Pokud jste se někdy děsili
starožitných hracích skříněk, na jejichž vrcholu se do úmoru točí
sádrová baletka, zotročí si vás Black Swan již v několika prvních
minutách. Režisér Darren Aronofsky totiž opět nezklamal. Již od úplného
začátku si nenápadně buduje prostor pro famózní finále, ve kterém
všechno v pravou chvíli vybalí, aby mohl rozmixovat vaše emoce doslova
na kaši.
Black Swan není jen film o proměně bílého káčátka v černou kočku.
Je to film o umění, o sebedestrukci, o touze něco dokázat.
A především, je to film, na jehož konci nechápete, jak ostatní diváci
mezi sebou můžou jen tak klábosit!
Po čistě žánrovém Wrestlerovi, meditativní Fontáně nebo
kontroverzním Rekviem za sen sáhl Darren Aronofsky opět po novém tématu.
Postupný přerod mladé křehké baletky v černou labuť zní poněkud
banálně, ale v Black Swan tato jednoduchá příběhová kostra skvěle
funguje. Nesledujeme totiž jen fádní proměnu hlavní postavy. Příběh
baletky Niny, která touží po hlavní roli v Labutím jezeře, kde musí na
podiu zvládnout zahrát jak křehkou bílou labuť, tak její svůdný a
vypočítavý protipól, je složitým iniciačním rituálem, jehož výsledek
hodlá Nina položit na oltář umění.
Nina je v podání Natalie Portman
(již Oskar za hlavní ženskou roli rozhodně nemůže minout) skutečně
živá. Její zdánlivě frigidní chování (popřené vzápětí úžasně
rajcovní masturbací) ze začátku připomíná Hanekeho Pianistku v podání
Isabelle Huppert. I ostatní herci, kteří mají oproti Natalii Portman mnohem
méně prostoru, jí však zdařile sekundují a Black Swan se tak nejen
tematicky, ale i herecky přibližuje divadlu, ve kterém do svých postav
herci vkládají mnohem více ze svých osobních zkušeností. (Již dlouho
neviděná čtyřicetiletá Winona Ryder v roli baletky na odchodu je toho
více než důkazem.)
Jak první polovina snímku plyne poměrně lineárně, dostáváme se
v druhé části čím dál tím častěji do tužeb a fóbií hlavní
představitelky, které realitu postupně rozbourávají a staví ji tak na
roveň fiktivnímu světu divadla. Poměrně příjemný thriller se tak zvrhne
do šílených hororových pasáží protkaných vyšinutými představami, hrou
se světlem, zrcadly a zvuky již jen zdánlivě vycházející z Čajkovského
Labutího jezera.
A v tu chvíli přichází na scénu
formální aspekt snímku, ve kterém je Aronofsky naprosto brilantní. Každý
obraz je geniálně komponován, až by divák mohl nabýt dojmu, že by
dokázaly fungovat i samostatně. Nenechte se ale zmást, kompozice Black Swan
je detailně promyšlená. Jednotlivé motivy, jako je bolest, ztráta identity,
závist nebo touha, jsou ilustrované na nepatrných detailech a řetězí se
s pravidelnou přesností až do finální gradace. To vše pak podtrhuje
i pečlivý výběr barev, nejčastěji tónovaný samozřejmě do černé a
bílé a rozechvělé záběry kamery, které často putují s postavami
z jednoho prostředí do druhého. (Na což už jsme u Aronofského poměrně
zvyklí a víceméně se jedná o autorskou licenci.)
Hudba Aronofského dvorního skladatele Clinta Mansella je v Black Swan snad
ještě o krok dál, než ve kterýchkoliv předchozích snímcích. Volně
převzaté motivy z Čajkovského, někdy zrůdně přetavené do
kakofonických úseků, na sebe totiž neupozorňují tolik jako kdysi. Už to
není ten rozmáchlý „koulervoucí“ nástup houslí v Rekviem za sen. Ne.
V Black Swan Mansell svou hudbou jen skromně podtrhuje emočně vyhrocené
situace a zbytek nechává na hercích a režisérovi.
Nejnovější snímek Darrena
Aronofského je tak celkově sice mnohem konzervativnější, než jsme u něho
zvyklí, přesto patří v jeho tvorbě zcela s jistotou mezi ty nejlepší.
Není to totiž jen film o proměně bílého káčátka v černou kočku. Je
to film o umění, o sebedestrukci, o touze něco dokázat. A především,
je to film, na jehož konci nechápete, jak ostatní diváci, odcházející
z kinosálu, vůbec můžou spolu jen tak klábosit!
Černá labuť (Black Swan, USA 2010)
Režie: Darren Aronofsky
Scénář: Mark Heyman, Andreés Heinz
Kamera: Matthew Libatique
Hudba: Clint Mansell
Hrají: Natalie Portman, Vincent Cassel, Mila Kunis, Winona
Ryder, Barbara Hershey
Délka: 108 minut
Premiéra v ČR: 10. 2. 2011
Napsat komentář