Letní shakespearovské vrávorání
Mezi divadelníky a jejich diváky platí, co se inscenací hraných v létě pod širým nebem týče, nepsaná domluva. Zatímco inscenační tým mírně ustoupí v experimentech a sleví na uměleckých ambicích, publikum zmírní svá očekávání, nepouští se do zbytečně kritických polemik a zkrátka si užívá atmosféru představení pod nebem plným hvězd se vším, co k tomu patří. Není na tom nic špatného: je poptávka, tak proč by neměla být i nabídka?
A mimo to se v minulosti mezi produkcemi na Hradě objevily v rámci českého divadla velmi povedené kousky: Romeo a Julie s Terezou Brodskou a Radkem Holubem v hlavních rolích, Král Lear s excelujícím Janem Třískou a přesnou režií Martiny Huby a za pozornost určitě stál i výkon Jiřího Langmajera v roli Hamleta. To jsou ovšem výjimky. Většinou se za úspěch považuje, když se během náročného zkoušení sehrají herci, zafunguje-li výprava a zásadním pak je jasné vyznění inscenace. Avšak právě většina z těchto věcí Jindřichovi IV. žalostně chybí. A tak i když lze práci režisérky Lucie Bělohradské označit za velkolepě koncipovanou, ve výsledku divák zkrátka tápe.
Bělohradská upravila dvoudílného Shakespeara šikovně, jednoduchý příběh se točí kolem dnes tak aktuálního prolínání politiky s podsvětím, hned mě napadají jména jako Jiří Paroubek a Petr Benda, Jiří Topolánek a Marek Dalík. Moudrý vladař starých dobrých mravů (Ladislav Mrkvička) by rád předal korunu a s ní i všechny povinnosti další generaci – nejstaršímu synovi (Jan Dolanský). Ten ale na vládnutí nemá myšlenky, natož ambice, chce se jen bavit a slavit, v čemž ho vydatně podporuje gangsterský šéf Falstaff (Norbert Lichý). Ze známosti s princem totiž koukají kontakty, kšeftíky i mnohé další výhody. Až nahraná smrt, následná hádka s otcem a politická i společenská krize v zemi donutí mladého Jindřicha převzít vládu a postavit se svému úkolu jako muž, s hrdostí a čelem.
Samozřejmě, můžeme se jen tak pobavit, ale Bělohradská míří svou koncepcí i režií výš, což mě nutí se ptát, o čem to tedy v jádru je? Kde mám hledat zásadní problém?
Jak je ale příběh samotný jasný, jeho vyznění se stává pro diváka čím dál zmatenějším a nakonec zcela nedešifrovatelným. Hraje se tu o dospívání, intrikách, boji o trůn, neporozumění dvou generací nebo kmotrech zasahujících do politiky? Inscenaci chybí jasně definované směřování, které by ji scelovalo a odpovědělo, proč to všechno hrát tady a teď? Samozřejmě, můžeme se jen tak pobavit, ale Bělohradská míří svou koncepcí i režií výš, což mě nutí se ptát, o čem to tedy v jádru je? Kde mám hledat zásadní problém? Jako divák nevím, nerozumím, ztrácím se společně s na mnoho kousků se postupně drolícím jevištním děním.
Dolanský zvládá svou roli bez problémů a za skutečně výborné považuji obsazení Norberta Lichého.
Podobně nedotaženě působí také herecké výkony. Mrkvička je hráč s přehledem, který umí a ostudu si neutrhne, o tom žádná, Dolanský zvládá svou roli bez problémů a za skutečně výborné považuji obsazení Norberta Lichého. Jednak je svou náturou i oblými tvary na roli Falstaffa jak dělaný – ano, dikcí připomíná Hrušínského a Wericha – , za druhé se ctí uhraje i situace naprosto nešťastně postavené, kdy funguje jako vůdce herecky ani kostýmově nějak neuchopené bandy. Něco málo v ní sice ještě odehraje Eva Salzmannová jako hospodská, zbytek herců ale bloudí po jevišti bez ladu i skladu, klátí se do výrazné hudby Jana P. Muchowa a předstírá divoké večírky zlaté mládeže. Chybí jim byť minimální divadelní stylizace, která by jejich akce činila z hlediště koukatelnými. Za naprostý marast pak považuji scénu, kdy se banda probouzí po večírku a předvádí kocovinu se všemi hereckými klišé, co k tomu patří. Robert Jašków nakonec ukáže dokonce pindíka. Nejde o ten pohlavní úd, jde o to, že v rámci nastavené poetiky tam nemá co dělat – i když diváci se alespoň usmějí, genitálie na jevišti zabírají vždy.
