Příběh filmu Jánošík: Pravdivá historie připomíná od prvotního
plánování po konečný nástup do kin skutečnou odyseu, která je snad
zajímavější než samotný film. Teď, v jejím závěru můžeme konečně
zhodnotit, zda se víc než sedmiletá námaha tvůrců a producentů ze čtyř
zemí vyplatila a jestli nebylo lepší nechat pátou verzi
Jánošíka spát.
Projekt, který se nastartoval ještě v roce 2001 iniciativou producenta
Rudolfa Biermanna, nadšeného absolventským scénářem Evy Borušovičové,
musel být kvůli nedostatku financí zastaven na celých pět let. Zdálo se,
že Jánošíka už ze smrtelného spánku neprobudí nic, když se do projektu
vložil polský producent Dariusz Jablonski a film tak mohl být dokončen se
vší důstojností a nastoupit cestu do kin. Jak se dalo očekávat, první
ohlasy jsou rozporuplné, ale může to být vůbec jinak v případě díla
tak očekávaného, drahého, složitého a s komplikovaným vývojem, navíc
když se dotýká citlivé národní tematiky? Odhalovat nebo přehodnocovat
legendy, zvlášť ty národní, je vždy problematické, těžkosti nebo
špatné přijetí může způsobit už jenom jakýkoli nový pohled mimo
ustrnulé ikonické podoby budované desítkami generací.
Již samotný podtitul Pravdivá historie naznačuje, kterým směrem se
tvůrci tentokráte vybrali. Stírání nánosů mýtů a legend je ostatně
poslední dobou v kurzu i v Hollywoodu, a ten je přece minimálně
v úrovni řemeslnosti ještě pořád laťkou i pro středoevropské
filmaře. Tváří v tvář filmovým počinům z posledních let, které se
ale snaží tvářit „moderně“ nebo „velkofilmově“, se však musíme
hodně přemáhat, abychom se netvářili kysele, sarkasticky se
nepochechtávali nebo hořce nezaplakali. Malost a měšťáctví z většiny
slovenských a českých filmů jenom trčí, což v kombinaci s tvářením
se světově a profesionálním amatérismem vyvolává hrůzu a přání, aby
se radši netočilo vůbec, než se zase jednou dočkat toho, jak se veliká
naděje v hodnotné dílo obrací v prach a zahanbení.
Právě z těchto důvodů je rozumnější nesrovnávat nejnovejší film
o slovenském národním hrdinovi se staršími jánošíkovskými adaptacemi,
ale s tematicky i ambiciózně podobnými snímky Bathory a Cinka Panna.
A z těch samých důvodů si můžeme hluboce vydechnout a zaplesat, protože
Jánošík: Pravdivá historie je naštěstí z celkem jiného soudku a svou
úrovní je někde docela jinde než nejenom drtivá většina české a
slovenské produkce, ale i velkorozpočtově ambiciózní Bathory a Cinka
Panna. Všechny tři snímky jsou historické, všechny stály mnoho peněz a
úsilí, všechny jsou v pravém slova smyslu mezinárodní, jak štábem, tak
producenty a v neposlední řadě i hereckými představiteli. Ale tam, kde se
i mistr Jakubisko utnul, neustrážil svůj scénář a rozpočet využil
k značně přeplácané kontroverzní verzi Alžběty Báthoryové, se
Jánošík podobných chyb vyvaroval a jde cestou střídmosti a čistoty stylu.
Hlavním předpokladem k tomu byl výběr režiséra, kterým se stala
Agnieszka Hollandová, režisérka světového jména. V její osobě se
spojuje duch střední Evropy s pochopením reálií i ducha slovanského lidu
v 18. století, stejně jako profesionální zkušenosti i ze samotné mekky
filmového prúmyslu. Točila v Polsku, Evropě i USA a na svém kontě má
takové filmy jako třeba Evropa, Evropa, Jako zabít kněze, Úplné zatmění
nebo Ve stínu Beethovena. Všechny naděje velké koprodukce celé
Visegrádské čtyřky byli vkládány do ní, nutno říct, že oprávněně a
že výsledek, i když ne revoluční nebo ohromující, je víc než jenom
uspokojivý.
Tvůrci se naštěstí
nesnaží jít cestou co největší spektakulárnosti a akce, i když ani ta
nechybí a je profesionálně zvládnutá na evropské
úrovni.
Jánošík sází na to nejpřirozenejší a nejsamozřejmější –
folkloristickou poetiku lidových zvyků a úchvatných přírodních
exteriérů. Až za tím následují postavy, příběh a na samotný konec akce
a drama. Je to dobře zvolená posloupnost, protože někteří hrdinové, a
nejenom lyrizované prózy, jsou s přírodou spjati tak silně, že rozdělit
je znamená zanechat jenom nepochopitelné torzo. Hollandová se
spolurežisérkou, vlastní dcerou Kasiou Adamik, si uvědomuje, že
Jánošíkův příběh je vlastně docela jednoduchý a přímočarý. Mladého
valacha zverbovali, zajali, vykoupili, zamiloval se a odmiloval, přidal
k zbojníkum, zbojničil a pak ho pověsili. Všichni víme, jak to skončí, a
přitažlivost je proto potřeba hledat v prostředí a životě horských
chlapců a lidu zpod hor. Ono tam toho vlastně o moc víc ani není. Tvůrci
se naštěstí nesnaží jít cestou co největší spektakulárnosti a akce,
i když ani ta nechybí a je profesionálně zvládnutá na evropské úrovni.
