Vějíř lady Windermerové (A Good Woman)
Pokud máte rádi komedie s lehkým humorem a skvělým hereckým obsazením, pak je Vějíř lady Windermerové film přímo pro vás. Děj je zasazen do 30. let 20. století na italském pobřeží Amalfi, kam přijíždí paní Erlynne (Helen Hunt – Lepší už to nebude, Po čem ženy touží) – šarmantní lovkyně bohatých chlapíků. Ta je vyhlášena svými častými milostnými aférkami a skandály. Jelikož se Erlynne dostala do složité finanční situace a v New Yorku už snad není ani jeden bohatý muž, který by byl ochoten si s Erlynne (kvůli její neblahé pověsti) začít, odlétá na Amalfi za jediným účelem – "klofnout" zde bohatého společníka. Pak už nic nebrání tomu, aby se na slunné riviéře rozjel kolotoč milostných avantýr a omylů.
Erlynne však nepočítala s jedním zádrhelem, a sice – s Windermarovou zdánlivě neškodnou ženou Meg (Scarlett Johansson – Ztraceno v překladu, Ostrov). Ta je pro záchranu manželství schopna udělat opravdu hodně – dokonce i odhodit stud a odhalit své ženské přednosti, které do té doby "zůstávaly skryty po sukní". A jak to vše dopadne? To se už dozvíte na filmových plátnech.
Erlynne jsem záměrně vylíčil jako chladnou nafoukanou ženu, pro níž je ZISK tím nejkrásnějším slovem na světě. Přesně za takovou jsem měl Erlynn na začátku filmu. Myslím si ale, že v průběhu začnete mít tuto ženu (stejně tak jako já) rádi. Jedno z hlavních témat filmu je postavení ženy ve společnosti ovládané muži. Když se na Erlynn podíváte z opačného úhlu, můžete zjistit, že je to nesmírně silná žena, která se "pouze" v takové společnosti snaží přežít. Druhým a možná snad i hlavním tématem, které je hodně aplikovatelné na dnešní dobu, je odsouzení člověka na základě pomluv, drbů – jednoduše "keců" z druhé ruky. Udělat si o člověku obrázek na základě toho, co si o něm myslí nebo říkají ostatní – to je jedna z nejsnazších věcí, které můžeme udělat. Navíc, když nevidíme do jádra věcí. A o tom film hlavně je. Tento problém pomluv a nepodložených informací o člověku existoval, existuje a vždy existovat bude. Proto je Vějíř, ačkoliv byl napsán již v 19. století, velmi současným dílem (filmem).
Sám režisér k filmu říká: "Paní Erlynne je rozhodně nejčestnější a nejupřímnější postavou vyprávění. Je to žena, kterou všichni považují za špatnou, ale ona se jen snaží přežít. Teprve postupně se ukazuje, že Erlynniny pohnutky jsou mnohem čistší a složitější, než se na počátku zdálo."
Režisér Mike Barker a scénarista Howard Himmelstein se nedrželi věrně originálu stejnojmenné hry Oscara Wilda a místo odrazu reálií Viktoriásnké Anglie 19. st (jako tomu bylo i u jiných filmových adaptací her O. W. jako například Ideální manžel nebo Jak je důležité míti Filipa) děj velmi důvtipně přenesli do společnosti Angličanů a Američanů žijících na italském pobřeží Amalfi. Čímž ho určitě okořenili. Co musím jednoznačně ocenit je, že se autorům podařilo skloubit film a divadelní adaptaci tak akorát. Na filmu je vidět, že se autoři i herci drželi divadelní předlohy jen volně a více improvizovali, například scénář je přizpůsoben dnešní době, takže jazyk je moderní. Nicméně duchaplnost autora divadelní hry se do filmu promítla v celé jeho velikosti, což publikum jednoznačně ocení.
I přes časté zádrhely při natáčení filmu, spojené s filmovým rozpočtem (z producenta se nakonec vyklubal podvodník), je film natočen bravurně. Na hercích, kteří přesvědčivě ztvárnili své role, tak není vůbec vidět, že skoro každé ráno vlastně ani nevěděli, jestli budou natáčet.
Chytře situovaná, vtipná a sluncem projasněná romantická komedie se spoustou bonmotů, která se opírá o výtečné herecké výkony, tak nabízí překvapivý pohled na Wildovu klasiku. Jděte se podívat, věřte mi, že se nebudete nudit. A na závěr jedna osobní rada – nedávejte příliš na řeči z doselchu!