Gravitace: Jak natočit dobrý film bez příběhu
O Gravitaci se píše jako o sci-fi dramatu, které posunuje hranice filmařského řemesla, a to nejen technologicky, ale i po psychologické stránce. V době psaní článku ho uživatelé ČSFD oceňují 87 procenty. Co se skrývá za úspěchem filmu, kterému fanoušci s klidem odpouští povrchnost, schematičnost? Rozpaky vyvolává i obsazení Sandry Bullock do hlavní role. Obyčejně to totiž ukazuje na béčkovou komedii. Ani to fanouškům Gravitace nevadí.
Příběh je vcelku jednoduchý. Inženýrka Rayn Stone (Sandra Bullock) je na své první misi ve vesmíru. Nemá to být jen rutinní výlet. Během pokusu Rusů sestřelit vlastní starý satelit dojde k nehodě, která způsobí řetězovou reakci a na oběžné dráze se najednou obrovskou rychlostí prohání úlomky a odpad všeho druhu. Loď americké posádky je zničena a přežije pouze Rayn a velitel, astronaut na poslední misi Matt Kowalsky (George Clooney). A aby toho nebylo málo, Rayn je odmrštěna do volného prostoru. Jediný způsob, jak se zachránit, je dostat se k dalšímu satelitu na oběžné dráze a odletět domů v záchranném modulu. A kyslíku ve skafandru ubývá…
Citové vydírání místo příběhu
V jistém momentu bohužel jako by scénáristé zpanikařili nad odvážností svého díla a rozhodli se, že musí přidat na emoční náplni.
Zdá se to být jako velmi dobře rozehraná zápletka, dokud však nezjistíte, že se dá shrnout pouze do těchto pár vět. Rayn pluje vesmírem a snaží se zachránit, díky technice slyší hlas Matta, jenž se ji pokouší trochu uklidnit. A pluje a vesmírné satelity vybuchují a ona zase pluje. Možná by nedostatek nosného příběhu ani nevadil, protože psychologické napětí, které se tvůrcům podařilo vytvořit, ho většinou dostatečně nahrazuje. Napomáhá tomu i hudba Stevena Price, díky němuž se ke slovu kromě velkolepého filmového soundtracku dostalo i jednoduché ticho. Do filmu o volném prostoru se hodí opravdu skvěle a umocňuje atmosféru mnohem lépe než jakékoliv melodie.
V jistém momentu bohužel jako by scénáristé (režisér Alfonso Cuarón, známý hlavně jako režisér Harryho Pottera a Vězně z Azkabanu a Potomků lidí, a Jonás Cuarón) zpanikařili nad odvážností svého díla a rozhodli se, že musí přidat na emoční náplni. Na pozadí hluboké existenciální krize, jakou je ocitnutí se v naprosté a nehostinné pustině s pramalou nadějí na přežití, se začíná řešit Raynino dřívější trauma ze smrti dcery. V kontextu filmu to ovšem působí jako jednoznačné vydírání divákových citů, jako výkřik scénáristů: „Sama ve vesmíru? Nestačí? Tak tohle by vás dojmout mohlo…?“
Stará témata, nová technologie
Gravitace jednoznačně posouvá hranice toho, co čekáme od filmu z hlediska jeho technických možností. Natočit film v 3D je dnes už celkem norma. Nechat ho však, aby se celý odehrával ve vesmíru, je velká výzva. Triky s vyhazováním satelitů do vzduchu nás jako diváky asi nepřekvapí, stejně jako působivé obrazy mrtvých astronautů. I když za triky se skrývá opravdu hodně práce: celý film byl natočen jako animovaný, herci se k natáčení přidali až asi po dvou a půl letech animátorské práce. Výsledek je opravdu působivý: dosud se většina vesmírných sci-fi odehrávala ve vesmírných lodích, přičemž kvůli efektům se občas střihl dojemný pohled na Zemi nebo nějaká ta střílečka mezi loděmi. Na druhou stranu však divák většinu filmu přemýšlí o tom, jak je to technicky hezky natočené a co to filmařům muselo dát za práci, což odvádí od už tak chatrného děje.
Přesto se samozřejmě najde spousta momentů, které jsou přinejmenším diskutabilní: úspěšné řízení pohybu ve volném prostoru pomocí upouštění z hasicího přístroje, který Rayn drží, je jedním z těch absurdnějších.
