Jánošík: Pravdivá historie
Příběh filmu Jánošík: Pravdivá historie připomíná od prvotního plánování po konečný nástup do kin skutečnou odyseu, která je snad zajímavější než samotný film. Teď, v jejím závěru můžeme konečně zhodnotit, zda se víc než sedmiletá námaha tvůrců a producentů ze čtyř zemí vyplatila a jestli nebylo lepší nechat pátou verzi Jánošíka spát.
Projekt, který se nastartoval ještě v roce 2001 iniciativou producenta Rudolfa Biermanna, nadšeného absolventským scénářem Evy Borušovičové, musel být kvůli nedostatku financí zastaven na celých pět let. Zdálo se, že Jánošíka už ze smrtelného spánku neprobudí nic, když se do projektu vložil polský producent Dariusz Jablonski a film tak mohl být dokončen se vší důstojností a nastoupit cestu do kin. Jak se dalo očekávat, první ohlasy jsou rozporuplné, ale může to být vůbec jinak v případě díla tak očekávaného, drahého, složitého a s komplikovaným vývojem, navíc když se dotýká citlivé národní tematiky? Odhalovat nebo přehodnocovat legendy, zvlášť ty národní, je vždy problematické, těžkosti nebo špatné přijetí může způsobit už jenom jakýkoli nový pohled mimo ustrnulé ikonické podoby budované desítkami generací.
Již samotný podtitul Pravdivá historie naznačuje, kterým směrem se tvůrci tentokráte vybrali. Stírání nánosů mýtů a legend je ostatně poslední dobou v kurzu i v Hollywoodu, a ten je přece minimálně v úrovni řemeslnosti ještě pořád laťkou i pro středoevropské filmaře. Tváří v tvář filmovým počinům z posledních let, které se ale snaží tvářit „moderně“ nebo „velkofilmově“, se však musíme hodně přemáhat, abychom se netvářili kysele, sarkasticky se nepochechtávali nebo hořce nezaplakali. Malost a měšťáctví z většiny slovenských a českých filmů jenom trčí, což v kombinaci s tvářením se světově a profesionálním amatérismem vyvolává hrůzu a přání, aby se radši netočilo vůbec, než se zase jednou dočkat toho, jak se veliká naděje v hodnotné dílo obrací v prach a zahanbení.
Právě z těchto důvodů je rozumnější nesrovnávat nejnovejší film o slovenském národním hrdinovi se staršími jánošíkovskými adaptacemi, ale s tematicky i ambiciózně podobnými snímky Bathory a Cinka Panna. A z těch samých důvodů si můžeme hluboce vydechnout a zaplesat, protože Jánošík: Pravdivá historie je naštěstí z celkem jiného soudku a svou úrovní je někde docela jinde než nejenom drtivá většina české a slovenské produkce, ale i velkorozpočtově ambiciózní Bathory a Cinka Panna. Všechny tři snímky jsou historické, všechny stály mnoho peněz a úsilí, všechny jsou v pravém slova smyslu mezinárodní, jak štábem, tak producenty a v neposlední řadě i hereckými představiteli. Ale tam, kde se i mistr Jakubisko utnul, neustrážil svůj scénář a rozpočet využil k značně přeplácané kontroverzní verzi Alžběty Báthoryové, se Jánošík podobných chyb vyvaroval a jde cestou střídmosti a čistoty stylu. Hlavním předpokladem k tomu byl výběr režiséra, kterým se stala Agnieszka Hollandová, režisérka světového jména. V její osobě se spojuje duch střední Evropy s pochopením reálií i ducha slovanského lidu v 18. století, stejně jako profesionální zkušenosti i ze samotné mekky filmového prúmyslu. Točila v Polsku, Evropě i USA a na svém kontě má takové filmy jako třeba Evropa, Evropa, Jako zabít kněze, Úplné zatmění nebo Ve stínu Beethovena. Všechny naděje velké koprodukce celé Visegrádské čtyřky byli vkládány do ní, nutno říct, že oprávněně a že výsledek, i když ne revoluční nebo ohromující, je víc než jenom uspokojivý.
Tvůrci se naštěstí nesnaží jít cestou co největší spektakulárnosti a akce, i když ani ta nechybí a je profesionálně zvládnutá na evropské úrovni.
Jánošík sází na to nejpřirozenejší a nejsamozřejmější – folkloristickou poetiku lidových zvyků a úchvatných přírodních exteriérů. Až za tím následují postavy, příběh a na samotný konec akce a drama. Je to dobře zvolená posloupnost, protože někteří hrdinové, a nejenom lyrizované prózy, jsou s přírodou spjati tak silně, že rozdělit je znamená zanechat jenom nepochopitelné torzo. Hollandová se spolurežisérkou, vlastní dcerou Kasiou Adamik, si uvědomuje, že Jánošíkův příběh je vlastně docela jednoduchý a přímočarý. Mladého valacha zverbovali, zajali, vykoupili, zamiloval se a odmiloval, přidal k zbojníkum, zbojničil a pak ho pověsili. Všichni víme, jak to skončí, a přitažlivost je proto potřeba hledat v prostředí a životě horských chlapců a lidu zpod hor. Ono tam toho vlastně o moc víc ani není. Tvůrci se naštěstí nesnaží jít cestou co největší spektakulárnosti a akce, i když ani ta nechybí a je profesionálně zvládnutá na evropské úrovni. Věnují se tomu, co je pro jejich téma charakteristické, a bylo by hříchem nezmínit perfektní výpravu, architekturu a kostýmy, dodávající zcela zásadní hodnověrnost. Proč tedy tolik odporu z některých stran?
