Máj
Nejslavnější báseň české literatury konečně zfilmována! Vždyť to znáte: „Byl pozdní večer, první máj…“ Jenomže mladé generace už dnes moc nečtou a jestli někdo vůbec, rozhodně ne poezii. Snad taky proto se na možná nejznámější básnickou skladbu můžeme podívat konečně taky na plátně, ať haranti vědí, o čem že ta láska je. Naštěstí, nebo bohužel? To už je záležitostí vkusu. (A taky hodnot, ale psát v současnosti o hodnotách je ještě marnější než mluvit o poezii.)
Máj je totiž právě proto tak geniální, že v něm každý čtenář může vidět něco jiného, něco, čím dávno mrtvý, ale myšlenkami navždy živoucí a stále aktuální básník oslovuje právě jeho. A tak bude tahle recenze ještě subjektivnější, než bývá obvyklé, a hlásím se k tomu již předem. Svázat tak nespoutané a svobodymilovné verše do jednotící filmové podoby, která už nepřipouští jiný výklad, totiž skutečně JE problém.
V první řadě s tím, že vlastně nemá příběh, ten je jenom v náznacích tušený na pozadí nálad a pocitů. F. A. Brabec, jehož je tohle od Kytice první osobní snímek, si dělal alibi už dlouho dopředu prohlášením, že půjde spíš o „Máj podle Brabce“ než „Máj podle Máchy“. Jeho scénář je založený na tom, že vytáhl náznakovitý příběh dopředu a hlavní hmotou básně – opisy přírody a pocity – ho nechal jenom dokreslovat. Ale ruku na srdce – nazvat to příběhem je trochu odvážné a s tím dokreslováním to taky nebude nejjednodušší.
Potíží je již samotný výběr hlavních představitelů, jejichž tváře (a v tomhle případě taky těla) popírají již možnost dosadit si za ně jakoukoli jinou, hlavně tvář milovaného člověka – a není právě to v básni o lásce to nejhlavnější? Uvědomoval si to i režisér a do hlavních rolí proto obsadil neherce Matěje Stropnického a Sandru Lehnertovou, kteří mu nejlíp seděli do jeho představy (anebo představy pubertálních kluků a děvčat, jak jej někdo může docela právem podezřívat – v žádném případě si při sledování nevzpomeňte na prostý fakt, že Vilém má být „strašný lesů pán“). Co mě se týče, zhostili se svých rolí statečně, statečnost ale není všechno – podstatná je zde hlavně jejich vizáž a fyziognomie, kromě ní neměli moc co nabídnout. Sandra Lehnertová to měla ještě zjednodušené (nebo ztížené, vyberte si) tím, že všechny její dialogy byly vyškrtány, takže ve filmu vůbec nepromluví a její postava Jarmily tak zůstává ještě nejednoznačnější. Osobně si myslím, že pokud by nemluvila ještě celá řada dalších postav, vůbec by to nevadilo – to by ale musely umět odehrát celou škálu různorodých pocitů jenom gesty a mimikou, což nezvládnou ani mnozí profesionálové. Ti se ostatně v Máji nevytáhli o moc lépe, především šlo o vybrané typy a charisma, které některým z nich rozhodně nechybí, nepomůže, když nás běh filmu neustále nutí věnovat se jim, ale přitom neustále od nich odbíhá do libovolně líbivých obrazů kameramanské manýry.
Hudbu, která zní ve filmu skoro pořád a je charakteristická hlavní chytlavou melodií, mají na svědomí Support Lesbiens. Ve filmu, který bude bezpochyby nařčen, že je pouze jedenapůlhodinovým videoklipem, je její podíl nezanedbatelný. Kluci se s tím porvali – chytlavé a silné téma, v duchařském intermezzu dokonce rockové šílenství, ale jestli vám jejich hudba nesedne, bohužel… Budete na hlavy tvůrců přivolávat hromy blesky, že takhle zohyzdili národní klasiku a poetický skvost. To ostatně mnozí z vás budou dělat i bez toho.