Ve filmu je samozřejmě hodně nesrovnalostí, ať už mluvíme o oblečení nebo o fyzikálních zákonech. Celkový dojem filmu je ale podle astronautů, které média po úspěchu Gravitace oslovila, velmi realistický. Pro běžného milovníka sci-fi jde rozhodně o krok dopředu: nemusí se tvářit, že věří přestřelkám mezi vesmírnými loděmi (samozřejmě, lodě se na oběžných drahách pohybují tak rychle, že by je žádný střela ani nemohla dohonit…), film se záměrně vyhýbá všem klasickým žánrovým spekulacím ohledně mimozemšťanů nebo nadsvětelné rychlosti. Přesto se samozřejmě najde spousta momentů, které jsou přinejmenším diskutabilní: úspěšné řízení pohybu ve volném prostoru pomocí upouštění z hasicího přístroje, který Rayn drží, je jedním z těch absurdnějších.
Zcela přirozeně se objevují etické a bezpečnostní otázky spojené se znečištěním oběžné dráhy zbytky vysloužilých satelitů. O jeho rizicích se média zmiňují čím dál tím častěji a film se právě na této vlně veze. A aby se nijak zvlášť nenarušovalo pojetí hollywoodského dobra a zla z éry bipolárního rozdělení světa, celou nehodu způsobí Rusové. Stálá přítomnost předsudků z dob studené války ve filmech a seriálech nepřestává udivovat.
One woman show
Ačkoliv jde o filmové klišé, uvíznutí ve volném vesmíru je jednoznačnou výzvou pro samotné herce. Hlavní hrdinové tráví asi půlku filmu ve skafandru, takže nějakými gesty nebo mimikou na diváka nezapůsobí. Většinu hraní zde musí obstarat hlas, tváře vidíme jen Kowalskému a Stoneové, a i u nich jen po omezenou dobu.
Gravitace zase stojí na dvou hercích. Clooney si celou dobu vystačí s klidným a sebevědomým výrazem, což ke spokojenosti jeho fanoušků stačí. Vše ostatní padá na bedra Sandry Bullock.
Hollywood se tváří, že hledá pro kinematografii nové cesty, které se většinou týkají technologií. Nyní se po scenáristické stránce soustředí také na dramata pro několik málo herců. Ve snímku Vše je ztraceno, který jde do kin v prosinci, můžeme vidět Roberta Redforda, jak se sám plaví po moři. Gravitace zase stojí na dvou hercích. Clooney si celou dobu vystačí s klidným a sebevědomým výrazem, což ke spokojenosti jeho fanoušků stačí. Vše ostatní padá na bedra Sandry Bullock, ale nenechte se zmást seznamem romantických nebo jenom stupidních komedií, které se její hereckou kariérou linou. Bullock předvádí, že její schopnosti lehký žánr zcela překračují, a tak se mezi novináři dokonce spekuluje o Oscarovi za herecký výkon.
Hlavně se vcítit
Z filmařského hlediska má jistě soustředění na jedinou postavu svůj smysl. Divák se s ní může naplno ztotožnit (nikoho jiného ani na výběr nemá) a o to víc s ní příběh prožít. Přenos pocitů funguje hlavně v první půlce filmu, kdy se Rayn ocitá ve volném vesmíru a málem z toho zešílí. Uvěřitelně působící hrdinka lehce přivede diváka bezpečně usazeného v sedadle k myšlence, co by na jejím místě dělal on. S postupem času se však z poněkud nervózní a labilní vědkyně stává postava dle amerického mýtu „člověk je dost silný, aby dokázal všechno“, což působí na českého diváka psychologicky neuvěřitelně. Na druhou stranu, až do konce filmu není jasné, jak to dopadne a zda vůbec Rayn přežije. To zachraňuje upadající napětí.
Hlavním poselstvím nejen pro diváky, ale i pro Hollywood zůstává, že lze natočit velmi dobrý, možná dokonce oscarový film, aniž by se filmaři museli obtěžovat s pořádným příběhem. Lartpourlartismus se začíná klopit do technologické roviny. V zájmu diváků ovšem doufejme, že se tím filmaři příliš neinspirují.