Máj
Nejslavnější
báseň české literatury konečně zfilmována! Vždyť to znáte: „Byl
pozdní večer, první máj…“ Jenomže mladé generace už dnes moc nečtou
a jestli někdo vůbec, rozhodně ne poezii. Snad taky proto se na možná
nejznámější básnickou skladbu můžeme podívat konečně taky na plátně,
ať haranti vědí, o čem že ta láska je. Naštěstí, nebo bohužel? To už
je záležitostí vkusu. (A taky hodnot, ale psát v současnosti
o hodnotách je ještě marnější než mluvit o poezii.)
Máj je totiž právě
proto tak geniální, že v něm každý čtenář může vidět něco jiného,
něco, čím dávno mrtvý, ale myšlenkami navždy živoucí a stále
aktuální básník oslovuje právě jeho. A tak bude tahle recenze ještě
subjektivnější, než bývá obvyklé, a hlásím se k tomu již předem.
Svázat tak nespoutané a svobodymilovné verše do jednotící filmové podoby,
která už nepřipouští jiný výklad, totiž skutečně JE problém.
V první řadě s tím, že vlastně nemá příběh, ten je jenom v náznacích tušený na pozadí nálad a pocitů. F. A. Brabec, jehož je tohle od Kytice první osobní snímek, si dělal alibi už dlouho dopředu prohlášením, že půjde spíš o „Máj podle Brabce“ než „Máj podle Máchy“. Jeho scénář je založený na tom, že vytáhl náznakovitý příběh dopředu a hlavní hmotou básně – opisy přírody a pocity – ho nechal jenom dokreslovat. Ale ruku na srdce – nazvat to příběhem je trochu odvážné a s tím dokreslováním to taky nebude nejjednodušší.
Potíží je již
samotný výběr hlavních představitelů, jejichž tváře (a v tomhle
případě taky těla) popírají již možnost dosadit si za ně jakoukoli
jinou, hlavně tvář milovaného člověka – a není právě to v básni
o lásce to nejhlavnější? Uvědomoval si to i režisér a do hlavních
rolí proto obsadil neherce Matěje Stropnického a Sandru Lehnertovou, kteří
mu nejlíp seděli do jeho představy (anebo představy pubertálních kluků a
děvčat, jak jej někdo může docela právem podezřívat – v žádném
případě si při sledování nevzpomeňte na prostý fakt, že Vilém má být
„strašný lesů pán“). Co mě se týče, zhostili se svých rolí
statečně, statečnost ale není všechno – podstatná je zde hlavně jejich
vizáž a fyziognomie, kromě ní neměli moc co nabídnout. Sandra Lehnertová
to měla ještě zjednodušené (nebo ztížené, vyberte si) tím, že všechny
její dialogy byly vyškrtány, takže ve filmu vůbec nepromluví a její
postava Jarmily tak zůstává ještě nejednoznačnější. Osobně si myslím,
že pokud by nemluvila ještě celá řada dalších postav, vůbec by to
nevadilo – to by ale musely umět odehrát celou škálu různorodých
pocitů jenom gesty a mimikou, což nezvládnou ani mnozí profesionálové. Ti
se ostatně v Máji nevytáhli o moc lépe, především šlo o vybrané typy
a charisma, které některým z nich rozhodně nechybí, nepomůže, když nás
běh filmu neustále nutí věnovat se jim, ale přitom neustále od nich
odbíhá do libovolně líbivých obrazů kameramanské manýry.
Hudbu, která zní ve
filmu skoro pořád a je charakteristická hlavní chytlavou melodií, mají na
svědomí Support Lesbiens. Ve filmu, který bude bezpochyby nařčen, že je
pouze jedenapůlhodinovým videoklipem, je její podíl nezanedbatelný. Kluci
se s tím porvali – chytlavé a silné téma, v duchařském intermezzu
dokonce rockové šílenství, ale jestli vám jejich hudba nesedne, bohužel…
Budete na hlavy tvůrců přivolávat hromy blesky, že takhle zohyzdili
národní klasiku a poetický skvost. To ostatně mnozí z vás budou dělat
i bez toho.
