Nyní meditujte! – Depresivní děti útočí na naše hodnoty i smysly

Návštěvník si v mysteriózním butiku nacházejícím se v prostorách Experimentálního prostoru Roxy/NoD může vybrat z katalogu sto třiceti osobností. Výběr vzešel z internetového hlasování, jež proběhlo na stránkách www.reliquiarum.cz v průběhu letošního jara. Nabídka zahrnuje široké spektrum osobností veřejného života. Mezi „ikonami“ soudobé společnosti (kritériem výběru byl také rok narození 1909 a výše, tedy uplynulých sto let) můžeme nalézt tuzemské i zahraniční politiky, uznávané spisovatele, herce nejrůznějších žánrů a kvalit (od Národního divadla až po pornofilmy), moderátory, kosmonauty, filmové režiséry i postavy, známé vrahy a násilníky i jejich oběti či dokonce krávu Milku nebo psa Lajku. Každému z těchto novodobých světců je přiřazena relikvie významově spjatá s jeho životem, kultem či smrtí. Některé osobnosti jsou sdruženy v páru či skupině spojené jistou událostí či zálibou jejích členů („nemocniční“ sebevražda tak například svádí do jedné kolonky Sarah Kane a Bohumila Hrabala, obliba televize zase Andyho Warhola a řád klarisek).

Po vyplnění objednávkového formuláře je „zákazník“ odveden do „kaple“ – pohodlně vystlaného boxu, kam je mu přinesena ještě zabalená relikvie. Do sluchátek mu obsluha pustí komentář o životě příslušného světce přednášený přesvědčivým, ale uklidňujícím tónem moderátora nabízejícího zboží na celodenních „brainwashingových“ teleshoppingových kanálech, zakončený vždy pokynem Nyní meditujte! A tak se také děje…

Papírový pytel s relikviemi dvou kontroverzních rakouských autorů spojených problematickým vztahem k vlasti, Thomase Bernharda a Elfriede Jelinek, jsem rozbalovala velmi opatrně. Nalezla jsem v něm dva flakony plné žluči. Kim Ir-Sen a Josef Fritzl se mi připomněli květinami – vůdce pestrobarevnými umělými orchidejemi, násilník květináčem s uschlým stonkem. Lampa vyšetřovatele StB Aloise Grebeníčka oslepila ostrým světlem. Atd. Atd. Komentář byl obvykle věcný, často trefně ironický (hlasový rozsah Michala Davida atp.), místy až cynický (třeba ten k vibrátoru Štěpánky Haničincové), s humorným vysvětlením původu předmětu. Nejvíce paradoxně udivoval tam, kde jsem si uvědomila, že poslouchám holá fakta. Přesněji: děsivá holá fakta. Zprávy, které se na nás z médií řinou dnes a denně, takže už je téměř nevnímáme. Směsice bulvární špíny a informací z agentury Reuters. Souložila. Zabil. Ač se má mysl meditacím obvykle vzpírá, tentokrát došlo k samozřejmé kontemplaci nad tím, jak asi vypovídají skutky novodobých svatých (i jejich samotný výběr) o stavu naší společnosti. Depresivní děti dosáhly svého. Přinutily diváka k zamyšlení.

Slovo divák je zde na místě – jakkoliv by se vzhledem k předchozímu mohlo zdát, že Reliquiarum vlastně žádným divadlem není. Samozřejmě, inscenace Depresivních dětí není divadlem, které by předvádělo vespolné jednání osob či beze zbytku naplňovalo jiné tradiční definice divadelnosti. Je divadlem ve smyslu dekonstrukce – rozkladu formy, jednoty času i dění, individualizace diváka oproti kolektivnímu diváctvu. Teprve z těchto fragmentů však mohou vznikat nové konstrukce, založené na individuální asociativní montáži významů. Výsledným tvarem je pak množství představení jedné inscenace (co divák, to představení), z nichž každé navíc nese rysy divadla totálního – využitím nejrůznějších prostředků, které působí na všechny divákovy smysly. Je zasažen sluch, zrak, hmat, chuť (jazyk Jana Nepomuckého a jiné stravitelné relikvie) i čich (vonící květiny, flakony s parfémy atd.). Za těch pár korun, které můžete (ale nemusíte!) po skončení představení v recepci mysteriózního podniku odevzdat, to věru není málo. A lepší investici do budoucnosti českého alternativního divadla si jistě nemohou představit ani sami organizátoři Příští vlny.