Bratři Bloomovi
Po nějaké době příchází do kin film, který zdánlivě předvádí klasické atrakce v nové, zajímavé variaci. Dělá to takovým přitažlivým způsobem, že má člověk pocit skutečně svěžího vánku do vod stojaté kinematografické produkce. A to, co tenhle líbivý dárek zdánlivě nabízí, není zdaleka vše, co obsahuje uvnitř.
Bratři Bloomovi jsou podvodníci nejvyššího kalibru. Elegantní, zcestovalí, nepolapitelní a rozdílní jako den a noc. Kym Stephen si libuje ve vymýšlení těch nejpromyšlenějších podfuků jako z románu a už jen krůček mu chybí k samotné dokonalosti, mladší Bloom je uťáplý depresivní maník, kterého ničí, že celý život jenom hraje role napsané Stephenem, a touží po něčem „skutečném“. A tak ho bratr přesvědčí na poslední podnik, kterým má být obelstění výstřední dědičky obrovského majetku. A jak už to bývá, poslední zátah bude posledním ne proto, že si to tak jeho aktéři zamanuli, ale proto, že nečekané zvraty jednou provždy změní jejich životy. Penelope Stampové je totiž vlastní zcela osobité pojímání vymyšleného příběhu i opravdového života a do jejich hry se vloží s takovou razancí, nadšením a originalitou, že ji zcela opanují její pravidla, i když netušená, instinktivní a nepředvídatelná.
V hlavních rolích se představí čtveřice herců, kterým jsou jejich role jako šité na tělo. Mark Ruffalo a Adrien Brody jako bratři. Jeden nepřístojně frajersky naladěný profesionál s nadhledem a svou vlastní životní rolí, kterou je ochrana mladšího bratra a tvoření stále lepších triků. Druhý tichý, klidný, rozmrzelý, naštvaný a přecitlivělý nešika se slabostí pro ženy. Japonka Rinko Kikuchi hraje jejich mlčenlivou společnici se zálibou ve výbušninách a velice výmluvných posuncích. A pak přichází na scénu jejich potenciální oběť, naivní osamělá milionářka sbírající koníčky v podání Rachel Weisz, která všechny ostatní strčí do kapsy. Nejenže má napsanou jednu z nejlepších rolí, jaké jsem kdy viděl, ona je to kromě toho fantastická herečka, skvělá komediantka a ohromná krasavice, která do své hrdinky vdechla život herectvím tak upřímným, jaké se dnes moc nevidí, a předvedla Penelope tak neodolatelně vitální, že se do ní nelze nezamilovat. Je krásné, když se můžeme do postav filmu zamilovat. Protože kromě jiného nám Bratři Bloomové jako každá správná pohádka tvrdí, že všechno se dá přemoct láskou. V nejlepší shodě se svým názvem mohou klidně fungovat i jako snímek rodinný. Taková rodinná soudržnost, kde rozliční jedinci spolu drží pevně, i když jinak by je dohromady nesvedlo nic, se jen tak nevidí. Naposledy na mě podobným dojmem působila Malá Miss Sunshine před několika lety. BB patří jednoduše mezi ty šťastně vyvedené snímky, které se vynoří z ničeho nic jako zjevení a po kterých člověk dochází zcela čisté radosti ze života nebo zatouží někoho prostě jenom tak obejmout. A přitom se film pořád drží svého tématu a lehce groteskním stylem předvádí jeden podvod za druhým, spletitou hru, ve které se už pomalu nevyznají ani její strůjci.
Režisér Johnson předvádí značné schopnosti a erudici ve filmovém stylu. V jeho díle se setkává svižnost a lidskost klasického francouzského humoru, prodchnutého barevnou melancholií s prvky americké grotesky i estrádních čísel v cirkusu, a kde ke slovu – a nikoli nepodstatnému – přijde i Dostojevskij. Může se nám zdát, že tady vnímáme i faktor slovanské nátury, zvlášť živý v hudebním doprovodu. Není divu, film se celý natáčel v Čechách, Černé Hoře, Srbsku a Rumunsku. A tak můžeme naše hrdiny vidět prohánět se v ladě, uslyšet Rachel Weisz v originálu mluvit česky a spoustu podobných vychytávek, mezi jinými i výbuch bomby na Pražském hradě. Známé destinace a domácké prostředí pro nás činí dílo ještě přitažlivějším.
Bratři Bloomovi jsou příběhem o vyprávění příběhů a jsou této činnosti takovou poctou jako naposled Velká ryba Tima Burtona se stejným triumfem fantazie nad realitou. Je to to pravé na proměnlivé podzimní nálady, kdy slunečný jas kdykoli smete deštivý vítr. I když jejich poetika připomíná svým stylem filmy Wese Andersona, jsem přesvědčen, že vyrůstají ze zcela různého podhoubí. Tam, kde je Anderson jenom podivínsky vtipný a od svých excentrických hrdinů si zachovává odtažitý odstup, u Johnsona vás přímo mezi oči praští jeho hluboké člověčenství. To se může lehce změnit v nařčení z naivnosti. Spolu s projevovanou láskou a chutí k příběhům, jejich vymýšlení a vyprávění se však stává něčím víc než jenom příběhem nebo i příběhem o vyprávění příběhů. Tam, kde se mísí realita a fikce, musí se člověk sám rozhodnout, čemu dát přednost. Je lepší žít život jako napsaný příběh, nebo si psát scénář jak reálně žít?
Naše příběhy možná píše někdo jiný. Ale jenom my samotní rozhodujeme, jak je budeme prožívat. A právě Umění je to, co nás naučí žít (nebo umírat). BB tyhle moudra obsahují v tak jemné podobě rozmělněné do celého svého děje, že mají tendenci stát se nadčasovým klasickým dílem. Dalo by se o nich mluvit ještě dlouho a stejně se už víc nepřiblížit k jejich podstatě a kouzlu. A dám ruku do ohně, že jestli vám jejich styl sedne, budete se na ně chtít dívat znovu a znovu, s kamarády, partnerem, babičkou, kýmkoli! Bratři Bloomové jsou jako když zasvítí slunce, protože ukazují, jak lze mít radost ze života a lidí kolem sebe za každých okolností.
Bratři Bloomovi vám můžou dát všechno, co slibují. Kupříkladu podfukářskou hru. Pokud hledáte tohle, najdete ji tam, ale možná nedosáhnete úplné satisfakce. Už jste to tolikrát viděli v mnohem lepších, tedy rafinovanějších a možná stylovějších podobách. BB vám ale dají mnohem víc – možná chtějí, možná mohou –, a to návod, jak lépe žít a jak si život opravdu užívat. Jak řekl můj kolega: „Film řeší základní otázky lidské existence šťastným způsobem.“ A když tak nad tím přemýšlím, vlastně to docela vystihl. Ten film je totiž ve své podstatě velice sladký. Ale tím správným způsobem. Možná nedostanete to, co jste chtěli, ale dostanete mnohem víc. Jen musíte být ochotni to vzít a necítit sa podvedení…
The Brothers Bloom (USA, 2008)
Režie a scénář: Rian Johnson
Kamera: Steve Yedlin
Hudba: Nathan Johnson
Střih: Gabriel Wrye
Hrají: Rachel Weisz, Adrien Brody, Mark Ruffalo, Rinko
Kikuchi, Robbie Coltrane, Maximillian Schell, Zachary Gordon, Max Records
Délka: 113 minut
Premiéra v ČR: 15. 10. 2009