Futuristický Tron: Legacy boří utopii dokonalosti

Je toto dílo člověka, nebo stroje? Otázka se vtírá v momentě, kdy sledujeme podivně sterilní svět kompletně vytvořený v počítači, v němž se hlavní designový aspekt, svítící pás, snad objevuje i v očních panenkách humanoidních programů. Ovšem stroj je dílo lidské, a co je důležité, Tron: Legacy není prázdnou, mechanicky vykalkulovanou ozdobou bez živoucího obsahu. Neútočí jen na smysly, ale i na duši a mozek. Technicky perfektní forma sice celé dílo zastřešuje, ale lidský aspekt je v něm tak nesmírně důležitý, že zachraňuje film od zatracení.

Podívejme se nejprve blíže na obsah, který může klamat tělem, ale nezapře se. Tron: Legacy navazuje na svého téměř třicet let starého sourozence. Kevin Flynn uvízl ve svém vlastním výtvoru, jemuž se stal božstvem. Jak bývá zvykem, vlády se střídají. Došlo k převratu a na trůn se posadilo jeho dílo, vlastní programová kopie jménem Clu. Ta zavedla silně diktátorský režim a Flynn ztratil cestu, jak z programu utéct. Přes dvacet let tak jeho syn Sam tráví v nejistotě, co se s otcem stalo. Jednoho večera však nachází cestu do míst, která Kevin Flynn stvořil, a ocitá se ve hře o to, kdo se dostane ven a jestli je zbudování perfektního světa oprávněným prostředkem pro otroctví.

Tron: Legacy se staví na odpor ideji dokonalosti. Tato vlastnost se ve světle jeho přístupu jeví jako čirá utopie, která vyžaduje příliš mnoho obětí. Ve svém menu má spíš temnou tyranii než optimistický mír. Zatímco je tento ideál od pradávna vzýván a vizuálně se k němu hlásí i film, hlavní postavy proti němu brojí, i když Kevin Flynn musel k tomuto uvědomění dojít přes žhavé uhlíky. Vidět perfekcionistický film, který oslavuje nedokonalost a žasne nad nekontrolovanými zázraky, to je fascinující spojení dvou odlišných teorií, jejichž vzájemný kontrast napomáhá udržet stabilitu vyprávění.

Kladné postavy jednají ve dvou hlavních principech a lidsky při tom chybují. Stejně jako se kolosálně střetává technická úroveň původního a nového Trona, naráží v Legacy do sebe princip mládí a stáří, jejich rozdílný přístup k životu a řešení problémů. Proto Jeff Bridges jako Kevin volí taktiku „když nehraju, nemohu prohrát“, nikam se nežene a chápe svou vlastní postradatelnost. Garret Hedlung jako Sam na druhé straně využívá svou mladickou energii a naivitu k tomu, aby bez otálení jednal a hrál navzdory blížící se prohře. Ve většině případů se tím jasně osvětluje jednání postav a posunuje to příběh kupředu se špetkou mezigeneračního střetu. Tvůrci se nepřiklání ani na jednu stranu, obě chápou jako přirozenou součást celku, jdoucí i proti dokonalosti, která se zakládá na uniformitě a jednomyslném názoru.

Tron byl svého času technologickou revolucí. Sic kasovní propadák, představil vizi toho, jak mohou počítače pozměnit natáčení filmů. Legacy by možná chtělo podobné zásluhy. Jenomže člověk se rozhlédne kolem a vidí spoustu digitálně upravených filmů, o slovo se nejvíc hlásí Avatar, a Tronovi už v roce 2010 nelze přisoudit žádný výrazný pokrok. Ani když omlaďuje Jeffa Bridgese, což je technika, již pár filmů zakusilo (X-Men 3, Benjamin Button), ale pořád má své mouchy, stále z mladého Jeffa vyčuhují shluky pixelů. Což nevadí, když ztvárňuje zlý počítačový program, tam je umělost v podstatě žádoucí, ale ve scénách z minulosti všechny stopy zahladit nedokážou. Obnažují omezenost počítačů a nevědomky se přidávají k boji hlavního hrdiny proti mýtu úplné dokonalosti.

Z pojetí světa však dobrovolně žasneme nad ladným propojením moderního designu, počítačové animace i trojrozměrného zobrazení. Zazní slova Jeffa Bridgese, který se ptá, jak by skupiny informací v počítači vypadaly, kdyby je mohl vidět? Odpovědí je fiktivní svět Trona, postavený na bázi vysoce futuristického stylu. Všechno je chladné, jednoduché, přímé. Architektura budov, modely vozidel i návrhy kostýmů se tomuto nápadu přizpůsobují. Kdyby město vypadalo jako současné notebooky černé barvy, bylo by to něco takového jako v Tronovi. Dojem sterility je nevyhnutelný, protože se postavy pohybují v nepřirozeném prostředí počítače. Svou roli hraje i hudba, která dotváří atmosféru počítačového prostoru. Daft Punk složili jiný soundtrack, než na jaké jsme zvyklí, víc souzní s obrazem a jeho elektronické části rytmicky tepou, rozechvívají film i s divákem a zintenzivňují zážitek.

Vstoupit do Trona znamená zúčastnit se napínavého souboje s časem i diktátorem a bojovat za právo na nedokonalost. Kdyby byly myšlenkové linie ještě prohloubeny, průměrnější divák by možná reptal, ale prožitek by byl vícerozměrný a Tron by si vysloužil víc než jen povšechný obdiv nad prací týmu digitálních triků.

Tron: Legacy 3D (Tron: Legacy 3D, USA 2010)
Režie: Joseph Kosinski
Hrají: Garrett Hedlund, Jeff Bridges, Olivia Wilde, Yaya DaCosta, Michael Sheen, Bruce Boxleitner, Serinda Swan, Beau Garrett, Thomas Bangalter, Cillian Murphy
Délka: 126 minut
Premiéra v ČR: 16. 12. 2010