Ještě jednou o lásce
Hostující režisér a pedagog pod zmíněným názvem v Martě inscenuje tři komorní dramata současných ruských autorů. V Lásce Ludmily Petruševské dva novomanželé zjistí, že se chtějí rozvést, nakonec ale společně utíkají před nevěstinou matkou. Fraška Přišel muž k ženě Semjona Zlotnikova s přímočarým humorem nahlíží na milostné trapnosti při sjednané schůzce dvou osamělých čtyřicátníků. Večer uzavírá text Valentina Rasputina Rudolfino. Toto jméno vymyslí šestnáctiletá dívenka Ino pro svého „miláčka“, osmadvacetiletého ženatého muže Rudolfa. Rasputinův text je spíš vyprávěním a nedosahuje působivé jednoty předchozích „bytových“ situací.
Režisér akcentuje provázanost lidských příběhů více ve vnějším inscenačním rámci, společném úvodu, závěru a přestavbách, než aby pracoval s motivickou a kompoziční strukturou jednotlivých předloh. Etudy rozehrávané ve scénických proměnách přesahují svůj technický účel, abstrahují zobrazené vztahy, přesto ničeho významově konkrétního nedosahují. Inscenaci ubírají na síle melancholické efekty jako závěrečné pití alkoholu či zbytečná stylizace děje do období socialismu. Scénu Evy M. Jasičové zaplňuje dobový nábytek, v úvodu a závěru pak efektní „telefonické“ šňůry natažené přes jeviště. Také kostýmní návrhy Jašicové vycházejí z dobové módy začátku osmdesátých let.
Za důstojnou, ale nepříliš invenční režií stojí především kvalita herecké práce. Anežka Kubátová jako Světla a Daniel Volný jako Tolja ve hře Láska dokáží lavírovat své postavy od „oficiálních“ novomanželských póz decentní slečinky a ješitného mamlase po odhalování hlubších vrstev svých charakterů. Marie Vančurová jako Dina Fjodorovna a Jiří M. Valůšek v roli Viktora Petroviče nadsazují a vyhraňují své postavy pro bujaré scény bezprostředního humoru. V závěrečné hře Rudolfino naplňuje Erika Stárková zaláskovanou Ino dostatkem energie a ztřeštěnosti, vedle které Lukáš Matěj v roli Rudolfa působí až příliš toporně. Problematickým pro přílišnou afektovanost zůstává pouze výkon Kamily Dvorské v roli matky Světly. Celkový smysl inscenace divák najde spíš v rozehrávání postav a jednotlivých příbězích než v jejich nejasně zobecňujícím propojování. A právě v režisérově práci s herci vyniká atraktivita inscenace živená ruským sentimentem i českou nadsázkou.
Studio Marta – Scéna Divadelní Fakulty JAMU – Ludmila Petruševská, Sejmon Zlotnikov, Valentin Rasputin: Ještě jednou o lásce.
Překlad: Emilie Šrámková, Bohumil Nekolný, Tereza Krčálová
Režie: Rodion Ovčinikov
Dramaturgie: Ivana Skokanová
Scéna a kostýmy: Eva M. Jasičová.
Premiéry 30. 9. a 1. 10. 2007. Psáno z reprízy 3. 1. 2008