Literární radar pro neurotiky
Co čísti a státi se Pravdoláskovcem? (Petr Kořínek)
O kočce a ptáčkovi
Jednou takhle pomalounku usínám a myslím si: Teď by se mi mohlo něco hezkého zdát. A tu vlétl do pokoje ptáček a posadil se mi rovnou na přikrývku. Hledím na něho udiveně a povídám: Copak? Ale on jenom dýchal a srdéčko mu poplašeně tlouklo. Podívám se na okno – a tam kočka. Usmála se medově, oči dvě čárky zlé, a povídá mi: Vyhoď toho ptáčka ven! Má nožičky zamazané od bláta. Zašpiní ti přikrývku! Dívám se na ptáčka. Nožičky docela čisté. Bláto nikde nevidím. Jen se chvěje, srdéčko mu tluče až hrůza. Povídám kočce: Nevadí. Když zamaže, zamaže. Co se dá dělat? A kočka povídá medově: A blechy má. Naskáčou ti do postele – hnedle bude po spaní. Vyhoď ho ven! Dívala se na ptáčka, dvě čárky zlé, jen se olizovala. Dívám se na ptáčka, jen se chvěje a ustrašeně dívá, jestli ho vyhodím. Povídám kočce: Blechy mi nevadí. Mám tu takový prášek, hned bude po nich. Ale kočka dál, oči dvě čárky zlé: Vyhoď ho, vyhoď ptáčka! Až usneš, oči ti vyklove. Je to zlý ptáček. Jestli chceš, chytím ho, sama to udělám! Oči – dvě čárky zlé – svítily přeukrutně. Olizovala se a už se chystala ptáčka chytit. Povídám: Vššc, potvoro! Už ať tě nevidím! Kožich ti vypráším – nezdárnice jedna! Hned byla kočka pryč. Jako pára zmizela. Dívám se na ptáčka a vidím jak si oddechl. Povídám: Chtěla tě sníst – co? Tamhle si vlez do mé punčochy a prospi se do rána, ta se už nevrátí!
Ptáček radostně zacvrlikal, vlezl si do punčochy a za chvíli spal. Dal jsem si ruku pod hlavu a spal jsem také. Když jsem se ráno probudil, hned jsem se podíval na punčochu, ale byla prázdná. Vzal jsem ji do ruky a tu cítím, že je ještě trochu teplá. Dívám se s údivem: tuhle byla včera dírka, tuhle také – a je zaštupovaná. A jak hezky! Směji se. Zachránil jsem ptáčkovi život a on mi za to zaštupoval punčochy.
Alois Mikulka
Nakladatelství Albatros, 1987
Miloš Urban: Hastrman (Vesna Tvrtkovič)
Pod rozložitou lípou, za níž se černal vstup do hvozdu, jsme se zastavili a Katynka nám rozdělila úkoly: měli jsme nalézt devatero bylin a květin na svatojánskou postýlku, přinést jich co nejvíc. Každý jich měl najít dvě a učitel, vzhledem ke své opilosti, jen jednu. Dostal tu nejnápadnější, diviznu. Žádný vděk neprojevil, jen vytáhl špinavý kapesník a utřel si nos. Také k Franclovi byla dívka milosrdná, dostal chrpu a vlčí mák. Liboval si, že počká na východ měsíčku a pak udělá jenom tři kroky a natrhá kvítí třeba na sedm postýlek, když bude slečinka chtít. Nato se uvelebil mezi kořeny, vyvalil břicho a usnul. Otci, který po něm závistivě pošilhával, dívka přikázala najít řebříček a třezalku. Dobře je znal, dělala mu z nich odvar na posílení nervů. Sama si uložila přinést heřmánek a jitrocel, byliny hojící rány. Nakonec se obrátila ke mně a v jejích velkých očích, světlém i tmavém, se tajil smích. „Vy, pane barone,“ řekla a vycenila zuby, „máte jako člověk zkušený a zcestovalý úkol nejtěžší. Sežeňte mi růži, ne bílou, žlutou ani růžovou, ale rudou, a musí vonět jako rajská zahrada. A pak mi musíte přinést svatojánská kola, ta co páchnou peklem. Sbírejte je o půlnoci, až měsíc zesílí jako slunce a rozevře jejich květy – jinak svatojánská kola nenajdete. A kde hledat růže, víte.“
„A když ty květiny nepřinesu?“
„Pak pro ně budu muset sama a nezatancujeme si.“
A všem řekla: „V jednu hodinu po půlnoci na mýtině, kde uprostřed stojí osekaný dub.“ To místo všichni znali.
