Fantastické závody světelných motorek a souboje s energetickými
chakramy jsou pouhou ozdobou pestrého vědeckofantastického filmu, který je
upgradeovaným pokračováním kultovního Trona z roku 1982. Jejich
porovnání slouží jako ukázkový příklad toho, kam počítačová animace
za ty roky dospěla. Ohání se ale i filosofickými problémy a nezapomíná
na postavy. V jedné z hlavních rolí se vrací Jeff Bridges, jako stařec
i zázračně omlazený vůdce.
Je toto dílo člověka, nebo stroje? Otázka se vtírá v momentě, kdy
sledujeme podivně sterilní svět kompletně vytvořený v počítači,
v němž se hlavní designový aspekt, svítící pás, snad objevuje
i v očních panenkách humanoidních programů. Ovšem stroj je dílo
lidské, a co je důležité, Tron: Legacy není prázdnou, mechanicky
vykalkulovanou ozdobou bez živoucího obsahu. Neútočí jen na smysly, ale
i na duši a mozek. Technicky perfektní forma sice celé dílo zastřešuje,
ale lidský aspekt je v něm tak nesmírně důležitý, že zachraňuje film
od zatracení.
Podívejme se nejprve blíže na obsah, který může klamat tělem, ale
nezapře se. Tron: Legacy navazuje na svého téměř třicet let
starého sourozence. Kevin Flynn uvízl ve svém vlastním výtvoru, jemuž se
stal božstvem. Jak bývá zvykem, vlády se střídají. Došlo k převratu a
na trůn se posadilo jeho dílo, vlastní programová kopie jménem Clu. Ta
zavedla silně diktátorský režim a Flynn ztratil cestu, jak z programu
utéct. Přes dvacet let tak jeho syn Sam tráví v nejistotě, co se s otcem
stalo. Jednoho večera však nachází cestu do míst, která Kevin Flynn
stvořil, a ocitá se ve hře o to, kdo se dostane ven a jestli je zbudování
perfektního světa oprávněným prostředkem pro otroctví.
Tron: Legacy se staví na odpor ideji
dokonalosti. Tato vlastnost se ve světle jeho přístupu jeví jako čirá
utopie, která vyžaduje příliš mnoho obětí. Ve svém menu má spíš
temnou tyranii než optimistický mír. Zatímco je tento ideál od pradávna
vzýván a vizuálně se k němu hlásí i film, hlavní postavy proti němu
brojí, i když Kevin Flynn musel k tomuto uvědomění dojít přes žhavé
uhlíky. Vidět perfekcionistický film, který oslavuje nedokonalost a žasne
nad nekontrolovanými zázraky, to je fascinující spojení dvou odlišných
teorií, jejichž vzájemný kontrast napomáhá udržet stabilitu
vyprávění.
Kladné postavy jednají ve dvou hlavních principech a lidsky při tom
chybují. Stejně jako se kolosálně střetává technická úroveň
původního a nového Trona, naráží v Legacy do sebe princip mládí a
stáří, jejich rozdílný přístup k životu a řešení problémů. Proto
Jeff Bridges jako Kevin volí taktiku „když nehraju, nemohu prohrát“,
nikam se nežene a chápe svou vlastní postradatelnost. Garret Hedlung jako Sam
na druhé straně využívá svou mladickou energii a naivitu k tomu, aby bez
otálení jednal a hrál navzdory blížící se prohře. Ve většině
případů se tím jasně osvětluje jednání postav a posunuje to příběh
kupředu se špetkou mezigeneračního střetu. Tvůrci se nepřiklání ani na
jednu stranu, obě chápou jako přirozenou součást celku, jdoucí i proti
dokonalosti, která se zakládá na uniformitě a jednomyslném názoru.
Vstoupit do Trona znamená zúčastnit se napínavého souboje s časem
i diktátorem a bojovat za právo na nedokonalost. Kdyby byly myšlenkové
linie ještě prohloubeny, průměrnější divák by možná reptal, ale
prožitek by byl vícerozměrný a Tron by si vysloužil víc než jen
povšechný obdiv nad prací týmu digitálních triků.
Tron byl svého času technologickou revolucí. Sic kasovní propadák,
představil vizi toho, jak mohou počítače pozměnit natáčení filmů.
Legacy by možná chtělo podobné zásluhy. Jenomže člověk se rozhlédne
kolem a vidí spoustu digitálně upravených filmů, o slovo se nejvíc
hlásí Avatar, a Tronovi už v roce 2010 nelze přisoudit
žádný výrazný pokrok. Ani když omlaďuje Jeffa Bridgese, což je technika,
již pár filmů zakusilo (X-Men 3, Benjamin Button), ale pořád má
své mouchy, stále z mladého Jeffa vyčuhují shluky pixelů. Což nevadí,
když ztvárňuje zlý počítačový program, tam je umělost v podstatě
žádoucí, ale ve scénách z minulosti všechny stopy zahladit nedokážou.
Obnažují omezenost počítačů a nevědomky se přidávají k boji hlavního
hrdiny proti mýtu úplné dokonalosti.
Z pojetí světa však dobrovolně
žasneme nad ladným propojením moderního designu, počítačové animace
i trojrozměrného zobrazení. Zazní slova Jeffa Bridgese, který se ptá, jak
by skupiny informací v počítači vypadaly, kdyby je mohl vidět? Odpovědí
je fiktivní svět Trona, postavený na bázi vysoce futuristického stylu.
Všechno je chladné, jednoduché, přímé. Architektura budov, modely vozidel
i návrhy kostýmů se tomuto nápadu přizpůsobují. Kdyby město vypadalo
jako současné notebooky černé barvy, bylo by to něco takového jako
v Tronovi. Dojem sterility je nevyhnutelný, protože se postavy
pohybují v nepřirozeném prostředí počítače. Svou roli hraje i hudba,
která dotváří atmosféru počítačového prostoru. Daft Punk složili jiný
soundtrack, než na jaké jsme zvyklí, víc souzní s obrazem a jeho
elektronické části rytmicky tepou, rozechvívají film i s divákem a
zintenzivňují zážitek.
Vstoupit do Trona znamená zúčastnit se napínavého souboje
s časem i diktátorem a bojovat za právo na nedokonalost. Kdyby byly
myšlenkové linie ještě prohloubeny, průměrnější divák by možná
reptal, ale prožitek by byl vícerozměrný a Tron by si vysloužil víc než
jen povšechný obdiv nad prací týmu digitálních triků.
Tron: Legacy 3D (Tron: Legacy 3D, USA 2010)
Režie: Joseph Kosinski
Hrají: Garrett Hedlund, Jeff Bridges, Olivia Wilde, Yaya
DaCosta, Michael Sheen, Bruce Boxleitner, Serinda Swan, Beau Garrett, Thomas
Bangalter, Cillian Murphy
Délka: 126 minut
Premiéra v ČR: 16. 12. 2010
Napsat komentář