„Film není téměř vůbec lyrický, a aby si mohl nárokovat přívlastek „epický“, musel by mít i něco víc než příběh o několika souložích slabý jako pětkrát vyvařený čaj. Zatímco Máchova báseň je nesmrtelná, filmovému Máji to nehrozí. Na to přece jenom příliš připomíná svět televizních reklam. “
Pro mě samotného je
tohle všechno doposud snesitelné, dokonce mi to ani nevadilo, vlastně se mi
to pro ten moment celkem líbilo (jenomže mně se někdy líbí i dívat se
hodinu na reklamy v televizi!). Taky mě nerozezlila scéna popravy (snad mě
z nevzdělanců nikdo nenařkne, že jsem prozradil pointu!), která až
podezřele připomněla Statečné
srdce. Co ale podle mého chybělo a odpustit to nemohu, byla ona Máji
nejvlastnější esence – příroda. Na začátku jsem nadšeně ocenil
práci s několika detaily, kupříkladu lozících mravenců, a
předpokládal, že v rámci stupňování podstaty díla se budou hromadit
i podobně laděné záběry spjaté s pocity hrdinů, ale opak byl pravdou.
A tak se divák může nabažit více krásného Jarmilina těla (víc než
čehokoli jiného) než toho, jak její rozkoš nebo slzy zrcadlí květnové
pole a lesy, vody nebo oblaka. Taky výběr lokací mi tak úplně nesedl,
k tomu nejhlubšímu a nejzasněnějšímu romantismu bych uvítal hluboké
lesy, tajemné hvozdy s ne zrovna malou špetkou tajemna. Přesně tak nějak
to pan Brabec udělal v Kytici a jeho
vizuální cit chytil kdekoho za srdce. V tomhle případě se mu to ale
v hodně velké míře vysmeklo z rukou a nechal se až příliš unést svou
vášní pro rozevláté šatky, peří, šaty nebo prádlo, cokoli, jen ať
něco prostě pořád vlaje.
Nesporně filmařský
přístup, práce se zvukem a skutečnou filmovou technikou je rozhodným plus
i tohoto jeho filmového pokusu. Výrazně se tak opět tyčí proti drtivé
většině českých filmů, stojících jen a pouze na hercích a scénáři a
zapomínajících na to, čím má film v první řadě vyprávět, které
znovu a znovu do omrzení přinášejí jenom rutinně natočené tragikomické
historky. Na druhé straně Máj se až příliš noří do
vizuálu (který přitom plně neuspokojuje) a je živým důkazem, že
zapomínat na scénář (nebo to, co odlišuje herce třeba od popeláře)
může mít rovněž katastrofální následky. Se svou spolupracovnicí Ivanou
Novákovou ho Brabec přepisoval bůhvíkolikkrát, což jistě nebylo moc
k užitku a mimo jiné to potvrzuje, s jak nepřepsatelnou látkou měli do
činění.
Film tak není téměř vůbec lyrický, a aby si mohl nárokovat přívlastek „epický“, musel by mít i něco víc než příběh o několika souložích slabý jako pětkrát vyvařený čaj. Některá spojení hudby a barevných obrazů jsou přitom naprosto magická a vtahující do hlubin fatálna, dohromady ale postrádají jakousi nadčasovost, tak potřebnou u takového díla. To je bez slibovaného příběhu redukované jenom na hezké obrázky a neurčité, vyprchávající emoce. Zatímco Máchova báseň je nesmrtelná, filmovému Máji to nehrozí. Na to přece jenom příliš připomíná svět televizních reklam. A stejně jako ony může být okouzlující, záleží jenom na divákově rozpoložení. Ale jestli budou žáci citovat na hodině češtiny to, co viděli v kině, jedničky to nebudou… a už vůbec se z toho nenaučí nic o osudové lásce, city rozervaném srdci a světě přírody, se kterým se lidské emoce vzájemně vnímají a ovlivňují spojené do jediného, nedělitelného celku.
Hodnocení: 50 %
Máj (ČR,
2008)
Režie a kamera: F. A. Brabec
Scénář: F. A. Brabec, Ivana Nováková
Kamera: F. A. Brabec
Střih: Filip Issa
Hudba: Support Lesbiens
Hrají: Matěj Stropnický, Sandra Lehnertová, Juraj Kukura,
Jan Tříska, Vladimír Javorský, Kryštof Hádek
Premiéra v ČR: 21. 8. 2008
Délka: 80 minut