V případě Půlnoci v Paříži dostál americký režisér Woody Allen
svému pravidlu natočit aspoň jeden film ročně, ale odhodil stranou neurózy
i přehnanou výřečnost. Přestože literární zápal a nadšení pro
dávné umělecké legendy jsou pro postavu Owena Wilsona typické, mnohem
častěji zírá na to, co se to kolem něj děje, a po boku svých velkých
vzorů nenachází slov. Připravte se na film, kde se potkává Francis Scott
Fitzgerald s Ernestem Hemingwayem i Salvadorem Dalím.
Gil přijíždí do Francie se svou nastávající a jejími rodiči, kteří
tu jsou kvůli obchodu. Miluje Paříž, a přestože se dosud živí psaním
scénářů v Hollywoodu, nejraději by se po vzoru velkých spisovatelů na
čas v městě s Eiffelovou věží v panoramatu usadil a napsal román.
Jeden má dokonce rozepsaný, ale není si jeho kvalitou jistý a nikomu ho
nechce ukázat. Jedné noci se po propitém večeru nachomýtne do zapadlé
uličky, když vtom odbije půlnoc a před ním zastaví auto jak z dvacátých
let minulého století. Veselá posádka ho nabere a on pomalu zjišťuje, že
se nějakým zvláštním způsobem posunul v čase. Jeho literární dušička
zažívá extázi.
Stejně jako v případě Vicky
Cristiny Barcelony je už z názvu filmového titulu očividné, které ze
slavných měst newyorského režiséra poblouznilo. Paříž desítky let
inspirovala mnohé umělce, mluví se o ní jako o jednom
z nejromantičtějších míst a obě tyto charakteristiky Woody Allen zapojil
do svého nejnovějšího vyprávění o spisovateli v krizi profesní
i osobní. Woodyho okouzlení je přehnaně cítit už v prvních několika
minutách, kde namísto tradičních úvodních titulků, které v jeho tvorbě
typicky zaujímají postavení otevíracího momentu díla, zasadil sérii
všedních, nudných a rutinních záběrů pařížských ulic, obchůdků
i ikonických pamětihodností. Chybí jim ale jiskra, kterou skutečné město
zažehlo v Allenovi, a tak může být divák jen rád, že zbytek Půlnoci
v Paříži se podobným turistickým vrtochům vyhýbá.
Neznamená to ovšem, že by byl
konec s dilematem, jestli je Půlnoc v Paříži dobrý film, nebo ne. Jakmile
něco nadchne, okamžitě je možné nalézt hned několik kritických
protiargumentů. Půlnoc v Paříži stojí na humorné premise setkání
protagonisty Owena Wilsona s velkými uměleckými osobnostmi dvacátých let
dvacátého století. Dílo tak srší humornými narážkami, které fungují
hlavně v případě dostatečných kulturních znalostí. Kdo nezná ani
Salvadora Dalího a druh jeho práce, nemá o půlnoci v Paříži co
pohledávat. Konkrétně tento muž, kterého si v excentrickém pojetí
střihl Adrien Brody, patří k jedné z nejlibovějších atrakcí snímku.
Na druhou stranu se film staví do lehce elitářské pózy kavárenského
intelektuála a s narůstajícím množstvím známých osobností na metru
čtverečním se z něj stává hra na hádání. Poznali jste, kdo to je? Film
na vás mrkne a pobídne, abyste se narážce zasmáli.
Částečně dílo vsází na magičnost okamžiku, na zázračného genia
loci, který je vlastní jen a pouze Paříži, nejlépe v noci a ještě za
deště. Ovšem tentokrát se Allen nespokojil s obyčejným a patolízalsky
realistickým pojetím díla, ale pohrává si s žánry a nechává svého
hrdinu cestovat časem. Jestli je to výsledek opileckých halucinací,
neklidného spánku, undergroundového happeningu příznivců dávno zašlých
let nebo jestli skutečně Wilsonova postava natrefila na časovou díru, kterou
se můžete vrátit do dávných let, neříká Allen otevřeně. Z mnoha
indicií ale lze vyvodit jasný záměr. Allenovi se daří vkusné vyjádření
posunu v čase a co na kouzlu ztrácí dnešní podoba Paříže, to stejnou
měrou získávají dvacátá léta se svou noblesou, zlatavou barvou
i exkluzivitou osobností. A když už se zdá, že Půlnoc v Paříži
nepřekročí stín hříčky a příběhu o literárním vzepětí a
inspiraci, vytasí se film i s krásným poselstvím o falešné idealizaci
minulosti. Jeho doslovnost sice bolí, ale vzhledem k tomu, jaké sny se ve
filmu plní, upřímnost dojme.
Někdo by řekl, že výběr Owena
Wilsona do role allenovského ražení nebyl nejšťastnější nápad. Už při
pohledu na plakát, který je vyveden ve stylu Vincenta van Gogha, platí, že
nepasujícím předmětem je postava tohoto herce. Překvapí proto, že
zužitkovává svou roztěkanost a výřečnost, aby si získal sympatie vedle
nechutně všeznalého konkurenta Paula, kterého s povýšenou arogancí
ztvárnil Michael Sheen. Druhou silnou zbraní, kterou neváhá Wilson využít,
je jeho roztomilý kukuč, na který balí ženské, ať už se jedná o starou
známost Inez (nepříliš výrazná Rachel McAdams) nebo nečekaný románek
s Adrianou (francouzsky svůdná a neodolatelná Marion Cotillard). Ostatní
staví své role na pitoresknosti své nečekané přítomnosti, čímž
kouzelně baví, ať už se Hemingway dožaduje boxerského zápasu, nebo se
Dalí nemůže zbavit podivného okouzlení tvarem nosorožce.
Woody Allen nabízí ojedinělou dovolenou v Paříži. Cestovky vám
naslibují kde co, ale jen Allen vás zavede mezi uměleckou smetánku a třeba
i zažhne jiskru touhy po umění. Současně s tím ale musíte počítat,
že výlet to bude krátký a pod kůži se dostane jen nejvytrvalejším.
Půlnoc v Paříži
(Midnight in Paris, 2011)
Režie: Woody Allen
Scénář: Woody Allen
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Owen Wilson, Rachel McAdams, Marion Cotillard, Kurt
Fuller, Carla Bruni, Adrien Brody
Délka: 94 minut
Premiéra v ČR: 22. 9. 2011
