Literární radar (Epstein, Šafránek, Skácel)
Marek Epstein – Ohybač křížů (Labyrint, 2006)
Hlavní postava nás provádí zásadním úsekem svého života. Je to povaleč, co pořád jen chlastá, nic nedělá, neváží si rodičů a své pobožné babičce plive do kapes. Trochu infantilní, ubohý a věčně ožralý hrdina nás na začátku spíš odpuzuje… pak ale nečekaně nastávají změny. Babka se svou vírou vstoupí do jeho života, a nenuceným přístupem z něj vytváří člověka. Příběh dobře zvolený, čtivý a akční, chvílemi sentimentální, vzápětí však drsný až vulgární. Postavy v tak malém prostoru celkem věrohodně projdou proměnou, a hlavní hrdina se stává sympaťákem. Když si nás zcela získá, udělá zas hnusárnu, kterou mu však odpouštíme, jelikož už mu věříme, že se ze své chyby poučil a lituje toho. Autor toho během chvíle stihl celkem dost. Hrdinu nesnášíme, litujeme, zatracujeme, obdivujeme, fandíme mu, a hlavně oceníme technickou zručnost autora, která nás rychlým tempem dovede k závěru a pointě. To je dostatek pozitiv, abych vám tuto novelu doporučila. Posuďte sami:
Nevím, jak mě dostala do postele, ale když mě hluboko v noci probudil hlad, ležel jsem v ní. A nejen to. Na sobě jsem měl pyžamo a vedle postele kýbl. S hrůzou jsem do něj nakouknul, ale naštěstí byl prázdnej jako můj žaludek. V hlavě se mi přesejpaly kovový špony a zabodávaly se do mýho vědomí, který se pomalounku vracelo ze země za řekou. Nabral jsem vzduch a posadil se. Pokoj se několikrát otočil kolem svý osy, ale pak se usadil zhruba tam, kde jsem ho pamatoval.
V kuchyni se ještě svítilo. Rozespale jsem se podíval na hodiny. Byly dvě. Babka stála u stolu, vlhkým hadrem smejkala ty mý hákový kříže a nápisy fucking christmas a opravovala je na ovečky a zvonečky. Stál jsem ve dveřích a mlčel. Žádná rozumná omluva mě nenapadla, takže jsem popošel k lednici a zadíval se do ostrý žárovičky svýho svědomí.
„Na sporáku máš tu večeři.“
A stála tam. Žádný hajzlové ani otrapové se nekonali! Žádný výčitky?! Jenom vystydlá večeře. Tak moc jsem si přál, aby to na mě babka vyštěkla, aby mě vyhodila zpátky do pokoje, nebo expres k našim.
„Hele, babi, mě to s těma perníčkama… mě to mrzí. Nevím, co mě to napadlo.“
„Ohřej si to.“
Vzal jsem kastrol z plotny a vyšel na chodbu, abych se nemusel dívat, jak mlčí. Jenže to nešlo a musel jsem se vrátit.
„Moh bych to stírat a ty bys to zdobila… Mně to s tou polevou moc nejde.“
Šimon Šafránek – 23 (Labyrint, 2005)
Road story dnešní mládeže ovlivněné techno scénou. Vše se odehrává na cestě VÍDEŇ-LUBLAŇ-ITÁLIE-PRAHA, když se parta mladíků rozhodne vyrazit do Evropy, nikoliv však na turné, „turné dělají kapely, djové, komerční sračky“, oni jsou systém a mají jen „pár akcí“. Vyprávění je svižné a přesné, věty jsou krátké a jasné. Žádné jinotaje ani světoborné myšlenky, „jen čistej nerušenej proud“, přesně tak je v knize vysvětlená charakteristika techno hudby. A celé toto dílo působí jako techno přenesené do literatury, proto, stejně jako techno hudba, nemůže být komerční, a tedy všemi oblíbené. Nezajímá-li vás vůbec techno scéna, je pravděpodobné, že neoceníte ani tento příběh, ale možná by stálo za to podívat se, co ty mladý a zběsilý na této kultuře tak baví… Jde tu především o svobodu, která čiší téměř z každé věty. Nevázat se, nic nemuset, dělat si jen to, co je baví, a je baví hudba, a to ta konkrétní, jediná, pravá. Jenže taky tu jde o lásku, i když láska není ekvivalent pro věrnost. Poznáme řadu nových slangových výrazů, překousneme vulgární výrazy a malinko vstoupíme do celkem tajnůstkářské, ale přitom tak často diskutované komunity.
Každej z nás měl holku, ale holky na akci nepatřej. Rozhodně ne, když de o takhle dlouhou akci. Člověk se pak vyhne spoustě problémů.
Jenomže se mnou je tu jeden navíc, jeden malej problém. Já Evu miluju.
