Jan Saudek: v pekle svých vášní, ráj v nedohlednu

A to hned z několika důvodů. Prvním je zcela jistě snaha režiséra, zároveň také uznávaného fotografa Adolfa Ziky, udělat z tohoto filmu skutečné vícevrstevnaté umělecké dílo s poetickými vložkami a různými úhly pohledu na předmět jeho zájmu. Toho je dosahováno třemi způsoby snímání, které sice divákovi mají pomoct líp se dostat pod kůži Saudkově osobnosti, ale ve skutečnosti se nedají moc vnímat, a pokud se o to někdo snaží, jsou dokonce matoucí a dezorientují, ať už jde o zrnitou ruční kameru, černobílý obraz nebo snahu o „uměleckost“ záběrů pomocí barevných efektů. Nejvíc prostoru zůstává klasickému dokumentarismu v podobě rozhovorů, které jsou sice místy hodně zajímavé, ale v konečném důsledku toho zas tak moc neprozrazují. Všechno se drží v rovině relativnosti. A tím se dostáváme k důvodu druhému.

Tím je režisérův nesporný obdiv k Janu Saudkovi a jejich přátelství, které mu brání jít za jeho ambiciózním cílem do hloubky. Jistěže jim jejich blízký vztah umožnil odbourat zábrany, ale na druhé straně je režisér pln ohledu a nesnaží se dopátrat podstaty. Nejde tu jenom o Saudkovy názory, které můžou být pro něho samotného záhadou, ale ve filmu je toho hrozně moc nakousnuto ohledně jeho vztahů, rodiny, finanční situace nebo popularity bez toho, aby bylo cokoli vůbec někam dotaženo. Zika i přes svůj upřímný zájem tak nechává Saudkovi volný prostor na to, aby se prezentoval, jak sám chce. A to už jsme u třetího důvodu, kterým je sám předmět a téma filmu: pan Saudek, jehož prezentace na veřejnosti, a tudíž i v tomhle díle není příliš vzdálena hereckému vystupování. Leckdo tak může namítnout, že snímek nejenže nijak zvlášť dobře neinformuje o faktech, ale ani neodhaluje vůbec nic ze Saudkova nitra, jenom pomáhá k prezentaci jeho pozérství.

Nikde není napsáno, že dokument musí odhalovat nebo správně informovat. Taky může jenom dokumentovat – třeba zrovna to pozérství. Je to tedy film o velkém podvodníkovi, jak řekl sám Jan Saudek po Felliniho vzoru, přitom upřímný jako málokdo, protože se za svou prezentaci a názory nestydí. A jestli je skutečně zastává, nebo je to jenom snaha o kontroverzi? Kdoví. Umělci to tak dělávají. Sám se tak neoznačuje, ale spousta lidí v tom má jasno. Saudek skutečným umělcem je, ne pro své dílo, ale pro svůj život. Ne proto, že nafotí tlustou ženu a krásně nastylizuje barvy celého obrázku, ale že odhaluje naši lidskost – i v podobě, která se příčí zavedeným představám o vkusu a kráse. Protože dělá to, co se zdá krásné jemu, je jeho dílo tak silné a jednolité, bez ohledu na konvence a vžité zvyklosti, které nám říkají, co je dobré, co je správné a dokonce taky co je krásné. Fakt, že lidi na něm zajímají především a hlavně skandály, které nejdou dohromady s naší pevně zakořeněnou maloměšťáckou morálkou, je dostatečně výmluvný. Zajímá je, kolik vydělal, ne kolik peněz dal na charitu. Kolik měl milenek a nemanželských dětí, ne kolik jich skutečně miloval.

A jestliže někdo bojuje proti společenským konvencím, teď bez ohledu na to, jestli pro svůj osobní prospěch, pocit nebo z úplně jiných důvodů, bez jisté míry pozérství to nejde, protože málokomu z nás je to vrozené a přirozené. A že boj proti nim není tak úplně zbytečný, si můžeme uvědomit, jenom když se podíváme na to, do jaké míry se naše společnost cítí díky nim šťastná. A jak dobře víme, ne bůhvíjak. Údělem umělců vždycky bylo díky své výjimečné vnímavosti poukazovat na neduhy společnosti, ať už přímo nebo nepřímo, nebo taky tím, že se s těmito neduhy ztotožňují. Cenou bývají pochybnosti. O sobě, o světě, o společnosti. A pochybování je přece tou základní podmínkou, která nutí člověka dívat se na svět vždy jinýma očima, pobízí jeho zvědavost a vnímavost, a to je zase hlavní podmínkou uměleckého cítění. Kruh se tim uzavírá. A to všechno v tomhle filmu je, i když to neukazuje, i bez vědomí režiséra a hlavního představitele. Je to v něm už jenom vzbuzenými reakcemi a projeveným zájmem o film, Saudka nebo jeho názory. Ne ne, Jan Saudek možná lže sám sobě, ale nezpronevěřil se svému osudu.

Je to tedy póza? Možná. Jenomže co není v tomhle falešném světě? A co na tom vlastně záleží? Oscar Wilde, který vyznával podobné hodnoty, říkával, že jedině divadlo je pravdivější než sám život. A pro tohle všechno si myslím, že tenhle film není tak špatný, jak budou mnozí tvrdit. Klouže po hladině a jistě se mu nepodařilo ponořit se do hlubin umělcovy osobnosti, ale kdoví, jaké byly skutečné záměry tvůrců. Základem bylo jistě natočit film o člověku, který si to díky své proslulosti zaslouží, o známém člověku z jiného pohledu. To se povedlo. Že se režisér nedobral faktů a nedržel linií, které načrtává, je už jiná věc. Že nedovedl dát tisícům metrů natočeného materiálu smysluplnější podobu, která by podala míň epileptickou směs náhodně vybraných záběrů a sekvencí. Že nedovedl divákům alespoň o trochu líp prezentovat, co že to vlastně chtěl o Saudkovi vypovědět, když už měl tak vynikající možnost ze své pozice blízkého člověka.

Z některých poletmu zachycených smyslů a významů se totiž dalo vypozorovat, že tam všechny odpovědi byly, některé snad i beze slov, jenomže rozkouskované a smíchané do nesmyslné podoby. Velice chytrý podtitul „pravdě podobný“ film je tak spíš podobný chaosu. Z něj se dá, i když těžko, leccos vydolovat o pravé povaze Jana Saudka, která pro někoho odmítá, pro jiného potvrzuje pokroucené hodnoty naší společnosti, i když je to totéž. Když on (nebo kdokoli) tohle odmítá, neznamená to, že tím není zasažen – právě naopak, musí být zasažen o to víc, jak se snaží z toho vymanit. Když se to vezme kolem a kolem, nejen pan Saudek je v pekle svých vášní a ráj v nedohlednu…