Witold Gombrowicz – Ferdydurke

„Román“ Ferdydurke měl tedy původně sloužit jako políček do tváře rádoby literárním odborníkům, znalcům, „kantorům“, kteří ze své aristokratické povýšenosti poučovali autora o tom, co znamená být „zralý“ spisovatel a vzdělaný literát, jenž má psát díla s objektivní platností. A tak se první kapitola Ferdydurke podobá osobnímu manifestu – Gombrowicz tady zdůrazňuje, že tentokrát chce všemu navzdory v díle vyjádřit sám sebe, nic víc než svou vlastní subjektivitu. Chce svést souboj o sebe sama, s Formami, do kterých jedince svazují ideologie, kultura, způsob existence, řeč, spolubytí s druhými, a se vším, čím se člověk projevuje navenek. Chce prozkoumat, jak je možné, že žije-li mezi dospělými, stále cítí, že si na dospělého jen hraje, že si vlastně hraje i na spisovatele. Ferdydurke nezaujímá defenzivní postoj, naopak, je útokem, je manifestací píšícího „Já“. To by samo o sobě ještě nebylo nic tak výjimečného, jenže jedním z určujících rysů Gombrowiczovy osobnosti byl, podle jeho vlastních slov, vnitřní svár nejméně trojice identit: hoch z dobré rodiny, intelektuál-ateista a konečně člověk z lidu, milovník zemité vesnické bodrosti a ryzosti. A není tedy žádné překvapení, že většina postav ve Ferdydurke je zástupcem a ztělesněním jedné z těchto „osobností“.

Celé vyprávění je místem jejich střetávání, přesněji: střetávání Forem a Ideálů, jichž jsou nositeli. Dějové pozadí Ferdydurke (skutečně, děj je tady jen kulisou) je rozehráno situací, v níž profesor Pimko, klasik ze staré školy, odvádí třicetiletého spisovatele (Gombrowicze) zpátky do střední školy. Pimko autora vtěsnává do formy poučovaného dítěte a laská se jeho nevinností vyslovováním slova „zadnička“, tj. „nasazuje mu zadničku“, aureolu naivnosti a jalovosti. I studentský kolektiv svého řádně staršího spolužáka také začne spoutávat svou vlastní Formou – a spisovatel je svědkem pověstného „zápasu na ksichty“ mezi Sifonem, ztělesněním správného Junáka, nevinnosti mládí a Štikasem, buřičem, milovníkem čeledínů a vesničanů, který se proti vnucované nevinnosti odhodlaně bouří. Jenže, nespočívá nevinnost mládí právě v tom, jak se proti ní samo bouří, jak na to lišácky upozorňuje Pimko? A je tedy vůbec možné vzepřít se formě – oné „zadničce“?

A o to jde ve Ferdydurke především – pokusit se vzepřít Formě. Ať už se hlavní hrdina bouří proti strojené modernosti rodiny Mládkových, kde například otec se vší vážností přesvědčuje dceru o tom, že mít nemanželské dítě je samozřejmá věc: „Jestli si přeješ mít nemanželské dítě, Zuto, nic proti tomu!“ Nebo ať už je to vzpoura odolat svůdnému kouzlu jejich dcery, „moderní gymnazistky“ Zuty, do které se podle zákonů železné logiky Formy zamiluje, ačkoliv ona jeho přítomnost ignoruje. Aby si ještě uchoval zbytky své vlastní identity a zcela nesplynul se Zutinou osobností a kouzlem jejího „mládí“, nezbývá mu nic jiného, než se toto kouzlo pokusit rozbít s pomocí mrtvé mouchy, žebráka s větvičkou v ústech a falešných milostných dopisů. Grotesknost situací vrcholí v závěru, kdy se hlavní hrdina na své pouti se Štikasem, milovníkem čeledínů, dostává do šlechtického sídla své tety, kde se jeho přítel snaží sbratřit se sluhou Valkem: „Byl jsem s čeledínem v umývárně nádobí. Sbra… třili jsme se. Dal mi přes držku.“ „Sluha, že ti dal přes držku?“ otázal jsem se nevěřícně. „Jo,“ ujistil mě s vynucenou radostí, pořád ještě dost tenkou. „Jsme bratři. Konečně jsem se s ním domluvil.“

