Eugéne Ionesco – Plešatá zpěvačka z Celetné
Režisér Jakub Špalek sáhl po Ionescově kdysi šokujícím textu podle vlastních slov z určitého rozčarování nad nedostatkem současných „poctivě divadelních“ her. Plešatá zpěvačka, která svým uvedením v roce 1950 inspirativně ukázala jednu z možných podob divadla a předznamenala éru rozkvětu absurdní poetiky v dramatickém umění, je – nejen dle Špalkova názoru – nabitá spoustou atraktivních, divadelně plodných situací. Zároveň se jedná o text, který má i dnes potenciál vypovídat o soudobém světě.
Hra není založena na nějakém poutavém a gradujícím konfliktu; jde spíše o nakupení několika na sobě nepříliš závislých obrazů, jejichž náplní je zjednodušeně řečeno jakési účelové tlachání vystupujících postav. Úvodní dialog „typicky anglických“ manželů Smithových je vystřídán rozhovorem svérázných manželů Martinových. Následuje nezávazná, byť mnohdy vášnivá konverzace obou párů, ke které se načas přidá preventivně zasahující velitel požárníků. Plytkost, bezobsažnost a nesmyslnost mluvních projevů všech postav demonstruje vyprázdněnost jazyka jakožto nástroje, který se vzdálil své prvotní funkci dorozumění a komunikace a mnohdy slouží jen jako špendlík k propíchnutí balonu trapného ticha. Postavy často mluví pouze z toho důvodu, aby navázaly či udržely zdvořilý, leč povrchní, společenský kontakt. Navzájem beztak odcizené osoby se tím ještě více vzdalují.
Kašparovská inscenace si navzdory textu, jenž svádí k bujaré výstřednosti v jeho jevištním ztvárnění, zachovala poměrně realistické rysy. V centru scény je umístěn pravý anglický krb, nad kterým jsou zabudovány mohutné pendlovky (s poněkud rozverně kmitajícím kyvadlem). Kolem něj jsou rozmístěny svým designem originální křesla, jež postupně zabydlují oba manželské páry. Uhlazené prostředí charakteristické pro britské konverzační komedie tvoří jakýsi ironický kontrapunkt vyšinuté povaze hry.
Martin Hofmann svého pana Smithe chápe jako prototyp usedlého středostavovského Angličana, který se málokdy nechá vyvést z míry tak, aby výrazněji změnil monotónní barvu svého hlasu. Jeho ženu ztvárňuje Jitka Nerudová, jejíž výkon je – snad až na zbytečně maminkovsky uhlazený tón úvodního monologu – přesný. Role služebné Máry, která se ve hře přizná, že je Sherlockem Holmesem, byla nápaditě – ovšem lze se domnívat, že nikoli prvně – svěřena muži, Pavlu Lagnerovi. Jeho naondulovaná transvestitská vizáž vyvolává snad nejsilnější poryvy smíchu. Lukáš Jůza jako temperamentní a zároveň poněkud stydlivý velitel požárníků je sice precizní, ale svým celkovým výrazem oproti ostatním až příliš „normální“. Monika Zoubková vtipně pojala paní Martinovou jako naivní mrkací panenku s vysokým hláskem. Ze všech je třeba vyzdvihnout Petra Lněničku v roli Pana Martina – z jeho pojetí sálal suverénní nadhled, který by pro herce ztvárňující absurdní postavy patrně měl být příznačný.
Výrazným prvkem inscenace je hudba Daniela Fikejze. Jeho džezové motivy vytvářejí srozumitelný předěl mezi jednotlivými výstupy a lapidárně umocňují nádech určitého detektivního tajemna, jež je patrné především z konspirativního vystupování služebné Máry a nevysvětlitelných událostí se zvoněním při příchodu požárníka.
Plešatá zpěvačka je v kašparovském pojetí rozmarnou crazy komedií. Špalkův řemeslně poctivý „pohled na Zpěvačku“ diváka sice pobaví, ovšem neuchvátí o mnoho více než prostá četba Ionescova textu. Objevuje se v ní několik slabších chvilek, při nichž lze jednotlivé akce na jevišti snadno předvídat. Závěr inscenace byl oproti původnímu dramatickému textu poněkud upraven. Vzhledem ke ztřeštěnosti předchozích situací vyznívá společný zpěv Mářiny žhavé milostné básničky snad až příliš sentimentálně. Ionescem předepsaná otevřenost konce, kdy se hra uzavírá stejným dialogem, kterým začala – přičemž představitelé Smithových hrají manžele Martinovy a naopak – by zřejmě zvolenému pojetí odpovídala lépe.
Kašparovská inscenace svým celkově nemastným-neslaným vyzněním nastoluje otázku, jak inscenovat absurdní dramatiku (která přes jisté obrodné snahy v současnosti představuje jakousi periferii divadelní produkce) způsobem, aby – shakespearovsky řečeno – „v tom nesmyslu byl smysl“.
Divadlo v Celetné Praha – Divadelní spolek Kašpar
Eugéne Ionesco: Plešatá zpěvačka
Režie: Jakub Špalek
Dramaturgie: Lenka Bočková
Hudba: Daniel Fikejz
Scéna: Karel Špindler
Kostýmy: Jan C. Löbl
Hrají: Martin Hofmann, Jitka Nerudová, Petr Lněnička, Monika Zoubková,
Lukáš Jůza, Pavel Lagner
Premiéra 29. 11. 2008, psáno z provedení 30. 3. 2009 v Komorní scéně
Aréně Ostrava v rámci přehlídky „Kašparův ostravský týden“