Dojem z inscenace Jindřich IV. se rozmělňuje do mnoha nezodpovězených otázek, kterým vévodí jedno velké Proč? To de facto ponouká diváka, aby se ptal dál a pokládal otázky čím dál více na tělo.
Z pohledu produkce pochopitelným, avšak nepříliš šťastným bylo obsazení seriálové celebrity Martina Pisaříka do role Percyho, syna hraběte Northumberlanda. Svým hlasem ani hereckou akcí nezvládá rozměry jeviště pod širým nebem, na rozdíl od kolegů se zkušenostmi z velkých divadel (Venduly Křížové, Martina Preisse nebo Martina Myšičky), kteří dokáží svůj part herecky zpracovat, prodat a je jim alespoň rozumět.
Do purpurové barvy laděná minimalistická scéna Ondřeje Nekvasila jako by byla spíše určena pro operní produkci. Nešikovně pak působí opakované skupinové příchody, kdy herci mohou vyjít na scénu pouze zleva a téměř vůbec není – ke škodě věci – využit prostor Nejvyššího purkrabství, samozřejmě: je to kvůli mobilitě scénografie, divák by si toho ale všimnout neměl. Velkolepě střižené kostýmy (Zuzana Ježková) inscenaci na Hradě sluší, ovšem nejsou stylově sjednocené, a jak už jsem zmínila, kostýmové pojetí bandy kolem Falstaffa považuji za naprosto nepromyšlené či zcela nepovedené – každý pes jiná ves.
Dojem z inscenace Jindřich IV. se rozmělňuje do mnoha nezodpovězených otázek, kterým vévodí jedno velké Proč? To de facto ponouká diváka, aby se ptal dál a pokládal otázky čím dál více na tělo. Jednoduše řečeno: publikum nepsanou domluvu dodrželo, zakoupilo drahé lístky a přišlo se bavit, zatímco inscenátoři si odvážně vytyčili cíle příliš vysoké, nepodařilo se jim jich dosáhnout a teď to působí, jako by nevzdělaný divák nepochopil základní myšlenku – ovšem právě ta v celkovém vyznění není vůbec čitelná.
Agentura SCHOK – Letní shakespearovké slavnosti
William Shakespeare: Jindřich IV.
Překlad: Martin Hilský
Úprava, režie: Lucie Bělohradská
Dramaturgie: Barbara Tůmová
Scéna: Ondřej Nekvasil
Kostýmy: Zuzana Ježková
Hudba: Jan P. Muchow
Hlasová spolupráce: Regina Szymiková
Asistent režie: David Šiktanc
Hrají: Zdeňka Žádníková, Ladislav Mrkvička, Jan
Dolanský, Jan Konečný, Radek Valenta/Jan Teplý, Tomáš Petřík, Miloš
Kopečný, Jaromír Meduna, Martin Písařík, Monika Zoubková/Vendula
Křížová, Martin Preiss, Martin Myšička Jiří Štrébl, Jiří Klem,
Jiří Racek, Norbert Lichý, Robert Jašków, Jiří Hána, Eva
Salzmannová/Zuzana Slavíková, Šárka Opršálová, Václav Jílek, Klára
Krejsová, Adéla Petřeková, Jan Ťoupalík, David Šiktanc
Premiéra: 24. června 2010 na Pražském hradě, psáno
z reprízy 1. července 2010