Witold Gombrowicz – Ferdydurke
Ferdydurke, to je první
„velké“ dílo Witolda Gombrowicze. A nejen to. Autorovým původním
záměrem bylo napsat krátkou satiru namířenou proti recenzentům a kritikům
své první knihy nazvané Zápisník z doby dozrávání, kteří mu
vytýkali právě jeho „nezralost a nezkušenost mládí“. Jenže krátká
satira se Gombrowiczovi trochu vymkla z rukou, dílo se samo začalo psát a
rozličné Formy a Identity spolu začaly soupeřit.
„Román“ Ferdydurke měl tedy původně sloužit jako políček do tváře rádoby literárním odborníkům, znalcům, „kantorům“, kteří ze své aristokratické povýšenosti poučovali autora o tom, co znamená být „zralý“ spisovatel a vzdělaný literát, jenž má psát díla s objektivní platností. A tak se první kapitola Ferdydurke podobá osobnímu manifestu – Gombrowicz tady zdůrazňuje, že tentokrát chce všemu navzdory v díle vyjádřit sám sebe, nic víc než svou vlastní subjektivitu. Chce svést souboj o sebe sama, s Formami, do kterých jedince svazují ideologie, kultura, způsob existence, řeč, spolubytí s druhými, a se vším, čím se člověk projevuje navenek. Chce prozkoumat, jak je možné, že žije-li mezi dospělými, stále cítí, že si na dospělého jen hraje, že si vlastně hraje i na spisovatele. Ferdydurke nezaujímá defenzivní postoj, naopak, je útokem, je manifestací píšícího „Já“. To by samo o sobě ještě nebylo nic tak výjimečného, jenže jedním z určujících rysů Gombrowiczovy osobnosti byl, podle jeho vlastních slov, vnitřní svár nejméně trojice identit: hoch z dobré rodiny, intelektuál-ateista a konečně člověk z lidu, milovník zemité vesnické bodrosti a ryzosti. A není tedy žádné překvapení, že většina postav ve Ferdydurke je zástupcem a ztělesněním jedné z těchto „osobností“.
Celé vyprávění je místem jejich
střetávání, přesněji: střetávání Forem a Ideálů, jichž jsou
nositeli. Dějové pozadí Ferdydurke (skutečně, děj je tady jen
kulisou) je rozehráno situací, v níž profesor Pimko, klasik ze staré
školy, odvádí třicetiletého spisovatele (Gombrowicze) zpátky do střední
školy. Pimko autora vtěsnává do formy poučovaného dítěte a laská se
jeho nevinností vyslovováním slova „zadnička“, tj. „nasazuje mu
zadničku“, aureolu naivnosti a jalovosti. I studentský kolektiv svého
řádně staršího spolužáka také začne spoutávat svou vlastní
Formou – a spisovatel je svědkem pověstného „zápasu na ksichty“ mezi
Sifonem, ztělesněním správného Junáka, nevinnosti mládí a Štikasem,
buřičem, milovníkem čeledínů a vesničanů, který se proti vnucované
nevinnosti odhodlaně bouří. Jenže, nespočívá nevinnost mládí právě
v tom, jak se proti ní samo bouří, jak na to lišácky upozorňuje Pimko?
A je tedy vůbec možné vzepřít se formě – oné „zadničce“?
A o to jde ve Ferdydurke především – pokusit se vzepřít Formě. Ať už se hlavní hrdina bouří proti strojené modernosti rodiny Mládkových, kde například otec se vší vážností přesvědčuje dceru o tom, že mít nemanželské dítě je samozřejmá věc: „Jestli si přeješ mít nemanželské dítě, Zuto, nic proti tomu!“ Nebo ať už je to vzpoura odolat svůdnému kouzlu jejich dcery, „moderní gymnazistky“ Zuty, do které se podle zákonů železné logiky Formy zamiluje, ačkoliv ona jeho přítomnost ignoruje. Aby si ještě uchoval zbytky své vlastní identity a zcela nesplynul se Zutinou osobností a kouzlem jejího „mládí“, nezbývá mu nic jiného, než se toto kouzlo pokusit rozbít s pomocí mrtvé mouchy, žebráka s větvičkou v ústech a falešných milostných dopisů. Grotesknost situací vrcholí v závěru, kdy se hlavní hrdina na své pouti se Štikasem, milovníkem čeledínů, dostává do šlechtického sídla své tety, kde se jeho přítel snaží sbratřit se sluhou Valkem: „Byl jsem s čeledínem v umývárně nádobí. Sbra… třili jsme se. Dal mi přes držku.“ „Sluha, že ti dal přes držku?“ otázal jsem se nevěřícně. „Jo,“ ujistil mě s vynucenou radostí, pořád ještě dost tenkou. „Jsme bratři. Konečně jsem se s ním domluvil.“
Pokud čtenář Gombrowiczova textu čeká na nějaké utěšující závěrečné poselství, musí být zklamán, ne-li uražen, zvlášť potom, co ho autor v samotném závěru nazve troubou. Ferdydurke je dílo chaotické, zmatené, antisyntetické, ale neskonale zábavné.