Pojďme tedy cestou případných námitek. Někomu vadí, že hlavní představitel Jánošíka, Václav Jiráček, je Čech útlé postavy, který se do role národního bohatýra konajícího téměř zázraky vůbec nehodí, i když typově je vybrán hezky. Musíme si ale uvědomit, že tady jde o demytizaci a ne pohádku. Co kdo ví o skutečné Jánošíkově výšce? A co na ní záleží, co má výška společného s tělesnou sílou a ještě víc sílou ducha? Jiráček sám říká, že se snažili legendu očistit, bez toho, aby ji pochovali. To se povedlo, i když tady Juraj vystupuje jako obyčejný hoch téměř bez vůle, který se nechá vláčet osudem i okolnostmi, a i když je sympatický, to pověstné charisma mu chvílemi docela utíká. Je ale potřeba říci, že za mnohé může i dabing, který v rozličných jazykových verzích vyznívá různě a značně mění vyznění i hodnověrnost některých proslovů. V dalších hlavních rolích se ukáže Slovák Ivan Martinka jako zemitý, rázný a veselý Tomáš Uhorčík, Michal Žebrowski brilantně hraje zrádného, chvastounského i neštěstím pronásledovaného Huncagu a v roli Jurovy lásky Barbory fascinuje uhrančivou jednoduchostí Američanka Sarah Zoe Canner.
Mnoho výtek směřuje na kameru jinak vynikajícího profesionála Martina Štrby, který příliš často a prý samoúčelně snímá rozmazaně a jenom částečně detaily lidských tváří a často třese obrazem. Je pravdou, že pro některé diváky může toho být trochu moc, až rozbolejí oči, na druhé straně je jasné, co tím chtěl básník říci: že tyto schválné nedokonalosti mají evokovat subjektivní vnímání v spěchu a zmatku bitev, opilosti, rozdováděných vírech zábavy, bolesti nebo uvolnění ducha či jiných emocionálně a tělesně intenzivních okamžiků. A na námitky, že si Jánošík jenom „hraje“ na velkofilm, lze říci jenom: Když v našich končinách není velkofilmem dílo, které stálo 6 milionů euro, tak co potom?
K relevantním námítkám by se kromě již zmíněných dalo přidat to, že film téměř vůbec neosvětluje, jak se v podstatě z obyčejného hocha, který se dal na zboj, který se nezajímal o politiku ani nechtěl měnit společenský řád – a takových jistě nebylo málo – stala legenda, která přetrvala staletí a ještě dnes je hodna natáčení nákladného filmu, kvůli kterému si můžou někteří jedinci oči vyškrábat.
Těžiště snímku tak zůstává na velice krásné a nenásilné poetice přírody a s ní spjaté lidové duši v dávných dobách, která se nikam nežene a nechává tak diváky splynout s prostředím a mentalitou postav. V téměř dvaapůlhodinové stopáži se toho zas tak moc neuděje, ale o to příjemnější je to zážitek. Divák má čas seznámit se s postavami a pozvolna vplynout do atmosféry. Mimořádně silný vliv na to má čarokrásná hudba Antona Lazarkiewicze, která je v spojení s obrazem skutečným zážitkem. Zásluhou obratného vedení je film proporčně výborně rozložený, má potřebný rozběh, nenásilně diváka kormidluje s přirozenou citovostí, je vyvážený v náladách, nechává silné scény doznít a toho, kdo je ochotný se mu poddat, veze celý čas na krásné vlně zkušeností jiného času a místa. I když oproštěný od legendárních rozměrů, poskytuje tak téměř mysticky kouzelný zážitek. A přitom vám může být ukradené, zda faktograficky předvádí příběh Jury Jánošíka více nebo méně pravdivě…
Jánošík: Pravdivá história (Polsko, Slovensko, Česko,
Maďarsko, 2009)
Režie: Agnieszka Holland, Kasia Adamik
Scénář: Eva Borušovičová
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Anton Lazarkiewicz
Střih: Mike Czarnecky, Marek Kráľovský
Kostýmy: Anita Hroššová, Magdalena Teskawska
Hrají: Václav Jiráček, Ivan Martinka, Michal Žebrowski,
Sarah Zoe Canner, Eryk Lubos, Marek Probosz, Danuta Szafiarska, Marcin Czarnik,
Marián Labuda, Maja Ostaszewska, Táňa Pauhofová, Katarzyna Herman
Premiéra v ČR a SR: 10. 9. 2009
Délka: 140 minut