divadlo-seriál-mimopražský rozcestník

Becket, jak ho inscenuje hostující režisér Janez Starina v brněnském Městském divadle, je takové představení, po kterém člověk vůbec nemá chuť zabývat se jeho formou, ale je rozdrážděný k přemýšlení o zapeklitém příběhu, který viděl. Uměl bych si dobře představit, že v příznivých poměrech by se po uvedení podobné inscenace rozpoutala živá diskuze nad jejími tématy. V případě Becketa by totiž bylo hodně o čem se bavit.

Touha dramaturga olomouckého Divadla na cucky, Jana Žůrka, spolupracovat s pražským režisérem Janem Fričem dala vzniknout výjimečnému divadelnímu představení. Jan Frič se po hostování se dvěma absolventskými inscenacemi vrátil do divadelního prostoru Uměleckého centra Univerzity Palackého, kde nastudoval text norského dramatika Jona Fosseho Někdo přijde. Dramaturgicko-režijní koncept využil možnosti interpretace Fosseho hyperrealistického textu a olomouckému obecenstvu jej představuje jako stylizované drama s prvky hororu.

Koncem května se na různých místech republiky konaly hned tři divadelní festivaly zároveň. Příznivci divadla si tak museli vybrat mezi nabídkou pražského Zlomvazu, mezinárodní přehlídkou klasických textů na Divadelní Floře v Olomouci a zlínským festivalem Setkání/ Stretnutie zaměřeným na dramaturgické novinky a původní dramatickou tvorbu na českých a slovenských jevištích, případně mezi těmito festivaly pendlovat. Já jsem se po delším váhání rozhodla právě pro baťovské město, kam jsem se na poslední dva dny festivalu vydala.

To, zda se 2. ročník nového divadelního festivalu Dream Factory vůbec uskuteční, zůstávalo dlouho ve hvězdách. Do poslední chvíle (ještě zhruba před dvěma třemi měsíci) nebylo jasné, zda se v čase všežravé ekonomické krize najdou prostředky na takový rozmar, jakým nezavedený kulturní podnik je. Nakonec se agilnímu týmu z občanského sdružení OVART v čele s ředitelem festivalu Tomášem Suchánkem podařilo na loňský testovací ročník doslova silou vůle navázat, přičemž výsledek lze pokládat za úspěšný.

To, že naše civilizace není ideální, vnímá – má-li jen trochu otevřené oči – snad každý. Navzdory závratnému tempu zdokonalování technických prostředků lidské komunikace se nezdá, že by si lidé navzájem lépe rozuměli, spíše naopak. I když jsme překonali obrovské vzdálenosti a vměstnali svět do krabiček, co se bez potíží vejdou do kapsy, nemůžeme říct, že by lidé měli k sobě opravdu blíže. Dnes a denně se setkáváme s komunikačními šumy, pokud ne přímo s komunikačními selháními, které se často týkají i lidí, kteří by si zjevně mohli (a dokonce i chtěli) rozumět. A snad ještě více se rozestupují pevniny mezi generacemi.

Buranteatr ve svých jarních premiérách čím dál víc tlačí na pilu nespoutané energičnosti. I Dürrenmattova černá, decentně absurdní gangsterská groteska o provázanosti zločinu se světem vědy, obchodu a vlastně vším (vyjma literatury, která nikoho moc nezajímá, ehm) by si mohla pod náporem chrlivé „buranské“ tvořivosti lehce vysloužit přídomek crazy-komedie. Kdyby ovšem takové škatulkování nenaráželo na téma hry, dnes až příliš živé a prosté bžundě se vymykající svou závažností.

Režisérský tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) ve spolupráci s choreografkou Adélou Laštovkovou Stodolovou uvedl v Olomouci v rámci Divadelní flóry českou premiéru autorské inscenace Joke Killers, se kterou budou reprezentovat českou kulturu na mezinárodní výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Autoři inscenace navázali na loňskou spolupráci s festivalem Divadelní flóra, kdy uvedli představení Malá smrt, jež bylo nápaditým fyzickým divadlem v přírodě představujícím divákům každodenní namlouvací rituály lidí, kteří hledají, ke komu vlastně patří.