Gombrowiczův román lze číst jako
metaforu, podobenství, trochu se v tom podobá Swiftovým Gulliverovým
cestám, kde se svět pozorovaný z určité perspektivy jeví
nepochopitelný a směšný. Sám autor napověděl, že román má být
parodií filozofických románů ve Voltairově stylu (to především ve
dvojici vložených „symetrických“ povídkách o Filidorovi,
resp. Filibertovi, dítěti podšitém, vtipně karikujících Hegelovu
dialektiku), takže způsobů a možností, jak jej číst, je poměrně mnoho.
Gombrowicz chtěl být ve Ferdydurke sám sebou, úplný a celý, ale
autor je přece ten, kdo se vždy musí stvořit – stvořit z čeho?
Z jaké formy? „Vytváříme formy my, nebo forma vytváří
nás?“ Jedno je jisté, Ferdydurke nastiňuje, že právě
smích, groteska a absurdno dokážou obnažit konstrukci forem: mládí je
určováno stářím, šlechtici zběsile políčkují služebnictvo, aby jejich
svět nepozbyl smyslu. Autor v závěru unáší svou křehkou sestřenici, jak
to má v každém správném románku být, jenže existuje bod, odkud lze na
všechno shlédnout s povýšeným nadhledem? Dokáže ho najít spisovatel ve
svém díle? Dokáže ho snad najít čtenář, tato recenze nebo snad Bůh?
Možná stačí jen být sám sebou, to je hlavní téma i cíl
Ferdydurke.
Pokud čtenář Gombrowiczova textu čeká na nějaké utěšující závěrečné poselství, musí být zklamán, ne-li uražen, zvlášť potom, co ho autor v samotném závěru nazve troubou. Ferdydurke je dílo chaotické, zmatené, antisyntetické, ale neskonale zábavné. Volá-li v závěru Gombrowicz po třetím člověku, který ho má zachránit, poskytnout mu opěrný neutrální bod, a zároveň říká: „Pronásledujte si mě, jestli se Vám chce. Běžím s držkou v rukou.“, říká toho nejen o podstatě své literární tvorby mnohem víc, než to na první pohled může vypadat. Zdá se, že jeho popis vynucené společenské hry na schovávanou a jejích absurdních pravidel ve Ferdydurke není pouhým spisovatelovým postmoderním rozmarem, ale základním principem lidské existence. Ono vlastně nezbývá nic jiného, než vzít své „držky“ do rukou a běžet – třeba za Gombrowiczem…
Ukázka:
Čeledín! Byl ve Štikasově věku, víc než osmnáct mu nebylo, nebyl velký ani malý, nebyl ošklivý ani hezký – vlasy měl světlé, ale nebyl to blondýn. Obsluhoval svižně a bos, ubrousek přehozený přes levé předloktí, bez límečku, s košilí sepnutou spínacím špendlíkem, v obyčejném nedělním oděvu vesnických čeledínů. Držku sice měl, ale jeho držka nebyla ani trochu spřízněna se Štikasovým fatálním ksichtem, nebyla to držka uměle vytvořená, nýbrž přirozená, lidová, hrubě tesaná a obyčejná. Nebyla to tvář, která se stala držkou, ale držka, která nikdy nezískala důstojnost tváře – byla to držka jako noha! Nebyl hoden důstojné tváře, stejně jako nebyl hoden blondýna a krasavce – ten mladý sluha, který nebyl hoden lokaje! Bez rukavic a bos vyměňoval panstvu talíře a nikdo se tomu nedivil.
Witold Gombrowicz, Ferdydurke, Argo, Praha, 2010, přeložila Helena Stachová.
Související:
Witold
Gombrowicz – Pornografie
Witold
Gombrowicz – Posedlí
Witold
Gombrowicz – Kosmos
Witold
Gombrowicz – Trans-Atlantik