Miloš Urban
Nakladatelství Argo, 2002
Resuscitovaná star maďarské literatury (Petr Kořínek)
Jako mnoho ostatních lidí v té době emigroval Sándor Márai v čtyřicátém osmém posledního století minulého tisíciletí z východního bloku, konkrétně z Maďarska, za lepším příštím směrem na západ. Přes Evropu se dostal až do kalifornského San Diega, kde zahájil protestní truc. Márai zakázal až do odvolání publikovat své knihy. Do odvolání znamenalo do odchodu spřátelených sajůzských vojsk z území Maďarska a po svobodných volbách. Vydání svých knih v Maďarsku se bohužel Sándor Márai nedočkal, neboť půl roku před převratem vlastní rukou zemřel. Zůstalo po něm ovšem výjimečné dílo, mezi jinými jeho momentálně nejznámější a v současné době nejprodávanější novela Svíce dohořívají.
V souvislosti s touto knihou neslyšel autor těchto řádků nic jiného než superlativy a vzdechy nad její praktickou „neodložitelností“ do doby, než je od první po poslední strany přečtena. Zmocnila se mě zvědavost a rozhodl jsem se vyzkoumat, v čem tkví kouzlo knihy. Po prvních stranách jsem pochopil, že je Márai mistr slova. V tom ale netkví všechen úspěch. Novela začíná líným tempem, od začátku čtenáře ale provokuje tajemstvím, které je v ní obsaženo. Za starým generálem přijíždí po čtyřiceti jedna letech jeho přítel z doby Rakouska-Uherska. Náladu doby, která už vyvanula, Márai úchvatně popisuje v generálových vzpomínkách. Byli těmi největšími přáteli. Pocházeli sice z diametrálně odlišných vrstev, ale zdálo se, že to jejich vztahu neškodí. Roky si byli více než bratry, dokud nedošlo ke katastrofě. Dlouho nevíme, k čemu vlastně došlo. Kapitolu po kapitole nás autor nechá strhujícím způsobem očichávat zdroj nesváru, ale až do pozdní noci během večeře nám do podstaty problému nahlédnout nedovolí. Při večeři nás nechá prostřednictvím generála po malých doušcích ochutnat smrtící koktejl, jehož ingredience se skládají z lásky, nenávisti, zrady a přátelství. Než svíce dohoří, bude vám tajemství osudu dvou starých mužů odkryto a na jazyku vám zůstane pachuť, o které si nebudete jisti, je-li vám cukrově příjemná, nebo vás nutí do kyselého úšklebku.
Přistoupili ke krbu a ve studeném, jiskřivém světle žárovek nástěnné lampy se pozorně a pronikavě navzájem prohlíželi krátkozrace mžourajícíma očima.
Konrád je stejně starý jako generál: na jaře mu bylo třiasedmdesát. Oba starci se prohlíželi s tou mžouravou důkladností, s níž jenom staří lidé pozorují tělesné úkazy: velice bedlivě, zkoumajíce podstatu, hledají v obličeji a v postoji poslední známky životních sil, stopy po pozůstatcích životního elánu.
„Ne,“ řekl Konrád, „člověk nemládne.“
Oba však s žárlivostí a s radostným překvapením zároveň cítili, že ten druhý v té přísné zkoušce obstál: uplynulých jedenačtyřicet let, doba, kdy si byli vzdáleni, čas, kdy se neviděli, a přesto dennodenně, každou hodinu o sobě věděli, je nezpustošilo. Vydrželi jsme to, pomyslel si generál. A host si s podivným uspokojením, v němž se mísilo zklamání a škodolibost, když tělesná zkouška dopadla dobře – zklamání, protože ten druhý proti němu stál svěží a zdravý, a škodolibost, protože on sám se dokázal vrátit silný a živý – pomyslel: čekal na mne, proto je tak silný.
V těch chvílích cítili oba, že čas čekání jim v uplynulých desetiletích poskytoval sílu k životu. Jako když se člověk po celý život cvičí v jediném úkolu. Konrád věděl, že ještě jednou se sem bude muset vrátit, a generál věděl, že ta chvíle jednoho dne nastane. Kvůli tomu žili.
Překlad Anna Valentová
edice deníku Lidové noviny, 2006