Silent Hill
Rozhodne-li se režisér, že natočí film podle počítačové hry, má v zásadě na výběr dva základní směry, kterými se ubírat. A) Volně zpracuje téma, čímž riskuje, že základní principy předlohy utopí ve vlastní imaginaci a naštve tak minimálně fanoušky původní hry. B) Podřídí svou tvořivost již daným konvencím zavedeným hrou a riskuje tak, že stvoří cosi nesrozumitelného pro předlohy neznalé publikum. Režisér Christophe Gans zvolil druhou variantu a risk mu vyšel. Výsledek je nad očekávání dobrý a snad poprvé v dějinách filmového průmyslu spatřil světlo světa film, který nejen v jistých ohledech předčil původní předlohu, ale dokonce má ambice zaujmout a mnohdy pohltit i neznalé diváky.
Silent Hill je snad nejprokletější městečko na světě. Pohlceno samotným peklem roztahuje své pařáty daleko za vlastní hranice a přináší chaos do nic netušících lidských myslí. Tolik alespoň praví herní série. Film samotný se až na pár detailů drží prvního dílu, takže se mimo Silent Hill podíváme jen velmi zřídka. Pokud nyní prohlásím, že příběh doznal značných změn, fanoušci série si nejspíš odplivnou. Než tak ovšem učiníte, čtěte prosím dál. Změny v příběhu jsou totiž téměř bez výjimky ku prospěchu věci. Asi nejzásadnější odklon od hry, který je již dnes všeobecně známý, je změna hlavní postavy. Harry Mason (hlavní protagonista herní předlohy) vzal za své a nahradila ho Rose Da Silva (v podání Radhy Mitchell ), která vnesla do příběhu ženský element strachu.
Strach je vůdčí tažný motiv hry i filmu, a tak většina filmových prostředků směřuje k jeho vykreslení. Přidání ženského elementu do jisté míry kompenzuje absenci postupů, které ve hře strach prohlubovaly, ale ve filmu by s největší pravděpodobností nefungovaly. Řeč je především o paranoiu budící samotě, která na vás ze hry dýchá, ta je ve filmovém médiu, kde je ztotožnění se s hlavní postavou větší problém oproti hrám, v podstatě nefunkční a režisér udělal velmi dobrý tah, že se vyvaroval jakýchkoliv pokusů o ni. Zároveň schází pozvolná gradace destrukce reality v pekelnou vizi rezavých plotů a zkrvavených, plesnivých stěn. Temnoty se ve filmu dočkáme okamžitě a zcela nečekaně, což je oproti hře rázný posun. Chybí také práce s detailem, tolik charakteristická pro japonskou předlohu. Ovšem jak již bylo řečeno, absence všech těchto postupů filmu rozhodně neuškodila a paradoxně ještě prohloubila strach, který vás sevře při jeho sledování.Režisér, a to je sympatické, rovněž absolutně nepracuje s tzv. lekavými scénami, které ve hře vyvolávala především zvuková složka. U Silent Hillu nebudete rozhodně vyskakovat ze sedadel a chytat se za srdíčko (tento dnes tolik protěžovaný hollywoodský trik si režisér zcela odpustil). Namísto toho budete přikováni a doslova paralyzováni plíživým strachem, který se nebojí odhalit vše, co potřebujete vidět, ale zároveň nepracuje příliš s prachsprostým hnusem, který se dnes také často využívá jako laciný strašák.
Kamera i hudba zůstaly věrny původní předloze, co jen to šlo, takže se dočkáme jak zajímavých úhlů pohledu, tak děsivého skřípotu i podmanivého klavíru, který paradoxně ještě přispívá k atmosféře hrůzy, jež obestírá Silent Hill a jeho obyvatele.
Jedné věci se ovšem film nevyhnul. Dočkáme se, dnes v Americe tolik populární, vysvětlovací scény, která zcela bortí tajemno zásadní pro původní předlohu. Americký divák stále lační po jakýchkoliv formách vysvětlování, a tak ani my nebudeme ušetřeni letmého pohledu do historie městečka. Tady je místo, kde si fanoušci mohou odplivnout.
Do dnešního dne dělali režiséři a scenáristé filmů podle počítačových her jednu zásadní chybu. Vybírali špatné předlohy. Předlohy, jejichž příběh nebyl pro film nosný. Jelikož nelze těžit jen z atmosféry, což je základní esence počítačových her, musí při konverzi do filmu nutně dojít ke změnám, jejichž výsledkem je plytká slátanina čehosi, co ani nepotěší fanoušky, ani nenadchne předlohou nedotčené publikum. Odstrašujícím příkladem z poslední doby nám budiž Doom , který neměl s původní hrou téměř nic společného a zároveň budil dojem hororové frašky s naprosto nezvládnutým příběhem.
Těm dnům je dnes ale konec, neboť přišel někdo, kdo zvolil správně. Zvolil hru, která sama o sobě obsahuje množství filmových postupů a jejíž příběh je dostatečně nosný. Kdo hrál původní hru (alespoň první část), uvidí na plátně ožít dokonale vystiženou atmosféru a dočká se i starých známých monster a příšer, jejichž nekonvenční design hravě zazdí i Gigerova Vetřelce . Kdo nemá o hře ani tušení, ale rád se chodí do kina bát, bude jistě nadšen, neboť se konečně po letech dočká kvalitního nelekajícího strachu a uvidí příšerky, o jakých se mu ani nesnilo.
Pane Gans, klobouk dolů, posunul jste hranice žánru zas o kousek dál.
Režie: Christophe Gans
Scénář: Roger Avary
Hrají: Radha Mitchell, Sean Bean, Laurie Holden, Deborah Kara Unger, Kim Coates, Tanya Allen a další
Kamera: Dan Lausten
Hudba: Jeff Danna
Produkce: Samuel Hadida, Don Carmody
Distributor: FALCON