Persepolis – íránsko-francouzská perla

Írán je země bohatá na historii. Tamní dějiny sahají do doby, kdy byl ještě Ježíš i počítání letopočtů podle jeho narozenin na houbách. Ty nejaktuálnější dějiny této země obsahují hned několik nepříjemných zářezů, hned tři režijní převraty, několik revolucí, a když nepočítáme konflikty celosvětové, tak i jednu výhradně lokální válku. Všechno stihlo tuto zemi ve středu vřelého kotle jménem střední východ postihnout v průběhu dvacátého století. A proč začínáme recenzi francouzského filmu krátkým resumé o íránské historii?

Persepolis je životní příběh Marjane Satrapi, francouzské autorky íránského původu. Není se tedy čemu divit, že celý příběh pojednává o této revolucemi zmítané zemi. Marjane se rodí do posledních roků vlády autokratického monarchy Šáha Mohameda Reza Pahlaviho, který i přes mnohé zápory zmodernizoval celý Írán po devastující druhé světové válce do takové podoby, že právě děti jako Marjane, mohly žít v příznivých rodinných poměrech a materiálním zázemí. Už tímto samotným úvodem, kdy není hlavní hrdinka nic jiného než naivní děvčátko přebírající tendence od svých rodičů, příbuzných a jejich známých, které před spaním rozmlouvá s bohem a považuje se za nového proroka, protože si pod vlivem všech těch tendencí z různých stran myslí, že svět ho potřebuje, může snímek mnohé diváky šokovat prostým faktem, že Íránci se na konci sedmdesátých let měli vlastně dost podobně jako my v té době. Takže žádné ohniště před jurtou v poušti, ale regulérní kuchyňská linka, ani velbloudi, ale automobily a hromadná doprava. Může to znít jako samozřejmost, ale jedinci naládovaní mediální masáží ohledně zemí středního východu budou osvíceni. Ale zpátky k těm s větším rozhledem.

Film tedy začíná v období raného dětství hlavní hrdinky a startuje celou plejádou formativních zážitků, jež převádí na scény divácky dosti vděčně, přesto kvalitně. Vytyčují se zde důležité postavy, které do konce filmu tvoří hlavní pilíře zážitku. Odpovědný, přesto zpočátku idealistický otec se starostlivou matkou a životem protřelou babičkou jsou plátnem, bez nichž by excelentní kresba vývoje osobnosti malé Marjane nikdy nevynikla. Ale není to jenom Marjane, kdo je v Persepolis vykreslován (ne, film je převážně černobílý, takže žádné omalovánky), ale právě jednotlivé postavy dávají tvar různým symbolům, motivům a názorům, které ztělesňují. A na ně právě dojde, jakmile se to poprvé semele. Přichází revoluce, mění se vláda a s tím přicházejí i všechny následující problémy. Marjane napodobuje protestující, představuje si vězení z povídání jejího strýce a situace relativní svobody se začíná převracet do silně náboženské islámské nesvobody, především pro ženy. Marjane po zážitcích na přelomu těchto událostí, kdy film poukazuje na mnohé ideály společenských koncepcí vždy přítomných u každé revoluce, aniž by nesl stigma viditelné u kinematografie zemí, v nichž se tyto koncepce přenesly z teorie do praxe, skáče rovnýma nohama do puberty. V jediném okamžiku se jí na plátně vyrýsuje ženská postava a spolu s ní přicházejí i nové dosud nevídané potíže a skutečnosti puberty, se kterými je třeba se vyrovnat.

"Hořkosladká příchuť dává Persepolis opravdu grády. Bez ní by šlo jenom o obyčejný životopis člověka, který se narodil v zemi, kam nepatří."

Tyto rychlé změny úhlu pohledu jsou pro celý snímek dost typické. Na diváka už zkraje pomrkávají dost samostatné scény s viditelnou komiksovou strukturou, jejichž roztříštěnost se časem slévá a tvoří ucelený zážitek, který je ale dále rozkouskován do několika větších bloků. Dětství jsme už měli, po pubertě následuje raná dospělost a pak už plně odpovědný věk, z jehož perspektivy je celý film komentován samotnou hlavní hrdinkou pěkně v retrospektivním stylu a vážným tónem. Jednotlivé přechody vývoje hrdinky jsou přitom podkresleny neustálou změnou prostředí. Prvotní bezpečí a teplo domova je narušeno školní docházkou, revolucí, ta pak válkou s Irákem, po které následuje krátká exkurze do Vídně a konfrontace s evropskou kulturou a životním stylem a konečně návrat do ortodoxním náboženstvím změněné domoviny. Všechny tyto změny přinášejí specifické situace a komentáře, při nichž se jednou nahlas smějete a jindy pláčete. Celý film je tak velmi trefným a moudrým komentářem k současnosti nejen středního východu, ale celého světa, právě skrze retrospektivní náhled na bouřlivý vývoj minulého století z pohledu obyčejné osudem zmítané ženy.

Právě tato hořkosladká příchuť dává Persepolis opravdu grády. Bez ní by šlo jenom o obyčejný životopis člověka, který se narodil v zemi, kam nepatří. Ovšem uchopení látky formou ukazování kontrastů i náhledů do zdánlivě absurdních, přesto věrných situací je spolu s hlasem vypravěčky, jenž se snaží doplňovat informace, ale nikdy nic přímo nesoudit, tou pravou omáčkou dochucenou kořením zvaným nadhled. Samotné zpracování jednoduchou až naivní animací si vás získá, jakmile zmizí barvy úvodní scény, aby film po celou dobu zůstal přívětivě a starosvětsky černobílý. Nečekejte žádné vizuální kudrlinky, Persepolis je striktně podle stylově jednoduchého stejnojmenného komiksu, ovšem právě ta jednoduchost dává možnost ohnout celou vizuální složku do různých úhlů právě podle stále se měnícího pohledu hlavní hrdinky. Ale nebudeme se už opakovat v pění chvály a rovnou říkáme – tento film musíte vidět.

Hodnocení: 95 %

Persepolis (Francie/USA, 2007)
Režie: Vincent Paronnaud, Marjane Satrapi
Scénář: Vincent Paronnaud, Marjane Satrapi
Střih: Stéphane Roche
Hudba: Olivier Bernet
Hrají: Catherine Deneuve, Danielle Darrieux, Gena Rowlands, Chiara Mastroianni, Sean Penn, Iggy Pop
Česká premiéra: 29. 11. 2007