Málo ostré furiantství v Dlouhé
Po scéně Národního divadla se Naši furianti objevili v Praze rovněž na jevišti Divadla v Dlouhé. Známý text českého realizmu je zde inscenován na základě úpravy Miroslava Macháčka, ke kterému dramaturgicky i režijně přispěl Jan Borna. Furianti Ladislava Stroupežnického ve své době šokovali a popuzovali. Furianti v Dlouhé dnes dobře pobaví, poskytnou podnět k zamyšlení, nicméně nedokáží potlačit otázku, jestli není tradiční zpracování tohoto dramatu již poněkud bezzubé.
Naši furianti jsou hrou prodchnutou malostí a světskostí české vesnice, kde se naparování a pachtění za majetkem a uznáním stávají smyslem života. Z tohoto motivu plyne veškerý komický a satirický potenciál textu. V inscenaci Jana Borny tato esence zbytněla natolik, že žádná z postav na jevišti není vyloženě kladná. Je zbořeno pojetí idylického venkova, pod jehož povrchem pouze probublávají jednotlivé spory a dramata. V Dlouhé jsou Honice spíše Kocourkovem, v němž se všechno děje právě a pouze pod záminkou těchto sporů. Trumfování je vlastně jedinou věcí, která vytváří směšnou obecní pospolitost. Společným koníčkem, při kterém se všichni náramně pobaví. Na začátku obou částí představení nás sice přivítá sborový zpěv lidových písní, tedy tvář, jakou by se všichni rádi navenek prezentovali, ale záhy se idylka rozpadá a děj se rozbíhá do kaskády malicherností. Úvodní scény jsou mimochodem příjemným oživením textu.
V duchu hesla, že vesnici dělají lidé, náves tvoří hlavně postavy samy a jejich nekonečné spory.
Ačkoliv Dlouhá prezentuje své Furianty jako gogolovskou grotesku, Jan Borna s Miroslavem Hanušem se v tomto případě ve skutečnosti přidrželi spíše tradiční inscenační linie. Přitom je to právě větší říz a ráznější, určitější směřování ke grotesknu, které by jejich počin mohlo posunout na vyšší úroveň. Důkazem za všechny může být skvělá scéna hasičského poplachu, která v kontextu hry působí svěže, hravě a bezprostředně vtipně. Přitom je právě jasným odkazem k němé černobílé grotesce. Více podobných momentů by inscenaci dodalo osobitější a zábavnější podobu.
Velkou předností je jednoduchá scéna v podobě šikmé plochy, na níž se v některých obrazech objeví pouze stoly a židle. V duchu hesla, že vesnici dělají lidé, tu i náves tvoří hlavně postavy samy a jejich nekonečné spory. Dekorace navíc umožňuje téměř neustálou přítomnost všech postav jako přihlížejících. Při všech směšných a trapných situacích není tedy o nechtěné diváky nouze – pěkná paralela s realitou. Některé scény jsou navíc oživeny použitím loutek, které jsou v Dlouhé už téměř tradičním prvkem.
Herecky předvádí Furianti v Dlouhé především obrovskou sílu stmeleného a vyrovnaného souboru. Při množství výrazných postav, které tento text poskytuje, není pro mnohé soubory jednoduché se s ním popasovat. V tomto případě se ovšem podařilo na scénu přivést vyrovnaný a především dohromady skvěle fungující herecký kolektiv. V jeho světle není možné vyzdvihovat výkony jednotlivců, ale jak je vidět, i to může být důkazem vysoké kvality inscenace. Není možné nezmínit také velmi dobrou pěveckou úroveň souboru, kterou inscenace bohatě a ku prospěchu věci využívá.
Furianti v Dlouhé samozřejmě pobaví, ale v některých momentech až příliš uměřeně. Ačkoliv se tedy jedná o podařenou inscenaci, v níž září celý soubor Divadla v Dlouhé, její inovativní potenciál zůstal bohužel pouze naznačen.
Furianti v Dlouhé samozřejmě pobaví, ale v některých momentech až příliš uměřeně. Ačkoliv se tedy jedná o podařenou inscenaci, v níž září celý soubor Divadla v Dlouhé, její inovativní potenciál zůstal bohužel pouze naznačen, i když dobrým směrem. V dnešní době, pro kterou je Stroupežnického furiantství už pouze slabým odvarem, je nutné aktualizaci této hry směrovat ne snad přímo na převlékání sedláků za radní pražského magistrátu (tato reflexe se koneckonců vplíží chtě nechtě do podvědomí každého diváka), ale na zostření celého textu. Proč se zcela vzdávat morálního burcování, které Stroupežnický do své satiry vložil? Jen přátelské dohady o placení punče už na to dnes ale stačit nebudou…
Divadlo v Dlouhé
Ladislav Stroupežnický: Naši furianti
Režie: Jan Borna
Režijní spolupráce: Miroslav Hanuš, Jan Vondráček
Dramaturgie: Miroslav Macháček, Jan Borna
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Petra Goldflamová-Štětinová
Hudba: Milan Potoček
Hrají: Miroslav Táborský, Ilona Svobodová, Jan Meduna,
Jiří Wohanka, Miroslav Hanuš, Lenka Veliká, Helena Dvořáková, Jan
Vondráček, Pavel Tesař, Martin Matejka, Michaela Doležalová, Klára
Sedláčková-Oltová, Marie Turková, Vlastimil Zavřel, Tomáš Turek, Ivana
Lokajová, Čeněk Koliáš, Martin Veliký a další
Premiéra: 15. ledna 2011, psáno z představení
28. března 2011