Jiří Havelka uvedl novou experimentální inscenaci „EXIT 89“

Pro Havelku je typické, že místo klasické činoherní struktury inscenace vytváří jakousi montáž různých situací a postav, která má jen lehce nahozenou spojovací nit. V této inscenaci je onou pomyslnou nití benzinová pumpa na dálničním exitu se symbolickým číslem 89. Za tímto symbolem je samozřejmě ukryt letopočet pádu komunistické totality, zároveň na skutečném dálničním exitu 89 došlo k smrtelné nehodě hrdiny tzv. Pražského jara roku 1968 Alexandra Dubčeka. Z této sítě náhod, jako vystřižených ze záhadologických pořadů, pak Havelka buduje svou montáž, která se určitým způsobem snaží hledat spojnici mezi letopočty 68-89, také chce nenásilnou formou podat výpověď o generaci, která se po roce 1968 narodila a v roce 1989 vstupovala do dospělého života. Nechybí tu tedy Dubček jako mluvící pomníková fosilie a jeho osobní řidič, jsou zde také lidé ze současnosti – řidiči kamionu, česko-německý pár a surrealistická komická figurka tlumočníka, který se snaží komentovat děj německým i českým divákům (každé skupině samozřejmě podle jejího „národního zájmu“).

Havelka je vskutku jedním z nejnápaditějších českých režisérů současnosti, ne-li přímo nejnápaditější. Zároveň to není tvůrce-diktátor. Nechává široký prostor herecké improvizaci. Jako neúspěšný uchazeč o studium režie na FAMU také často používá videoprojekce, ve scénografii má silné zastoupení v současnosti velice populární light design.

Ale právě v mém užití slovního spojení „často používá“ je ukryta hlavní slabina inscenace. Havelka je velký talent, ale zároveň se začíná opakovat. Bizarní situace, absurdní humor, prudké střihy mezi jednotlivými obrazy – v tom může „Exit 89“ fascinovat diváka, který se s Havelkou setkává poprvé v životě. Avšak pro většího „znalce“ díla tohoto tvůrce je to setkání sice divadelně nadprůměrné, ale přece jenom už poněkud nudné. Zároveň také upozorňování na věčnou problematiku česko-německých vztahů je poměrně toporné a šustící papírem.

Excentrické a nadšené herectví všech účastníků tohoto projektu – za všechny budu jmenovat Jiřího Hánu, Petra Reifa nebo Zuzanu Stavnou – je očistnou lázní uprostřed průměrných a znuděných hereckých projevů, kterých je v dnešní divadelní Praze požehnaně. Ale chybí přesah, nějaký úderný režijní a herecký nápad, který by v divákovi silně rezonoval ještě dlouho po závěrečné „děkovačce“. Doslova hora nápadů dokáže nasytit diváckou touhu po podívané, když se však zamyslím nad posláním a vyzněním inscenace, poněkud tápu.

Havelka tedy v „Exitu 89“ zdárně pokračuje v sérii divadelních experimentů, jeho věrný divák však touží po tom, aby ze svého experimentování vyvodil nějakou jednoznačnou estetickou pozici nebo se od osvědčených pokusů s improvizací, absurditou a excentrickým herectvím přesunul do jiných řek, kde může nějak nově překvapit. V jednom z rozhovorů tento držitel ceny Alfréda Radoka pro Talent roku přiznává, že si své tvůrčí zamrznutí uvědomuje. Můžeme tedy s nadějí doufat, že v brzké době posune české divadlo zase o stupínek dál.

Premiéra 22. 10. 2008 v divadle Archa