Dan Deacon: Veselka 21. století
Následující berlínský one-queer projekt Noisy Pig však přehlédnout nešlo. Chlapík s prasečí helmou oděný do modrých puntíkatých kalhot a neskutečně infantilního trička s myškou a nápisem Kill Rock Stars předváděl po následující čtyřicetiminutovku electro sladěné s jeho kostýmem. Dadaistické melodie pouštěné z laptopu doplňoval živou hrou na bubínek s činelou, roztodivné flétničky nebo xylofon. Zpočátku se mezi písněmi snažil publikum bavit poměrně bizarními řečmi o svých skladbách, což později kvůli naprosté ignoraci raději vzdal. Na jeho hudební produkci ale upřel slech kdekdo, rozhodně jsem nebyla sama, kdo se dobře bavil.
Závěr večera patřil samozřejmě baltimorskému zvukovému mágovi Danu Deaconovi. K seznámení s jeho naturelem by stačil jediný poslech posledního alba Spiderman Of The Rings plus zhlédnutí několika fotografií. Skladba postavená na smyčce z chechotu Datla Woodyho, disneyovsky ukvičený zpěv a stylová XL trička s Fredem Flinstonem jsou jen slabým začátkem. S tím nejlepším z jeho umu se posluchač setkává až na koncertě, kde Deacon vyniká především výbornou komunikací s publikem. I v Bordo zboural všechny bariéry, které stály mezi ním a publikem. Předem připraveným stolkem s různými mechanismy u syntezátorů počínaje a nepochopitelnými elektroinstalacemi konče, vše dostrkal přímo mezi diváky pod pódium. Lidé se ze všech stran shlukli okolo něj a po nezvyklém odpočítání začala show s velkým S. Deacon v psychedelickém pastelovém tričku s růžovými papoušky věděl, proč si před vystoupením přilepil k hlavě svoje obrovské červené brýle. Ač nebyl od třetí řady téměř k zahlédnutí, tančil naprosto každý. Skladby podložené charakteristickým elektronickým bzukotem hojně obohacoval bláznivý zpěv do dvou mikrofonů upravovaný dle potřeby harmonizéry. Jediné světlo v sále obstarávala zeleně blikající polystyrenová lebka vztyčená na stojanu od mikrofonu a blesky přítomných fotografů. Anonymní řádění v natěsnaném davu bylo později na několik minut přerušeno uspořádáním taneční soutěže, kde se uprostřed kruhu střídali jednotliví fanoušci, kteří si předávali babu. Následně proběhlo zpívání na bobku, pogo i dupák, až člověk chvílemi ani nevnímal, kde mu hlava a nohy stojí. Vyškemraný přídavek byl už jen třešničkou na dortu zoufalého publika snažícího se co nejvíce prodloužit atmosférou těžko kdy překonatelný koncert. Důsledky? Odhození jakýchkoliv tanečních zábran, bolavé nohy i záda a pocit, že domácí interpreti se v rámci vytváření koncertního náboje mají stále hodně co učit.