Hořké mandle
Po, 17. prosince 2007 / Autor: Denisa Dašková
Prostor studia Rubín byste na první pohled pravděpodobně zařadili do kategorie klubů, ve kterých hrají ty nejtvrdší punkové kapely. Věřte nebo ne, v tomto „doupěti“ se ale také dá hrát divadlo – a jaké! Inscenace Hořké mandle od Barbory Baronové je toho živým důkazem.
To je záležitost pro začínající autorku poměrně náročná, nicméně Baronová svůj úkol zvládla na výbornou (text samotný byl prezentován loni jako scénické čtení v DISKu). Ke spolupráci si přibrala kromě výše zmiňované paní Skořepové ještě režisérku Veroniku Riedlbauchovou, herečku Barboru Vyskočilovou (obě loňské absolventky KALDu na DAMU) a scénografku Kláru Fonovou. Jak vidíte, inscenace je ryze ženskou záležitostí, ostatně jak sama Baronová zmínila při druhé premiéře, jediným mužem aktivně zapojeným do inscenačního procesu byl pan osvětlovač. Nutno podotknout, že svou práci odváděl na výbornou.
Toliko k teorii, teď něco málo k tomu, jak se to celé podařilo převést do praxe. Jak už jsem řekla v úvodu, Rubín je doopravdy malá scéna. Hlediště, tvořené natěsnanými řadami dřevěných sedaček, a jeviště zde prakticky nebylo odděleno. Pocit lehké klaustrofobie ze mne ovšem spadl hned po zahájení představení. Příběh je poměrně jednoduchý – Stařena se schází s mladou dívkou Filoménou, společně se snaží vyčarovat Filoméně ženicha a při tom vzpomínají na stařenino mládí. Příběh je velmi poetický, laděný do groteskna a obloukem se vyhnul jakémukoli patosu nebo přehnanosti. Velice se mi líbilo scénografické pojetí, z malého prostoru se zde těží maximum, a přesto scéna nepůsobí přeplácaně. (Dlouho jsem přemýšlela, k čemu lze využít plyšového medvěda, zavěšeného ke stropu. Bežte se podívat.)
Na čem ale tato komorní inscenace doopravdy stojí, jsou herecké výkony. Dle mého skromného názoru byly obě herečky výborné. Paní Skořepová hraje svou potrhlou, umanutou stařenku elegantně a s citem, smějeme se jí, ale nikdy nám není nesympatická. Ale Vyskočilová je jí možná lehce zastíněná, což je škoda, protože je to právě ona, kdo udává tempo představení. Hraje neuvěřitelně přirozeně, což velmi hezky doplňuje lehkou teatrálnost Stařeny, a celkově podává podle mě o stupeň lepší výkon než paní Skořepová.
Celkově jsou Hořké mandle velmi hezký zážitek. Je to mladá, svižná inscenace, která pobaví, vzbudí lehkou nostalgii a určitě stojí za vidění. Tak kdy poletíte do Rubínu vy?
>> Ohodnoťte tento článek<<
Slabé
Vynikající
Přečtěte si také...
Toliko k teorii, teď něco málo k tomu, jak se to celé podařilo převést do praxe. Jak už jsem řekla v úvodu, Rubín je doopravdy malá scéna. Hlediště, tvořené natěsnanými řadami dřevěných sedaček, a jeviště zde prakticky nebylo odděleno. Pocit lehké klaustrofobie ze mne ovšem spadl hned po zahájení představení. Příběh je poměrně jednoduchý – Stařena se schází s mladou dívkou Filoménou, společně se snaží vyčarovat Filoméně ženicha a při tom vzpomínají na stařenino mládí. Příběh je velmi poetický, laděný do groteskna a obloukem se vyhnul jakémukoli patosu nebo přehnanosti. Velice se mi líbilo scénografické pojetí, z malého prostoru se zde těží maximum, a přesto scéna nepůsobí přeplácaně. (Dlouho jsem přemýšlela, k čemu lze využít plyšového medvěda, zavěšeného ke stropu. Bežte se podívat.) Na čem ale tato komorní inscenace doopravdy stojí, jsou herecké výkony. Dle mého skromného názoru byly obě herečky výborné. Paní Skořepová hraje svou potrhlou, umanutou stařenku elegantně a s citem, smějeme se jí, ale nikdy nám není nesympatická. Ale Vyskočilová je jí možná lehce zastíněná, což je škoda, protože je to právě ona, kdo udává tempo představení. Hraje neuvěřitelně přirozeně, což velmi hezky doplňuje lehkou teatrálnost Stařeny, a celkově podává podle mě o stupeň lepší výkon než paní Skořepová.Celkově jsou Hořké mandle velmi hezký zážitek. Je to mladá, svižná inscenace, která pobaví, vzbudí lehkou nostalgii a určitě stojí za vidění. Tak kdy poletíte do Rubínu vy?
