Black Swan – Uměním k dokonalosti, nebo zkáze?

Po čistě žánrovém Wrestlerovi, meditativní Fontáně nebo kontroverzním Rekviem za sen sáhl Darren Aronofsky opět po novém tématu. Postupný přerod mladé křehké baletky v černou labuť zní poněkud banálně, ale v Black Swan tato jednoduchá příběhová kostra skvěle funguje. Nesledujeme totiž jen fádní proměnu hlavní postavy. Příběh baletky Niny, která touží po hlavní roli v Labutím jezeře, kde musí na podiu zvládnout zahrát jak křehkou bílou labuť, tak její svůdný a vypočítavý protipól, je složitým iniciačním rituálem, jehož výsledek hodlá Nina položit na oltář umění.

Nina je v podání Natalie Portman (již Oskar za hlavní ženskou roli rozhodně nemůže minout) skutečně živá. Její zdánlivě frigidní chování (popřené vzápětí úžasně rajcovní masturbací) ze začátku připomíná Hanekeho Pianistku v podání Isabelle Huppert. I ostatní herci, kteří mají oproti Natalii Portman mnohem méně prostoru, jí však zdařile sekundují a Black Swan se tak nejen tematicky, ale i herecky přibližuje divadlu, ve kterém do svých postav herci vkládají mnohem více ze svých osobních zkušeností. (Již dlouho neviděná čtyřicetiletá Winona Ryder v roli baletky na odchodu je toho více než důkazem.)

Jak první polovina snímku plyne poměrně lineárně, dostáváme se v druhé části čím dál tím častěji do tužeb a fóbií hlavní představitelky, které realitu postupně rozbourávají a staví ji tak na roveň fiktivnímu světu divadla. Poměrně příjemný thriller se tak zvrhne do šílených hororových pasáží protkaných vyšinutými představami, hrou se světlem, zrcadly a zvuky již jen zdánlivě vycházející z Čajkovského Labutího jezera.

A v tu chvíli přichází na scénu formální aspekt snímku, ve kterém je Aronofsky naprosto brilantní. Každý obraz je geniálně komponován, až by divák mohl nabýt dojmu, že by dokázaly fungovat i samostatně. Nenechte se ale zmást, kompozice Black Swan je detailně promyšlená. Jednotlivé motivy, jako je bolest, ztráta identity, závist nebo touha, jsou ilustrované na nepatrných detailech a řetězí se s pravidelnou přesností až do finální gradace. To vše pak podtrhuje i pečlivý výběr barev, nejčastěji tónovaný samozřejmě do černé a bílé a rozechvělé záběry kamery, které často putují s postavami z jednoho prostředí do druhého. (Na což už jsme u Aronofského poměrně zvyklí a víceméně se jedná o autorskou licenci.)

Hudba Aronofského dvorního skladatele Clinta Mansella je v Black Swan snad ještě o krok dál, než ve kterýchkoliv předchozích snímcích. Volně převzaté motivy z Čajkovského, někdy zrůdně přetavené do kakofonických úseků, na sebe totiž neupozorňují tolik jako kdysi. Už to není ten rozmáchlý „koulervoucí“ nástup houslí v Rekviem za sen. Ne. V Black Swan Mansell svou hudbou jen skromně podtrhuje emočně vyhrocené situace a zbytek nechává na hercích a režisérovi.

Nejnovější snímek Darrena Aronofského je tak celkově sice mnohem konzervativnější, než jsme u něho zvyklí, přesto patří v jeho tvorbě zcela s jistotou mezi ty nejlepší. Není to totiž jen film o proměně bílého káčátka v černou kočku. Je to film o umění, o sebedestrukci, o touze něco dokázat. A především, je to film, na jehož konci nechápete, jak ostatní diváci, odcházející z kinosálu, vůbec můžou spolu jen tak klábosit!

Černá labuť (Black Swan, USA 2010)
Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Mark Heyman, Andreés Heinz
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Natalie Portman, Vincent Cassel, Mila Kunis, Winona Ryder, Barbara Hershey
Délka: 108 minut
Premiéra v ČR: 10. 2. 2011