literatura

„Strach z lidí v nás utlumil strach ze zvířat…“ dedukuje jedna z postav druhé povídkové knihy českého emigranta žijícího v Kanadě, Viktora Labského. Jeho povídky čtenářsky vstřícným způsobem naznačují, že k tomu, aby se karta obrátila, někdy mnoho neschází, že strach z grizzlyho nemusí být nic proti strachu z toho, co nám mohou provést naši nejbližší. Stručně řečeno, o adrenalinové čtenářské zážitky v Labského dobrodružných příbězích není nouze.

Ačkoli se zdá, že zima už konečně dala sbohem našim krajům, a na obloze se pomalu, ale jistě objevují stále teplejší sluneční paprsky, nejásejme předčasně. Dlouhodobá předpověď počasí totiž dává zapravdu lidové pranostice: „Březen – za kamna vlezem“. A tak vám všem vášnivým čtenářům i čtenářům tak trochu z nutnosti na NeKultuře doporučujeme: Vyberte si zajímavou knihu, třeba zrovna nějakou z těch, které vám v literárních novinkách na tento měsíc představujeme (a že jich je dost), najděte si doma pohodlné a vyhřáté místečko a ještě minimálně měsíc si na to jaro počkejte. Společnost dobré knihy je totiž nade vše. A kdyby vás to přece jen táhlo ven, můžete spojit procházku na čerstvém vzduchu s některou z uvedených literárních akcí. Příroda a kultura, to je totiž pro člověka to nejpřirozenější spojení!

Sebevražda spisovatele má chtě nechtě na vnímání jeho díla vliv. Autoři knihy Sebevražedná triáda jsou psychologové a optikou svého oboru se rozhodli pohlédnout na život a dílo trojice výjimečných autorek, které se rozhodly svůj život ukončit dobrovolně. Co stálo za jejich tragickou smrtí? Jak se může projevit zkušenost psychických trýzní v literárním díle? Mají všechny tři spisovatelky něco společného?

Útlou knihu Já jsem hlad můžeme označit za zpověď, osobní deník nebo dopis pro blízkou přítelkyni. Mladá autorka vypráví o tom, co sama prožila. Její odhalení je šokující, velmi intimní a otevřené. Svou knihu, již druhou, věnuje Marii – ženě, která jí pomohla v nejtěžších chvílích. Petra Dvořáková nabízí pohled na mentální anorexii, církev, ženství a partnerské vztahy, jaký se hned tak nevidí.

Jak před mnoha lety říkali pánové Werich a Horníček, klaun – no to je řemeslo, dá to práci, je to makačka, klaun má své společenské poslání. Peter Høeg ve svém zatím posledním románu vytvořil velice zvláštního klauna. Kašpar Krone slyší, jak lidé a věci kolem něj doopravdy zní. Pozná, jaký člověk je, slyší náladu, charakter, únavu, stesk, lásku… Mnozí z nás by asi za takový sluch dali kdoví co. Ale Kašpar celý život hledá ticho. Opravdové ticho. „Ticho za modlitbou. Ticho, když jsi blízko božství.“ Jenže cesta k němu je plná hrbolů, výmolů a překážek.

Poslední dobou můžeme na knižní scéně najít tituly, které se nebojí vulgarismů a otevřenosti v oblasti sexuality. Některé dokonce překračují únosnost dobrého vkusu. Rothův román Sabbathovo divadlo, který byl v roce 1995 oceněn National Book Award, by na první pohled mohl být považován za jeden z nich. Pokud si však dopřejeme i druhý pohled, zjistíme, že přestože se téměř celý život hlavní postavy točí kolem sexu, není to téma samoúčelné.

Jako každý měsíc i v únoru vás na Nekultuře informujeme o důležitých událostech z literatury, které se za poslední měsíc odehrály jak u nás, tak ve světě. Mezi ty nejdůležitější a bohužel smutné novinky bezesporu patří úmrtí dvou známých světových spisovatelů J. D. Salingera a Ericha Segala. O veselejší zprávy se postaral Milan Kundera, který získal čestné občanství svého rodného města Brna. Dočtete se samozřejmě i o nových titulech, které v únoru zaplní pulty knihkupectví, a také vám poradíme pár tipů, kam se tento měsíc vydat za literaturou.