Druhý pátek na Filmovce aneb horký začátek, dusný konec.
Uherské Hradiště se od startu Filmovky plynule změnilo ve vroucí kotel ospalých filmových fanoušků, naštvaných místních obyvatel a opilých příživníků, kteří se vyskytují u každé větší akce. Na téhle husté omáčce se už pomalu tvoří škraloup a je na čase zhodnotit, jestli datum spotřeby na obalu už nepřekročilo únosnou mez.
Probuzení s vědomím posledního dne festivalu přede mnou bývá vždycky těžké, obzvláště pak když vím, že celá akce bude ještě dva dny po mém odjezdu vydechovat poslední doušky kultury. Je to sladkokyselý pocit něčeho báječného, co brzy skončí a začne znovu až za rok, což je v danou chvíli pro člověka nepředstavitelně dlouhá doba. Na jednu stranu bych chtěl ve filmovkovém šílenství pokračovat třeba další měsíc, ale na druhou stranu mě celé to martýrium už unavuje, i když mě daleko víc tíží ta obrovská NUDA, která padne na Uherské Hradiště po odjezdu celého toho cirkusu.
S rozpolcenými pocity a značnou nervozitou jsem tedy vybíral pokud možno co nejzajímavější program pro poslední den mého pobytu a první volba padla na dokumentární snímek Karla Vachka, Záviš – Kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance. Jednak mě upoutalo ono kouzelné slovíčko Záviš, pomalu již kultovního rázu, a pak celková poetičnost názvu, tak netypická pro žánr dokumentu. Ale nenechte se zmást, jde totiž o politicko-společenskou kritiku, která zabíhá až do doby první republiky, o dvouhodinovou analýzu vývoje naší vlasti se všemi neřestmi, paradoxy a náhodami všech sociálních a politických sfér. A proč Záviš? Jednotlivé tematické sekce jsou prokládány ukázkami z koncertů pana Milana Záviše Smrčka, populárního písničkáře ze Znojma, který je paradoxně pokládán za největší hvězdu nynější folkové scény. Abych se přiznal, jeho vystoupení jsem zažil poprvé a pln očekávání jsem kvůli tomuto minikoncertu (mezi ukázkami z dokumentu si mistr dovolil zapět pár písní) vynechal i takovou věc, jako je diskuze s kanadskými režiséry hostujícími na LFŠ o tamní kinematografii – o budoucnosti filmové tvorby jako takové (hrané i animované) a možné spolupráci s českými režiséry, včetně promítání filmu Muž, který sázel stromy. Kinosál byl napraný k prasknutí, ale po první sérii písní vyšlo najevo, že jsem nebyl jediný, kdo slyší Záviše poprvé. Asi čtyřicet procent lidí se totiž zvedlo – pravda, převážně šlo o ženy, dívky a slečny – a se spěchem a s výrazem znechucení se odšourali ven. Fandům nemusím říkat proč a pro ty ostatní zmíním, že nejde o zpěváka vytříbeného slovníku a ne každý si libuje v monologu jednostranně zaměřeném na vulgární stránku lidské sexuality. Zbyli tam tedy Závišovi skalní příznivci, my otrlí a jeden hradišťský pošuk, který nadržen Závišovými texty po promítání obtěžoval zbylou část ženského publika. Jak dokument, tak osobnost pana Záviše mi moc k srdci nepřirostli, ač – to musím přiznat – jeho texty jsou mnohdy nezapomenutelné. Píseň "Lízaly se dvě panenky v rákosí… " mi zní v uších ještě teď. Co se samotného snímku týče, určité pasáže, to když se mluví například o snobském zvířecím hřbitově, kde má hrob svého domácího mazlíčka téměř každá politická celebrita, nebo jak mladý Beneš "zachránil" své rodiče, jsou obsahově i stylisticky docela zajímavé, ale vizuálně už je to horší, protože polovina snímku jsou jen staticko-pohybové záběry k daným problémům. Televizní premiéra se chystá příští jaro a jenom čert může vědět, která televizní stanice bude natolik odvážná, aby tohle pustila do éteru.
Takže po tomto ožehavém zážitku jsem se vydal hodinu předem do blízkého sálu Reduty, abych si zahřál místečko před promítáním relaxačního Fimfára 2, které jsem pořád ještě neviděl (stydím se). Krásnou ideu mi ale překazila dlouhá fronta před vchodem. Jsem dítě štěstěny, když uvážím, že dveře se zabouchly poté, co jsem byl vpuštěn já a pět posledních diváků. Uloupil jsem si jedno místo v předposlední řadě za vysokou paní s módním účesem, pro kino ale poněkud nevhodným. Podle programu mělo předcházet několik krátkých animovaných filmů. A protože animáky miluju už od dětství, byl jsem nadmíru spokojen, když nám naservírovali jako předkrm film Kocourek se vrátil (cena diváka na mezinárodním festivalu anim. filmu v Záhřebu) z dílny Cordella Barkera, jenž vychází ze sto let staré písně o panu Johansonovi, který se za nic na světě nemůže zbavit malé žluté kočky. Další "kraťas" se skvěl pod názvem Karneval zvířat (hlavní cena AniFest Grand Prix na Mezinárodním festivalu animovaného filmu AniFest Třeboň 2006), který sama autorka Michaela Pavlátová nazvala "animovaná erotická fantazie" a je to jakási otevřená oslava erotiky a sexu, mužů a žen… a zvířátek. Hudba Camilla Saint-Saense povznáší erotiku a intimitu do roviny daru stvořitele lidskému tělu, což ale trochu sráží ona soulož… se zvířátky. Posledním kouskem byla zdařilá karikatura o sklonu lidí upřednostňovat násilí před rozumem nazvaná Balablok (Zlatá palma MFF Cannes). Celá aréna konfliktu je omezena na nejjednodušší rozměry – protivníky představují kostky a míče. To, proč bojují a co se stane po bitvě, je parodií lidské povahy. Režisér Břetislav Pojar uchopil tento námět věru originálně.
