Buranteatr si za několik let své existence rozhodně vydobyl solidní
pozici mezi brněnskými divadly a jeho pověst dokonce přesáhla lokální
význam. O tom svědčí mimo jiné i pozvání na přehlídku „Žižkovská
štace“, díky které předvede pražskému publiku hned tři své kusy.
Úspěchům jistě pomohly i dva roky ve výhodně situovaných prostorách
v centru Brna, poskytovaných knihkupectvím Dobrovský. Tam měl soubor
možnost pravidelně vystupovat a povedlo se mu tam vytvořit příjemnou
klubovou atmosféru.
Jenže knihkupectví nakonec došlo k názoru, že prostor bude potřebovat
pro sebe, a od další spolupráce odstoupilo. „Burani“ tedy odjeli na
prázdniny s tím, že jejich budoucnost je dosti nejistá, poněvadž se
sháněním prostor to v Brně nebývá snadné. Dobrá věc se povedla a
soubor mohl uspořádat tiskovou konferenci pro další sezonu již opět na
domácí půdě.
Zásadním sdělením k plánům divadla je, že se změnou místa chce
Buranteatr změnit také styl. Soubor dosud se zaměřující především na
současnou dramatiku, hodlá hmátnout hlouběji do minulosti a popasovat se
s klasikou. První letošní premiérou tak bude překvapivě Moliérův
Misantrop a během roku se objeví na repertoáru mimo jiné také Ibsenova Heda
Gablerová. Nemáme ovšem čekat přílišnou interpretační pokoru: další
ohlášenou novinkou je totiž výrazný příklon k autorskému divadlu,
zacházejícímu s předlohami poněkud volněji. Zůstává otázkou, nakolik
tyto změny povedou k udržení svébytné pozice v nabídce brněnských
divadel. Na první pohled se spíše zdá, že se Burani zařadí do
mainstreamu, který je k vidění od Husy na Provázku až po Národní divadlo
Brno. To se ukáže až v konkrétní realizaci, na kterou si ještě
počkáme, poněvadž podzim spíše než přípravě inscenací zasvětí
soubor adaptování se na nový prostor a především jeho oživování.
Buranteatr nenašel prostory jen pro sebe, i když jako jediný je bude
využívat coby divadlo domácí. Takzvaný „Stadion“, bývalé kino a
nahrávací studio patřící Sokolu, by chtěl nabízet v co největší
míře i dalším podobným souborům. Kromě výhodného pronájmu ze strany
majitele objektu se totiž naskytla ještě jedna příznivá okolnost. Tou je
Tomáš Kadlec, člověk, který z dobré vůle hodlá veškerý provoz
Stadionu organizačně zajišťovat. Ve výsledku tak bude za minimální
možné náklady k dispozici funkční zázemí pro realizaci jakékoli
brněnské umělecké aktivity, nejen divadelní. Vzhledem k tomu, že celý
projekt se povedlo dohodnout nedávno, nemá Stadion zatím žádný jasný
program. Nicméně se již ví, že jeho nabídky budou využívat soubory jako
Aldente, Feste, Ensemble Opera Diversa, Malé divadlo Kjógenu a další. Zdá
se tedy, že brněnský divadelní svět zareagoval na nabídku Buranteatru
velmi rychle. Cíl, který si „Burani“ předsevzali, tedy proměnit Stadion
v centrum alternativní brněnské divadelní i jiné kultury, by nakonec
nemusel vyznít jen jako líbivá utopie. Podle slov divadelníků by se tak
konečně měly naplnit cíle, ve kterých selhaly velké dotované soubory,
především Centrum experimentálního divadla či Reduta. Ty se příliš
uzavřely do své vlastní činnosti a vytvořily jen minimální prostor pro
vzájemné setkávání a komunikaci různých divadel. Vytvoření živé a
inspirativní divadelnické komunity by Buranteatr nechtěl omezovat hradbami
města Brna. Stadion by měl totiž zacelit i další díru brněnské
divadelní scény, kterou je minimum hostování zajímavých mimobrněnských
inscenací. Hned prvním příslibem tohoto záměru má být pohostinské
představení La
Putyky, jedné z nejoceňovanějších inscenací poslední doby, která
bude v Brně k vidění až po dvou letech své existence právě na
Stadionu.
Kromě masivní divadelní aktivity by Stadion měl poskytovat i další
kulturní služby. Chystá se pravidelný noční filmový klub a prostor bude
nabízen také výstavám, koncertům, workshopům a vlastně jakýmkoli
zajímavým nápadům, se kterými se kdo přihlásí. Hlavním heslem Stadionu
je v této fázi „maximální otevřenost“. Burani se brání tomu, aby
jakkoli vymezovali a definovali styl, umělecké či ideové vymezení a vůbec
jakékoli konkrétnější zakotvení projektu. Jednak nechtějí nijak omezovat
umělce, kteří by mohli jejich prostor využít, především ale tuší, že
osobitost si prostor vytvoří až po určitém hledání, poté, co se
z kýženého kvasu začnou rodit nějaké zajímavé výsledky. Nakolik je
prozíravé pouze čekat, co z nějaké aktivity vypadne, a nemít
zformulováno, k čemu by vlastně zamýšlené vření mělo být, je
otázkou. Nicméně sympatie si Buranteatr rozhodně zaslouží, protože míra
osobní investice vložené do vytvoření živého projektu založeného na
vzájemné spolupráci a pomoci není nic, nad čím by bylo možno
mávnout rukou.
Napsat komentář