo pronásledování. Prostě si řekli, že mají komunistických lží dost a že to zkusí jinde. A měli dost odvahy při tom riskovat.

V povídkách často vytváříte mezní situace, v nichž postavy dostihnou zdánlivě vytěsněné otazníky z jejich minulosti, s níž jsou nuceni se vyrovnat. Máte pocit, že česká společnost po dvaceti letech svobody má také nějaký ten „odsunutý“ problém, který se jednoho dne jako bumerang vrátí? Protože pokud ano a mělo by to probíhat za stejně dramatických okolností jako ve Vašich příbězích, nebude to asi zrovna „procházka růžovým sadem“.

Víte, že mi svou otázkou vlastně nabízíte literární námět? Myslím, že ti, kdo četli moje povídky, vědí, že zdaleka největším „odsunutým“ problémem je pro mě pokračující existence komunistické strany. Nejsem zdaleka jediný, kdo se pozastavuje nad paradoxní situací, která přetrvává v České republice. Komunistická strana byla sice odsouzena jako pachatel nepromlčitelných zločinů, ale KSČM ze společenského života vyloučena nebyla a jednotliví pachatelé až na výjimky, jako je bývalá prokurátorka Brožová, nebyli nikdy stíháni. Jak je možné, že bývalí pracovníci stranického aparátu, ministerstev, bezpečnosti a armády, tedy ti, kdo byli součástí represivního aparátu a majiteli stranických legitimací, mají vyšší důchody než jejich oběti? Mám za to, že tuto otázku by si měla i po dvaceti promarněných letech dát do programu nějaká solidní pravicová strana. A zda jednoho dne přece jen nedojde ke spravedlivému účtování s komunistickou minulostí? Přál bych si to, ale pochybuju o tom.

V povídce Aljašská romance buduje Filip jakousi zemljanku na Aljašce po vzoru Londonových románů. Ale jak se ukáže, ta pravá „londonovská“ divočina jako by už ve dvacátém nebo jednadvacátém století nebyla možná, protože v závěru zjistí, že ho celou dobu sledoval správce parku a vůbec okolo jeho příbytku bylo rušněji, než si představoval. I v ostatních povídkách může čtenář zachytit náznaky drobných „romantických“ deziluzí. Jaká literatura Vás ještě inspiruje?

Je to především literatura faktu. Právě v povídce Aljašská romance má Filip s sebou jen několik knížek – Stručná historie času, Význam evoluce, Život Michelangelův, Demokracie v Americe, Hraje Bůh v kostky?. Beletrii tam zastupuje jedině Země lidí od Saint-Exupéryho. A kromě toho se mu občas připomínají Holanovy a Březinovy verše. Filipův výběr samozřejmě není náhodný. Stejné knihy bych si do divočiny vzal s sebou také já.

Občas jsem měl při čtení Vašich povídek pochybnosti, jak vlastně chápete přírodu, která je v příbězích významným hybatelem lidských osudů – jako nelítostného soupeře, nebo kontrastně ke konfliktům lidských eg a pokřivených charakterů? Myslím, že je v nás stále hluboce zakořeněná opozice společnost vs. příroda a její překonávání je pro každou generaci permanentním úkolem, ať už vzhledem k ekologickým otázkám nebo jen k hledání si vztahu ke světu.

Na to, jak chápu přírodu, jednoznačná odpověď neexistuje. Příroda je naštěstí tak rozmanitá a nepostižitelná jakýmikoli definicemi, takže může být současně nelítostným soupeřem i zdrojem útěchy. Fascinuje mě vždy znovu a znovu například tak očividný fakt, že příroda nemá žádný morální kodex, že živočišný svět nezná nic takového, jako je spravedlnost nebo dobro a zlo. Kterákoli situace je souhrnem objektivních faktorů, a tudíž vůči nám lidem absolutně neutrální. Jako městští lidé si přírodu velmi často idealizujeme a podle svých dispozic personifikujeme. Ano, je to tak, jak říkáte. Postavili jsme přírodu a lidskou společnost do protikladu. Vyčlenili jsme se z ní. Přitom každý z nás má potřebu se k ní vrátit.

S tím souvisí další otázka. Co podle Vás znamená ocitnout se „mimo civilizaci“?