Má vlasy jako vosk. Má rty jak Monica Belluci. Vlastně, kvůli tomu sem si jí všim. Kvůli těm rtům. Barokní loď. Svrchu. Na moři. Kulatý rty. Malá hubená holka. Eva.
Venku přejede auto. Zasvítí nám do oken. A její kůže je rudá a moje prsty olíbaný krví a ženskejma vzdechama.
Eva se mě drží. Já sem ráhno. Eva je vítr. Já sem lano. Eva je trosečník. Já sem plavčík, dalekohled upřenej do dáli. Eva je výkřik ZEMĚ! Eva je oheň, kterej cejtim, Eva je oheň, kterej jedinej já cejtim. Oheň, na kterým se sice sám smažím, ale taky oheň, kterej jedinej mi dává žít.
Na Evu se mi stačí podívat a vim, kde je mý místo, vim, kde sem světu užitečnej.
Už rok. Jo, zimní láska, já se neurazim. Druhého ledna sme se v mraze chrpového soumraku drželi za ruce už jeden celej rok.
A ne že bych se za tu dobu nepodíval na jinou. A ne, že bych nemasturboval, kdy to jen šlo. A ne, že bych nestrávil noci s tajemnejma kámoškama.
…
Ale nikdy sem ji nezradil, aby bylo jasný.
Nikdy sem žádný holce nesáh na pupík anebo mezi nohy.
Nevim, jestli je to znak nějaký čistoty, nebo tak. Nějak nebylo proč. Miluju ji.
Jan Skácel – Básně
K poezii jsem byl trestuhodně dlouhou dobu zcela hluchý a lhostejný. Poezii jsem považoval za záležitost úzké elitní skupiny, která se, narozdíl ode mě a zbytku společnosti, už narodila s čidly podobnými delfíním sonarům, skrze které jsou schopni vnímat jsoucno v jeho plné šíři a barevnosti. Potom se mi ale do rukou dostaly první a druhá publikace z nakladatelství AKCENT-BLOK s prostým názvem Básně. Jedná se o průřezový soubor básnických sbírek jednoho z našich největších básníků Jana Skácela. Sleduje vývoj od jeho začátků v druhé polovině padesátých let až k jeho konci těsně před revolucí v roce osmdesát devět, které se jako komunisty léta odstrkovaný člověk bohužel nedožil. Soubor obsahuje jeho sbírky Kolik příležitostí má růže, Co zbylo z anděla, Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky, Dávné proso, Naděje s bukovými křídly, Odlévání do ztraceného vosku, Kdo pije potmě víno, A znovu láska. Skácelovy básně mě při prvním setkání doslova omráčily a pohltily moji veškerou pozornost. Způsobila to Skácelova schopnost na minimální ploše pomocí těch nejúspornějších prostředků úžasně vykreslit atmosféru a vyjádřit přesně to, co zamýšlel. S využitím hrstky vět nebo jen několika slov čtenáře zcela uhrane. Je to až magické. Posuďte sami.
sbírka Kolik příležitostí má růže
Dům
Až se můj život schýlí,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:
Dubový měl by práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní
Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá chvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.
Okolo mého domu
Takovou vybral bych si krajinu:
Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
se stříží obláčků,
s chomáči nesčesané vlny.
Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:
Proboha, jen ne malovaná,
zato však stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.
V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka je lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní …
V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.
sbírka Odlévání do ztraceného vosku
SÍDLIŠTĚ
Někdo tu napsal
svoji touhu na plot
térem
a metrovými slovy
BEZ TEBE NEJSEM NIC
JEDINÁ
NĚŽNÁ LÁSKO
OČIČKO MOJE SAMETOVÝ
MARSYAS
Krvavým cárem usychat a černat
Měnit se v kůru obracet se v tmu
na konci září znovu vykrvácet
v rozsáhlém listí starých platanů
a až za bolestí nezbude než zblo¨
za nehet toho zač se musíš bát
být jako Marsyas když na jeho kůži
podzimní deště počnou bubnovat
Jak je to dávno jak je to až včera
a jak je vlastně blízko od nás tam
kde za živa bůh kůži z něho zedral
a kolíky ji přibil na platan
NOC V PANELOVÉM MĚSTĚ
O čem se vlastně za dlouhých nocí zdává
posvátným kravám panelových měst
když na ulici svítí zářivka
nacpaná do zánětu střeva navždy slepého
Písčiny hvězd a plachetnice které uvázly
Tak nadarmo se snaží rozpomenout strom
zalitý do asfaltu
a mlčky doufá
až dotkne se ho bezvětří
Zoufale padá v zimě sníh
na střechy opuštěných aut
a ptáš se marně
když prodíráš se spícím stádem k domovu:
O čem se vlastně za zimních nocí zdává
posvátným kravám panelových měst