Gombrowiczův román lze číst jako metaforu, podobenství, trochu se v tom podobá Swiftovým Gulliverovým cestám, kde se svět pozorovaný z určité perspektivy jeví nepochopitelný a směšný. Sám autor napověděl, že román má být parodií filozofických románů ve Voltairově stylu (to především ve dvojici vložených „symetrických“ povídkách o Filidorovi, resp. Filibertovi, dítěti podšitém, vtipně karikujících Hegelovu dialektiku), takže způsobů a možností, jak jej číst, je poměrně mnoho. Gombrowicz chtěl být ve Ferdydurke sám sebou, úplný a celý, ale autor je přece ten, kdo se vždy musí stvořit – stvořit z čeho? Z jaké formy? „Vytváříme formy my, nebo forma vytváří nás?“ Jedno je jisté, Ferdydurke nastiňuje, že právě smích, groteska a absurdno dokážou obnažit konstrukci forem: mládí je určováno stářím, šlechtici zběsile políčkují služebnictvo, aby jejich svět nepozbyl smyslu. Autor v závěru unáší svou křehkou sestřenici, jak to má v každém správném románku být, jenže existuje bod, odkud lze na všechno shlédnout s povýšeným nadhledem? Dokáže ho najít spisovatel ve svém díle? Dokáže ho snad najít čtenář, tato recenze nebo snad Bůh? Možná stačí jen být sám sebou, to je hlavní téma i cíl Ferdydurke.

Pokud čtenář Gombrowiczova textu čeká na nějaké utěšující závěrečné poselství, musí být zklamán, ne-li uražen, zvlášť potom, co ho autor v samotném závěru nazve troubou. Ferdydurke je dílo chaotické, zmatené, antisyntetické, ale neskonale zábavné. Volá-li v závěru Gombrowicz po třetím člověku, který ho má zachránit, poskytnout mu opěrný neutrální bod, a zároveň říká: „Pronásledujte si mě, jestli se Vám chce. Běžím s držkou v rukou.“, říká toho nejen o podstatě své literární tvorby mnohem víc, než to na první pohled může vypadat. Zdá se, že jeho popis vynucené společenské hry na schovávanou a jejích absurdních pravidel ve Ferdydurke není pouhým spisovatelovým postmoderním rozmarem, ale základním principem lidské existence. Ono vlastně nezbývá nic jiného, než vzít své „držky“ do rukou a běžet – třeba za Gombrowiczem…

Ukázka:

Čeledín! Byl ve Štikasově věku, víc než osmnáct mu nebylo, nebyl velký ani malý, nebyl ošklivý ani hezký – vlasy měl světlé, ale nebyl to blondýn. Obsluhoval svižně a bos, ubrousek přehozený přes levé předloktí, bez límečku, s košilí sepnutou spínacím špendlíkem, v obyčejném nedělním oděvu vesnických čeledínů. Držku sice měl, ale jeho držka nebyla ani trochu spřízněna se Štikasovým fatálním ksichtem, nebyla to držka uměle vytvořená, nýbrž přirozená, lidová, hrubě tesaná a obyčejná. Nebyla to tvář, která se stala držkou, ale držka, která nikdy nezískala důstojnost tváře – byla to držka jako noha! Nebyl hoden důstojné tváře, stejně jako nebyl hoden blondýna a krasavce – ten mladý sluha, který nebyl hoden lokaje! Bez rukavic a bos vyměňoval panstvu talíře a nikdo se tomu nedivil.

Witold Gombrowicz, Ferdydurke, Argo, Praha, 2010, přeložila Helena Stachová.

Související:

Witold Gombrowicz – Pornografie
Witold Gombrowicz – Posedlí
Witold Gombrowicz – Kosmos
Witold Gombrowicz – Trans-Atlantik