To označení zahrnuje několik rovin. V popředí je samozřejmě klasická situace, kdy se člověk dostane do divoké přírody, široko daleko není nic z obvyklých civilizačních vymožeností a on se tudíž musí spoléhat jen sám na sebe. Další rovinou je to, když něco selže, když se z adrenalinové euforie náhle stane boj o život. Ovšem „mimo civilizaci“, tj. mimo pomoc a dosah jiných lidí, se člověk nemusí nutně dostat jen na Aljašce. Může k tomu dojít v obyčejném lesíku, když člověk zabloudí, a dokonce i třeba uprostřed cizího města, kde se nedomluví a kde mu lidé nahánějí strach. Před časem jsem slyšel vyprávění o staré osamělé ženě, která upadla ve sprše, zlomila si nohu, musela se odtud odplazit do obývacího pokoje ke dveřím a pak se tři dny pokoušela na sebe upozornit, protože neměla telefon. Čili byla ve vlastním bytě a přesto naprosto mimo civilizaci. Ve smyslu psychologickém se lidé mohou ocitnout „mimo civilizaci“ také tehdy, když si nedokážou svou situaci vysvětlit, začínají pochybovat jeden o druhém, podezírat se a odlidšťovat. S tím souvisí také rovina etická. Člověk, který se vydal sám na moře, kde je hříčkou větru a vln a kde ho i malá chyba může stát život, se nepochybně pohybuje mimo civilizaci. Ale co když dopluje k lidem, pro které neplatí základní civilizační principy? To je vlastně „mimo civilizaci“ na druhou.

V souvislosti se svou prvotinou jste se zmínil, že její vydání byl podvod. Jak to bylo s Vašimi dalšími tituly? Co znamenají údaje na obálce, že byly vydány v Praze „různými neoficiálními nakladatelstvími“?

Vezmu to chronologicky. V roce 1998 jsem se při návštěvě Prahy setkal se svou bývalou přítelkyní ze studentských let, Evou Varnerovou, provdanou Hájkovou. Poslal jsem jí svoje povídky a ona přišla na nápad, že je nabídne různým nakladatelům. Vlastně se tak stala mojí literární agentkou. Je pravda, že jakoukoli finanční odměnu odmítla. O tom, jaká byla moje prvotina a že v ní byla spousta chyb, jsem už mluvil. Pro další dvě knížky Eva Hájková zajistila vydání u dost známého nakladatelství Hain a Hain. To bylo v roce 2000. Chyby tam tentokrát nebyly a knížky se údajně dost dobře prodávaly. Jenže pak mi napsala, že nakladatelství zkrachovalo, což byla naprostá lež, ale já jsem si to tehdy neověřil. Po událostech 11. září 2001 jsem během šesti týdnů napsal 11 krátkých povídek přímo reportážního typu, inspirovaných chováním Američanů během těchto kritických dnů. Knížku jsem nazval Vykřičníky apokalypsy, což byla metafora na zničená dvojčata World Trade Center. A za tři měsíce po tragédii knížka vyšla u renomovaného nakladatelství Paseka. A hned nato nakladatelství prý projevilo zájem o pokračování. Další povídky jsem tedy dodal během půl roku, ale dověděl jsem se, že tiskárna v Karlíně prý byla zaplavena během povodní roku 2002 a že z vydání sešlo. A prý má nakladatelství finanční potíže. Potom začala spolupráce s mou „agentkou“ váznout. V květnu 2004 jsem přijel do Prahy a rozhodl jsem se, že redakci Paseky navštívím osobně. Moje a jejich překvapení bylo obrovské. Dověděl jsem se, že všechno od A do Z byl podvod. Pan Horáček, šéfredaktor Paseky, navrhl, že společně budeme Evu Hájkovou žalovat. Dal jsem mu k dispozici všechny podklady, které jsem měl, včetně soukromých dopisů. Ale k žalobě nakonec nedošlo. Myslím, že pan Horáček nad tím velkoryse mávl rukou. Já jsem se potom pokoušel dopátrat pravdy u Evy Hájkové. Kdo moje texty vlastně vydal? Kde se prodávaly? Kdo na tom vydělal? Proč bylo třeba podvádět? Nedostal jsem z ní však ani jedno slovo. Ani vysvětlení, ani omluvy. Tato bizarní historie se mi nelíčí právě snadno, protože já sám jsem se přitom dopustil trapné důvěřivosti a neprofesionální naivity. Na žádné z těchto knih totiž nebylo číslo ISBN. Jinými slovy, někde vyšly, někde se prodávaly, něco někomu vydělaly, ale oficiálně neexistovaly.

Plánujete vydat nějakou další knihu, např. starší povídky, které vyšly v exilovém tisku?

Ze starších povídek jsem uspořádal soubor, který jsem nazval Z obou břehů. Nabídl jsem ho rovněž nakladatelství Carpe diem, které vydalo Rozcestí mimo civilizaci a Milníky mimo civilizaci, ale nevím, zda někdy vyjde. Kniha je zboží a český čtenář je podle všeho přesycený líčením socialistické minulosti a odkazy na přežívající totalitní myšlení. Mám však spoustu dalších plánů a projektů. „Mimocivilizační“ tematiku opustím rozhodně nadlouho. Moje nynější zaměstnání auditora mi totiž poskytuje tak velkou zásobu námětů z rozdílných kultur, že by byla škoda jich nevyužít.

Související:
Viktor Labský – Milníky mimo civilizaci
Viktor Labský – Rozcestí mimo civilizace