Brněnský divadelní underground ovládnou Burani
Buranteatr si za několik let své existence rozhodně vydobyl solidní pozici mezi brněnskými divadly a jeho pověst dokonce přesáhla lokální význam. O tom svědčí mimo jiné i pozvání na přehlídku „Žižkovská štace“, díky které předvede pražskému publiku hned tři své kusy. Úspěchům jistě pomohly i dva roky ve výhodně situovaných prostorách v centru Brna, poskytovaných knihkupectvím Dobrovský. Tam měl soubor možnost pravidelně vystupovat a povedlo se mu tam vytvořit příjemnou klubovou atmosféru.
Jenže knihkupectví nakonec došlo k názoru, že prostor bude potřebovat pro sebe, a od další spolupráce odstoupilo. „Burani“ tedy odjeli na prázdniny s tím, že jejich budoucnost je dosti nejistá, poněvadž se sháněním prostor to v Brně nebývá snadné. Dobrá věc se povedla a soubor mohl uspořádat tiskovou konferenci pro další sezonu již opět na domácí půdě.
Zásadním sdělením k plánům divadla je, že se změnou místa chce Buranteatr změnit také styl. Soubor dosud se zaměřující především na současnou dramatiku, hodlá hmátnout hlouběji do minulosti a popasovat se s klasikou. První letošní premiérou tak bude překvapivě Moliérův Misantrop a během roku se objeví na repertoáru mimo jiné také Ibsenova Heda Gablerová. Nemáme ovšem čekat přílišnou interpretační pokoru: další ohlášenou novinkou je totiž výrazný příklon k autorskému divadlu, zacházejícímu s předlohami poněkud volněji. Zůstává otázkou, nakolik tyto změny povedou k udržení svébytné pozice v nabídce brněnských divadel. Na první pohled se spíše zdá, že se Burani zařadí do mainstreamu, který je k vidění od Husy na Provázku až po Národní divadlo Brno. To se ukáže až v konkrétní realizaci, na kterou si ještě počkáme, poněvadž podzim spíše než přípravě inscenací zasvětí soubor adaptování se na nový prostor a především jeho oživování.
Buranteatr nenašel prostory jen pro sebe, i když jako jediný je bude využívat coby divadlo domácí. Takzvaný „Stadion“, bývalé kino a nahrávací studio patřící Sokolu, by chtěl nabízet v co největší míře i dalším podobným souborům. Kromě výhodného pronájmu ze strany majitele objektu se totiž naskytla ještě jedna příznivá okolnost. Tou je Tomáš Kadlec, člověk, který z dobré vůle hodlá veškerý provoz Stadionu organizačně zajišťovat. Ve výsledku tak bude za minimální možné náklady k dispozici funkční zázemí pro realizaci jakékoli brněnské umělecké aktivity, nejen divadelní. Vzhledem k tomu, že celý projekt se povedlo dohodnout nedávno, nemá Stadion zatím žádný jasný program. Nicméně se již ví, že jeho nabídky budou využívat soubory jako Aldente, Feste, Ensemble Opera Diversa, Malé divadlo Kjógenu a další. Zdá se tedy, že brněnský divadelní svět zareagoval na nabídku Buranteatru velmi rychle. Cíl, který si „Burani“ předsevzali, tedy proměnit Stadion v centrum alternativní brněnské divadelní i jiné kultury, by nakonec nemusel vyznít jen jako líbivá utopie. Podle slov divadelníků by se tak konečně měly naplnit cíle, ve kterých selhaly velké dotované soubory, především Centrum experimentálního divadla či Reduta. Ty se příliš uzavřely do své vlastní činnosti a vytvořily jen minimální prostor pro vzájemné setkávání a komunikaci různých divadel. Vytvoření živé a inspirativní divadelnické komunity by Buranteatr nechtěl omezovat hradbami města Brna. Stadion by měl totiž zacelit i další díru brněnské divadelní scény, kterou je minimum hostování zajímavých mimobrněnských inscenací. Hned prvním příslibem tohoto záměru má být pohostinské představení La Putyky, jedné z nejoceňovanějších inscenací poslední doby, která bude v Brně k vidění až po dvou letech své existence právě na Stadionu.
Kromě masivní divadelní aktivity by Stadion měl poskytovat i další kulturní služby. Chystá se pravidelný noční filmový klub a prostor bude nabízen také výstavám, koncertům, workshopům a vlastně jakýmkoli zajímavým nápadům, se kterými se kdo přihlásí. Hlavním heslem Stadionu je v této fázi „maximální otevřenost“. Burani se brání tomu, aby jakkoli vymezovali a definovali styl, umělecké či ideové vymezení a vůbec jakékoli konkrétnější zakotvení projektu. Jednak nechtějí nijak omezovat umělce, kteří by mohli jejich prostor využít, především ale tuší, že osobitost si prostor vytvoří až po určitém hledání, poté, co se z kýženého kvasu začnou rodit nějaké zajímavé výsledky. Nakolik je prozíravé pouze čekat, co z nějaké aktivity vypadne, a nemít zformulováno, k čemu by vlastně zamýšlené vření mělo být, je otázkou. Nicméně sympatie si Buranteatr rozhodně zaslouží, protože míra osobní investice vložené do vytvoření živého projektu založeného na vzájemné spolupráci a pomoci není nic, nad čím by bylo možno mávnout rukou.