Fimfárum 2 Vám jistě nemusím představovat, jen bych snad mohl podotknout, že oproti původnímu Fimfáru, které vznikalo téměř osm let a vesměs všechny příběhy měla pod taktovkou režisérka Vlasta Pospíšilová, druhé pokračování pásma pohádek Jana Wericha nese jména čtyři, a to jak paní Vlastu, tak jména Jana Baleje, Aurela Klimta a Břetislava Pojara. To, že se Fimfárum 2 natáčelo jen rok, se na něm podepsalo. Neříkám, že film není dobrý, jen je ve srovnání s předchozím zpracováním poněkud chudší o vtip, též loutky jsou méně kousavé a hravé a především chybí komentáře Oty Jiráka. Když si ale odmyslím všechen ten luxus, který předvedl první díl, jde o pěknou podívanou a člověk je z návštěvy kina nadmíru spokojen, oproti mnohým jiným českým filmovým paskvilům.
Když jsem po dlouhé době opět vyrazil do rozpálených ulic, vypadalo to, jako by v oné husté omáčce kolem plavaly značně okoralé kusy promáčeného chleba a pár dnů starých rohlíků. Dlouhých osm dnů se na návštěvnících značně podepsalo a to ještě nepočítám onu každodenní sluneční apokalypsu. Vydal jsem se tedy mezi tyto lidské drobky, abych stanul před bránou klubu kultury, kde se mělo konat představení komorního střihače Godfreye Reggia, Miroslava Janka, a promítat němý dokumentární snímek z indiánské trilogie Powaqqatsi. Zatímco první díl trilogie Koyanisqqatsi pojednával o uspěchanosti moderní civilizace, volně navazující "čarodějníkova země", jak se termín Powaqqatsi v jazyku Meli překládá, ukazuje nejenom na rozpory naší planety, hrozby jaderných zbraní, ale také napomáhá uvědomit si kouzlo tradičních civilizací, krásu a jedinečnost naší Země. Film je plný zvláštních záběrů, takřka symfonické seskupení jednotlivých obrazů doplňuje úžasná hudba Phillipa Glasse. Na rozdíl od filmu Baraka – Odysea země v režii Rona Frickeho (uváděno na začátku LFŠ) Powaqqatsi lidstvo neosočuje a nesoudí za jeho hříchy, ale dívá se nám přímo do očí a jasně říká: člověče, tady žiješ, toto je tvá Země, tvůj domov. Vyvážený poměr negativních a až melancholických záběrů člověka neděsí, je to jako obraz malíře zralého věku a zralé mysli.
Nabytý dojem z předchozího filmu byl natolik intenzivní, že jsem si řekl "dost" a vybral si jako úplně poslední část svého maratonu na LFŠ večer se Simpsonovými. Komponovanému programu předcházel ještě workshop určený dětem a rodičům, kde jste si mohli zkusit rozanimovat své oblíbené hrdiny kultovního seriálu. Autor nejrozsáhlejšího webu www.simpsonovi.cz představil DVD ze své dílny, které mimo hrané znělky k sériím obsahuje výtažky z dabingových natáčecích dnů, rapovaný videoklip a předně také pozdrav pana Vlastimila Bedrny, expředstavitele Homera, který se musel kvůli mrtvičce vzdát své role. Velmi nás všechny mrzelo, že hosté – Martin Dejdar, Jiří Lábus a Helena Štáchová – se kvůli osobním problémům či dovolené nedostavili, ale jako kompenzace byl úvod Troye McClura simpsonovského maratonu, který se táhl až do šesté hodiny ranní a kde se mimo jiné promítal čerstvě nadabovaný první díl patnácté série a také prvních pár dílů duchovního následovníka Simpsonových, seriálu Futurama… no, bylo to báječné! Mám pro Vás všechny taky jednu povzbudivou zprávu. Česká televize zatím předběžně plánuje, že po odvysílání všech dílů The Simpsons uvede na obrazovky i Futuramu, takže tak za devět, možná deset let se naše děti dočkají parádní podívané. Třikrát HALELUJA pro rychlost veřejnoprávních orgánů.
Vidět celý maraton bylo pochopitelně nad mé síly, a tak jsem se hodinu po půlnoci odebral do bezpečí svého doupěte, abych sesmolil tuhle závěrečnou zprávu a zalezl do propoceného spacáku. Ale než to udělám, chtěl bych poznamenat, že letošní Letní filmová škola byla povedená, ačkoliv se programově nemohla srovnávat s loňským ročníkem, který byl blíž k mému srdci, ale proti gustu… Znáte to. Stejně jako loni i tentokrát řádil organizátorský šotek, ale tomu se nevyhne žádná velká akce a všichni kritici těchto počátečních zmatků s akreditacemi by si měli uvědomit, že LFŠ je projekt realizovaný daleko menším štábem, než mají k dispozici například v Karlových Varech nebo ve Zlíně, že nikdo, opravdu NIKDO nepřišel s akreditací na hůl, protože celý štáb, od pokladních přes uvaděčky až po ekonomky se snažil vždy vyjít všem maximálně vstříc. Jako jediné obrovské minus vidím přítomnost jediného druhu piva v Uherském Hradišti za posledních osm dnů. Značku uvést nemůžu, každopádně bych preferoval jiné sponzory, než ty, kteří vnutí účastníkům své (ne)poživatelné produkty. Ale opět jde jenom o mou chuť. Sečteno a podtrženo, nachystejte promítačky, za rok jsem zase zpátky.
.:Předchozí díl:.