Úhel pohledu (Vantage Point)
1. že debutující scenárista Barry Levy měl hodně dobrý nápad, který se utopil v nelogičnostech, ale debutant na velkém plátně Pete Travis to svou hodně svižnou režií (inspirovanou ledacčíms od Greengrassových Bournů po televizní seriály) všechno zalepil a vy až po konci jinak mimořádně krátké stopáže můžete začít uvažovat. Třeba nad tím, jakých neuvěřitelných kopanců v logice a smysluplnosti děje jste byli svědky. Režisér si je toho ale zřejmě vědom, a tak vás ve chvíli, kdy už toho víte dost, abyste si mohli začít dávat dohromady 2 a 2 (s výsledkem 5 a půl), zahltí takovou profesionální dynamikou, že se vám to úplně vykouří z hlavy.
2. že nás zase jednou nutí koukat se na padesátkrát provařené klišé s dementními dialogy a jak je jen možno nejplošeji napsanými postavami – se správňáckým prezidentem, protřelými teroristy bez jasného cíle i motivace a hlavně drsným týpkem z ochranky, který si pro svého chlebodárce klidně vykroutí krk každý druhý týden.
3. že ona velkolepost sršící z traileru nakonec může působit jako dva slepené díly televizního seriálu 24, jehož filmová verze se právě také chystá (podle mého úplně nesmyslná, protože totálně ignoruje hlavní specifikum a osobitost tohoto programu – ale producent sledující řebříčky sledovanosti má na to po 7. sérii nejspíš taky 7 dalších pohledů), a tak bude zas jednou co porovnávat. Na druhé straně to Travis syrovostí obrazu, rozmáchlou kamerou a ďábelským střihem v druhé půlce obratně zakrývá, jenom to až příliš připomíná už vzpomínané Greengrassovy Bourny (kteří po Bayovi a Wachowských předvedli po nějaké době zase jednou ucelený osobitý styl filmové akce, a tak se na to teď budeme dívat ještě pět let ve všem, co se do toho jenom trochu hodí – nebo taky nehodí).
4. že tvůrci nacpali film hvězdami, kterým kromě Denise Quaida nechali prostor akorát tak právě na nějaký ten kratičký výstup a jemu jenom nasranej výraz a rádoby šokované zhodnocení situace typu „Oh God !“ – a kvůli funkčnosti napětí není zdaleka jediný, kdo to v průběhu děje takhle shrne.
5. že se vůbec nedrží stylu a tak první půlku rozbíhají v pseudochytrém stylu, který vám může připadat chytrý a několik chvil se mu skutečně daří tak působit, dokud všechny ty linie v druhé půlce (s neoddiskutovatelně vysokou mírou dovednosti) zase neslepí na jediném místě, kde z nedostatku fantazie nechají všechny kladné postavy přežít a všechny záporné zemřít (a taky pro jistotu ty načrtnuté jako problematické – aby jim ušetřili nekonečné svízele vysvětlování a odstranili jejich podvedené zklamané životy).
6. že skladatel Atli Őrvarsson (Islanďanů, Arabů a Španělů se tam jinak v tom podivném štábu motá víc) v těch několika kratičkých záblescích, kdy jste schopni jeho práci registrovat, přebírá (pro někoho možná až k nerozeznání) ozvěnovitý motiv Marca Beltramiho z Resident Evilu, jehož atmosférické vyznění se ale okamžitě ztrácí v návalu snahy o pochopení „co že se to tam hergot zase děje“ anebo „proč se musím zase dívat na to samé“ – tedy v Mexiku postavenou kopii Salamanky a že kameraman občas vůbec neví co se sebou – ať už se vám to jeví jako úmysl nebo výzva po usazení střihačem.
7. a hlavně, jediná věc, která se mi po celý čas udržela v hlavě a která se jenom potvrdila na konci, když jsem uviděl jméno jednoho z nejostřílenějších hollywoodských střihačských veteránů, že Stuart Baird je skutečně pořádný machr a že si Pete Travis zaslouží spolu s ním úctu už jen proto, že se v tom materiálu plném podobných záběrů na ta samá místa z jiného úhlu neztratili a vykovali z něj celkem ladnou komerční křivku.
8. a proto se jako recenzent srovnám ze schizofrenie a zhodnotím Úhel pohledu jako schopný konzumní produkt, na který se vyplatí podívat (jednou) a který vám pak uteče z hlavy stejným způsobem, jako vám do něj vhupl.
Úhel pohledu / Vantage Point (USA, 2008)
Režie: Pete Travis
Scénář: Barry Levy
Kamera: Amir Mokri
Hudba: Atli Őrvarsson
Střih: Stuart Baird
Hrají: Dennis Quaid, Matthew Fox, Forest Whitaker, William Hurt, Sigourney Weaver, Edgar Ramirez, Said Taghmaoui, Avelet Zurer
Premiéra v ČR: 10. 4. 2008
Délka: 90 minut