Já, legenda (I Am Legend)

Mladý nadaný režisér Francis Lawrence potěšil v roce 2005 všechny čtenáře komiksů, kterým ještě zůstala alespoň špetka dobrého vkusu, když na světlo boží přinesl první a snad i poslední technicky a zároveň scenáristicky kvalitní filmové zpracování právě tohoto literárního žánru v podobě snímku Constantine. Lepší vstup do Hollywoodu si v dnešních dnech jen těžko přát. Kromě dobré látky si Lawrence zvolil i perfektního představitele hlavní role, Keanu Reevese . Teď, po tomto nečekaně kvalitním úvodu, se do kin řítí snímek Já, legenda, značně propagovaný projekt, který dostal do rukou právě Francis Lawrence. A i když harmonie dobré látky a dobrého představitele hlavní role byla narušena tak, že zbyl pouze vynikající aktér, nenechává se Lawrence zastrašit a ukazuje nám, co v něm vězí.

Rozhodně ale nemá lehkou úlohu, právě díky zpracovávané látce. Postapokalyptická témata byla v kurzu před sedmi lety, kdy všichni čekali, jestli náhodou 1. ledna 2000 všechny počítače neožijí, nezotročí lidstvo a neovládnou tak náš svět. Teď, v době, kdy už se všichni na vlastní kůži přesvědčili, že pád asteroidu se nekoná, a kdy každý už alespoň jednou obdržel e-mail datovaný do roku 1900, je třeba vybírat opatrně. Ovšem volba padla na zpracování stejnojmenné románové předlohy Richarda Mathesona, kde autor využívá sice trošku jinak založených, ale pořád zombií. Cože? Že máte ještě v živé paměti Úsvit mrtvých? Že si vzpomínáte na Zemi mrtvých od kultovního George A. Romera nebo na vůbec první jiskru tohoto žánru v novém miléniu, 28 dní poté? To je dobře, alespoň není třeba tak zdlouhavě vysvětlovat, že i zombie žánr si prožil svou renesanci, aby se vrátil ke standardní stagnaci. No a do toho všeho tedy přichází snímek Já, legenda, mimo módní vlnu i renesanci žánru, a zkouší na nás jak apokalypsu, tak zombie.

Že je hlavní hrdina, bývalý armádní vědec Robert Neville, poslední žijící člověk na Zemi, už určitě všichni víme z všudypřítomné reklamy. A když k tomu dodáme, že rozhodně není poslední žijící, ale poslední myslící člověk, asi tím taky nikomu zážitek moc nepokazíme. Základní premisa o genovém inženýrství virů a jednom nepovedeném léku na rakovinu, který nakonec málem vyléčil Zemi od rakoviny jménem lidstvo, je více než standardní. Ale celkové podání a vysvětlení pomocí flashbacků a úvodního klasického rádoby rozhovoru ve stylu CNN s vynálezkyní tohoto zázračného léku dává celému ději poněkud lepší rámec než všechny ty neznámé virové nákazy, případně ukradené z tajných laboratoří či jinak rozšířené mezi veřejnost, které dělají z lidí chodící (případně běžící) mrtvoly, co žerou jenom živé maso. Nechme teď bokem fakt, že v Já, legenda nejsou zombie mrtvoly, ale lidé, které snad lze z této podivné vztekliny stále vyléčit, a zaměřme se na jiný symptom, a sice poznatek, že místní mozkožrouti nemají rádi ultrafialové paprsky, a tak vycházejí do ulic pouze v noci.