Věnují se tomu, co je pro jejich téma charakteristické, a bylo by hříchem
nezmínit perfektní výpravu, architekturu a kostýmy, dodávající zcela
zásadní hodnověrnost. Proč tedy tolik odporu z některých stran?
Pojďme tedy cestou případných námitek. Někomu vadí, že hlavní
představitel Jánošíka, Václav Jiráček, je Čech útlé postavy, který se
do role národního bohatýra konajícího téměř zázraky vůbec nehodí,
i když typově je vybrán hezky. Musíme si ale uvědomit, že tady jde
o demytizaci a ne pohádku. Co kdo ví o skutečné Jánošíkově výšce?
A co na ní záleží, co má výška společného s tělesnou sílou a
ještě víc sílou ducha? Jiráček sám říká, že se snažili legendu
očistit, bez toho, aby ji pochovali. To se povedlo, i když tady Juraj
vystupuje jako obyčejný hoch téměř bez vůle, který se nechá vláčet
osudem i okolnostmi, a i když je sympatický, to pověstné charisma mu
chvílemi docela utíká. Je ale potřeba říci, že za mnohé může
i dabing, který v rozličných jazykových verzích vyznívá různě a
značně mění vyznění i hodnověrnost některých proslovů. V dalších
hlavních rolích se ukáže Slovák Ivan Martinka jako zemitý, rázný a
veselý Tomáš Uhorčík, Michal Žebrowski brilantně hraje zrádného,
chvastounského i neštěstím pronásledovaného Huncagu a v roli Jurovy
lásky Barbory fascinuje uhrančivou jednoduchostí Američanka Sarah Zoe
Canner.
Mnoho výtek směřuje na kameru jinak vynikajícího profesionála Martina
Štrby, který příliš často a prý samoúčelně snímá rozmazaně a jenom
částečně detaily lidských tváří a často třese obrazem. Je pravdou, že
pro některé diváky může toho být trochu moc, až rozbolejí oči, na
druhé straně je jasné, co tím chtěl básník říci: že tyto schválné
nedokonalosti mají evokovat subjektivní vnímání v spěchu a zmatku bitev,
opilosti, rozdováděných vírech zábavy, bolesti nebo uvolnění ducha či
jiných emocionálně a tělesně intenzivních okamžiků. A na námitky, že
si Jánošík jenom „hraje“ na velkofilm, lze říci jenom: Když v našich
končinách není velkofilmem dílo, které stálo 6 milionů euro, tak
co potom?
K relevantním
námítkám by se kromě již zmíněných dalo přidat to, že film téměř
vůbec neosvětluje, jak se v podstatě z obyčejného hocha, který se dal na
zboj, který se nezajímal o politiku ani nechtěl měnit společenský
řád – a takových jistě nebylo málo – stala legenda, která přetrvala
staletí a ještě dnes je hodna natáčení nákladného filmu, kvůli kterému
si můžou někteří jedinci oči vyškrábat.
Těžiště snímku tak zůstává na velice krásné a nenásilné poetice
přírody a s ní spjaté lidové duši v dávných dobách, která se nikam
nežene a nechává tak diváky splynout s prostředím a mentalitou postav.
V téměř dvaapůlhodinové stopáži se toho zas tak moc neuděje, ale o to
příjemnější je to zážitek. Divák má čas seznámit se s postavami a
pozvolna vplynout do atmosféry. Mimořádně silný vliv na to má
čarokrásná hudba Antona Lazarkiewicze, která je v spojení s obrazem
skutečným zážitkem. Zásluhou obratného vedení je film proporčně
výborně rozložený, má potřebný rozběh, nenásilně diváka kormidluje
s přirozenou citovostí, je vyvážený v náladách, nechává silné scény
doznít a toho, kdo je ochotný se mu poddat, veze celý čas na krásné vlně
zkušeností jiného času a místa. I když oproštěný od legendárních
rozměrů, poskytuje tak téměř mysticky kouzelný zážitek. A přitom vám
může být ukradené, zda faktograficky předvádí příběh Jury Jánošíka
více nebo méně pravdivě…
Jánošík: Pravdivá história (Polsko, Slovensko, Česko,
Maďarsko, 2009)
Režie: Agnieszka Holland, Kasia Adamik
Scénář: Eva Borušovičová
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Anton Lazarkiewicz
Střih: Mike Czarnecky, Marek Kráľovský
Kostýmy: Anita Hroššová, Magdalena Teskawska
Hrají: Václav Jiráček, Ivan Martinka, Michal Žebrowski,
Sarah Zoe Canner, Eryk Lubos, Marek Probosz, Danuta Szafiarska, Marcin Czarnik,
Marián Labuda, Maja Ostaszewska, Táňa Pauhofová, Katarzyna Herman
Premiéra v ČR a SR: 10. 9. 2009
Délka: 140 minut