„Film není téměř vůbec lyrický, a aby si mohl nárokovat přívlastek „epický“, musel by mít i něco víc než příběh o několika souložích slabý jako pětkrát vyvařený čaj. Zatímco Máchova báseň je nesmrtelná, filmovému Máji to nehrozí. Na to přece jenom příliš připomíná svět televizních reklam. “
Pro mě samotného je tohle všechno doposud snesitelné, dokonce mi to ani nevadilo, vlastně se mi to pro ten moment celkem líbilo (jenomže mně se někdy líbí i dívat se hodinu na reklamy v televizi!). Taky mě nerozezlila scéna popravy (snad mě z nevzdělanců nikdo nenařkne, že jsem prozradil pointu!), která až podezřele připomněla Statečné srdce. Co ale podle mého chybělo a odpustit to nemohu, byla ona Máji nejvlastnější esence – příroda. Na začátku jsem nadšeně ocenil práci s několika detaily, kupříkladu lozících mravenců, a předpokládal, že v rámci stupňování podstaty díla se budou hromadit i podobně laděné záběry spjaté s pocity hrdinů, ale opak byl pravdou. A tak se divák může nabažit více krásného Jarmilina těla (víc než čehokoli jiného) než toho, jak její rozkoš nebo slzy zrcadlí květnové pole a lesy, vody nebo oblaka. Taky výběr lokací mi tak úplně nesedl, k tomu nejhlubšímu a nejzasněnějšímu romantismu bych uvítal hluboké lesy, tajemné hvozdy s ne zrovna malou špetkou tajemna. Přesně tak nějak to pan Brabec udělal v Kytici a jeho vizuální cit chytil kdekoho za srdce. V tomhle případě se mu to ale v hodně velké míře vysmeklo z rukou a nechal se až příliš unést svou vášní pro rozevláté šatky, peří, šaty nebo prádlo, cokoli, jen ať něco prostě pořád vlaje.
Nesporně filmařský přístup, práce se zvukem a skutečnou filmovou technikou je rozhodným plus i tohoto jeho filmového pokusu. Výrazně se tak opět tyčí proti drtivé většině českých filmů, stojících jen a pouze na hercích a scénáři a zapomínajících na to, čím má film v první řadě vyprávět, které znovu a znovu do omrzení přinášejí jenom rutinně natočené tragikomické historky. Na druhé straně Máj se až příliš noří do vizuálu (který přitom plně neuspokojuje) a je živým důkazem, že zapomínat na scénář (nebo to, co odlišuje herce třeba od popeláře) může mít rovněž katastrofální následky. Se svou spolupracovnicí Ivanou Novákovou ho Brabec přepisoval bůhvíkolikkrát, což jistě nebylo moc k užitku a mimo jiné to potvrzuje, s jak nepřepsatelnou látkou měli do činění.
Film tak není téměř vůbec lyrický, a aby si mohl nárokovat přívlastek „epický“, musel by mít i něco víc než příběh o několika souložích slabý jako pětkrát vyvařený čaj. Některá spojení hudby a barevných obrazů jsou přitom naprosto magická a vtahující do hlubin fatálna, dohromady ale postrádají jakousi nadčasovost, tak potřebnou u takového díla. To je bez slibovaného příběhu redukované jenom na hezké obrázky a neurčité, vyprchávající emoce. Zatímco Máchova báseň je nesmrtelná, filmovému Máji to nehrozí. Na to přece jenom příliš připomíná svět televizních reklam. A stejně jako ony může být okouzlující, záleží jenom na divákově rozpoložení. Ale jestli budou žáci citovat na hodině češtiny to, co viděli v kině, jedničky to nebudou… a už vůbec se z toho nenaučí nic o osudové lásce, city rozervaném srdci a světě přírody, se kterým se lidské emoce vzájemně vnímají a ovlivňují spojené do jediného, nedělitelného celku.
Hodnocení: 50 %
Máj (ČR,
2008)
Režie a kamera: F. A. Brabec
Scénář: F. A. Brabec, Ivana Nováková
Kamera: F. A. Brabec
Střih: Filip Issa
Hudba: Support Lesbiens
Hrají: Matěj Stropnický, Sandra Lehnertová, Juraj Kukura,
Jan Tříska, Vladimír Javorský, Kryštof Hádek
Premiéra v ČR: 21. 8. 2008
Délka: 80 minut