Právě tento dodatek k jinak docela obyčejným pravidlům podobných filmů dělá z Já, legenda něco trošku odlišného. Kde všichni žánroví předchůdci nasazují nejdříve obyčejný stav věcí a zombie apokalyptický zvrat pár chvil nato, či hned ukazují naštvanou bandu zombií a nebohého živáčka, vystavuje Lawrence ve svém novém filmu dokonalou atmosféru samoty, snahy přežít, nezešílet, no prostě to pravé postapokalypticky ořechové. A to v takové míře, že to není ani absurdní, ani nudné. Navíc se tím film dělí hned na několik částí, které lze jasně vypozorovat hned při prvním jeho zhlédnutí. Vykreslení charakteru hlavního hrdiny je v případě tak širokého jeviště, jakým je celý prázdný New York, opravdu dokonalé. A lidský rozměr celé té husté atmosféře pak dodává paradoxně pes, jehož smrt vás zabolí víc, než když umírala Lassie. Nicméně právě díky tomuto kolosálnímu úvodu trvajícímu převážnou část filmu nemůžu Já, legenda doporučit fanouškům kultovních 28 dní poté, kde se sice na strunu samoty také hrálo, ale jenom na pár minut. Rozhodně ale nejde o zápor, spíš jiný pohled na danou situaci. Hrdina neprchá v zoufalství, neztrácí kontrolu, jenom prostě přežívá, jak by každý inteligentní člověk přežíval na jeho místě.

Nečekejte tedy nějakou velkou zombie řežbu a la Braindead ani adrenalinové úprky 28 dní poté. Já, legenda vám spíš pomalu a opatrně dává poznat pravidla tamního světa, pomalu odkrývá, jak se vše přihodilo. Díky vědci v hlavní roli pak můžete pochopit všechny ty krvelačné příšery mnohem lépe, než když před nimi neznalý hrdina prchá. Vše je přitom podáno technicky naprosto precizně a ve velkém stylu vylidněného New Yorku s přerostlou vegetací a ulicemi zacpanými prázdnými automobily. Právě takové pomalé sledování výzkumu a přežívání hrdiny, s nímž se díky tomu lépe sžijete, pak dává prvnímu setkání s bubákem pořádné grády. Situace se zaběhlým psem, bez nějž by se nám i pan profesor zjevně zcvoknul, a procházení temného domu plného potenciální hrozby, zatímco za vnějšími stěnami je naprosté bezpečí, vám zaručeně napumpuje adrenalin do krve v pořádné dávce, aniž by ukáplo více krve, než pojme jedna zkumavka. A to stojí za to. I když všechny následné potyčky trochu haprují, co se předem načrtnutých pravidel týče. Ono opravdu trošku zamává s veškerou logikou, jakmile namísto boje o přežití nastoupí jakýsi souboj muž versus zombie velitel, i když to nikdo přímo neřekne.

Naštěstí má film kromě grandiózního úvodu, atmosféry a prvního setkání se strašáky jednu obrovskou devizu. A ta se jmenuje Will Smith. Stejně jako Constantine opravdu ožil v kůži Keanu Reevese, tak Robert Neville takřka dýchá Smithovými plícemi. Předem se vědělo, že půjde o jednu velikou hereckou exhibici, všichni jsme se na to těšili a doufáme, že po přečtení tohoto textu se přidáte do klubu, ale Will Smith dokázal předčit i naše náročná očekávání. V jeho podání je Neville naprosto uvěřitelný, lidštější než poslední žijící člověk na zemi – doslova. Nebýt závěru, kde scenáristům jeho dialog opravdu trochu ujel, dalo by se přinejmenším hovořit o nejlepším hereckém výkonu uplynulé poloviny roku. Ovšem se závěrem a vůbec poslední čtvrtinou filmu je spojena jedna opravdu nepříjemná věc – jednoduše se nepovedl. Možná se příliš stříhal, možná by byl v delší verzi nezajímavý, možná je v USA film, kde se vedou pozitivní řeči na téma Bůh, populárnější. Kdo ví. Každopádně tím posledním symptomem si u nás legenda moc nešplhla, o to méně, pokud ji máme srovnávat s Constantinem, kde se s náboženskými prvky operovalo daleko mocněji, ale také daleko užitečněji (což bylo vlastně dáno samotnou látkou filmu), ale hlavně měla tahle tři roky stará pecka naprosto geniální konec, přesně takový, jaký legendě chybí.

Celkově vzato je Já, legenda velmi zvláštní exemplář. Na jedné straně tenhle ježek pořádně čouhá z klece a mává bodlinami ukázkově sugestivní atmosféry konce lidské civilizace, ale na druhé je má zpřelámané a zohýbané mnoha nedomyšlenými prvky typu lvi v New Yorku, zombie vůdce a větou „řekl mi to Bůh“.