Možná nejste vděčným divákem všech těch úspěšných inscenací, kam
se hrnou všichni vaši přátelé. Možná se s nimi hádáte o kvalitách
toho a toho kusu. Proč je tomu tak? Možná patříte k nám, k milovníkům
prázdných hledišť. Ano, je nás víc, divíte se? V této postmoderní a
lidmi přecpané společnosti je přece velmi přirozené chtít být i na
veřejných místech sám. Pokud nikdo nepřijde do kina, tak si promítač
může film z dlouhé chvíle promítnout a odejít na kafe, nechat ho běžet
v prázdném sále, bude to mít asi takový efekt jako obraz visící
v zavřené galerii, tudíž žádný.
V divadle herci hrát nebudou, pokud nikdo nepřijde. Pokud náhodou budou,
stejně to nebude divadlo, protože divadlo vzniká ve chvíli, kdy je
přítomen alespoň jeden divák.
Můj sen je být tím jediným divákem.
Nemyslete si však, že je prázdnota hlediště nutně způsobená
zhoršenou kvalitou produkce. Kvalita je jen jednou z příčin. Poloprázdnost
sálu má i jiné důvody. Kromě přehnaně velkého počtu repríz nebo
dramaturgických chyb v rámci celého divadelního provozu to může být
způsobené příliš obvyklým obsazením. To byl například případ Světa
kolem ní (uvedeno 5. prosince 2008 v pražském divadle DISK
s podtitulem Valérie a týden divů) jinak úžasný příběh, s koncem
přitaženým za vlasy. Kdybyste viděli to hlediště… mmmmm, připadal jsem
si jako v ráji. Až o tři sedadla dál seděl nějaký pár, v řadě
přede mnou bylo nádherné prázdno a zezadu mi na záda také nikdo nedýchal.
Oproti tomu hit loňské sezony DISKu – Marnotratný syn. Ano, uznávám,
byla to sranda, ale úsměv mi mrznul na tváři, když se na mě z obou stran
tlačili lidi. Utéct se nedalo, schody byly zavaleny lidmi na polštářcích.
A tu vidíte, jak funguje reklama. O Světu kolem ní každý říkal:
„Nechoď tam, je to strašné, nuda.“ Ale kdo to viděl nezaujatým okem?
Kdo se to snažil reflektovat nezávisle na názoru jiných lidí? Pokud
začnete diskuzi nad představením slovy: „To bylo strašný,“ myslíte,
že se doberete kladného názoru na inscenaci? A proti tomu Marnotratný syn:
„Zajdi si na to, je to fakt super.“
Pokud si ale myslíte, že Svět kolem ní byl špatné představení a já
ho mám rád jen kvůli prázdnotě hlediště, pak musím odporovat. Já totiž
nemám rád Nezvala, bytostně jeho tvorbu nesnáším, a najednou:
„Bum!“ – dramatizace Matěje Samce a mne opouští všechna averze,
nechávám se unášet obrazy a slovy a ukolébáván NEUSÍNÁM, ale
příjemně vrním (to já tak dělávám, když se mi něco líbí). Dám vám
příklad odjinud než z DISKu (kam ale chodím na prázdné hlediště
nejčastěji, třeba několikrát na tu samou věc, už proto, že je to jedno
z nejlevnějších divadel v Praze a že některé studentské pokusy bohužel
už ze své povahy nepřitáhnou dost diváků nebo diváky nepřesvědčí
o své kvalitě). Podívejte se na takového Nadsamce
Jarryho, úžasná inscenace, pro nás milovníky nejrůznějších
píčovin (myslím píčovinu v tom nejlepším slova smyslu, tak jak Patrik
Ouředník píše o Rozruchu v Andénách jako o „důsledné píčovině“,
ale dost už o píčovině, je to přece jen lehký vulgarismus, tak ať tu to
slovo píčovina není napsané mockrát, pak by mi kvůli takové píčovině,
jako je píčovina, mohli cenzurovat článek a za to mi píčovina nestojí, to
bych radši tu píčovinu vyškrt, i když jsem se ji snažil dvě hodiny
nahradit jiným slovem, jenže píčovina tam prostě sedí jako na hrnci a
žádné jiné synonymum nemá ten správný břink-howg) a prázdných
hledišť. Je to sranda, je to intelektuální a nemačkáte se. A přitom ty
kladné recenze, řeknete si. Divák je prostě nevyzpytatelný a někdy
zanevře i na hit.
Jenže uvědomte si moji
pozici, přítelkyně by chtěla, abych ji vzal na La
Putyku!!! No můžu? To přece nejde! Já bych tam úzkostí umřel!
Tolik lidí.
Plný sál nevypovídá nic o kvalitě, stejně jako, ale tak znáte ta
přirovnání o shnilém jablku, není nad to sednout si sám do sálu a
vychutnat si představení, aniž by se vám tam hihňal někdo jiný ve
chvíli, kdy vy cítíte napětí. Protože ostatní diváci ve vás mohou
navodit nejen příjemný pocit z představení, ale i pocit opačný. Třeba
i jen vnitřní negativní vibrací vás mohou přimět nenávidět
představení a zavrhnout celou inscenaci a to je špatně. Ulpí na vás
špatný pocit. Když půjdete na Lucii Bílou a bude ji bolet zub a nebude se
tolik usmívat, nikdy nebudete mít tak pěkný zážitek, jako kdyby ji zub
nebolel. Můžete si jít možná i stěžovat, ale komu si můžete
stěžovat, že se na Brouku v hlavě vedle vás soused nervózně vrtěl a
hekal a přenášel na vás negativní vibrace, protože měl vlka nebo protože
bytostně nesnáší Viktora Preisse a je tu jen kvůli své manželce.
Nechci být kapka v moři plného hlediště.
Ať si divadelní utopisti říkají, co chtějí (divadlo je věc
pospolitá, společné prožívání diváků a podobné žvásty). Ne! Nechci
být kapka v moři plného hlediště. Já chci být divák. Nezúčastněný
divák, nechci, aby si paní vedle mne pobrukovala „Teď královnou jsem
já…“ spolu se zpívající Absolonovou. A proč si tak stojím za
prázdností hlediště? Možná řeknete, že jsem magor nebo extremista, ale
v dnešní době plurality názorů mi tento proud chybí. Můj kamarád
kupříkladu miluje klasickou hudbu, ale nemůže na ni chodit, protože se mezi
všemi těmi kravaťáky a lidmi v obleku cítí strašně nesvůj a koncert,
za který zaplatí, by si vůbec neužil. A tak studuje konzervatoř a přitom
má panickou hrůzu z toho jít na koncert, sedí doma a vše poslouchá ze
záznamu. Tak jako tento chlapec má problém s obleky, já mám problém
s diváky. Nechce se mi dýchat stejný vzduch s tolika lidmi v sezoně
prasečí chřipky.
Napsat komentář