Popcorn aneb Gauč, násilí a nuda
Dnešní recenze bude zas tak trochu z pražské periferie, a to tentokrát až ze Strašnic. Tam, v prostorách bývalé Solidarity, funguje dnes Strašnické divadlo a v něm divadelní společnost Company.cz. A právě o jejich inscenaci textu Bena Eltona Popcorn v režii Evy Bergerové to dnes bude.
Každé divadlo, zvlášť když má vlastní budovu, nutně vychází z prostoru, ve kterém se hraje. A ze Solidarity už na sto honů sálá její "kulturáková" minulost, která s sebou nese některá zásadní omezení – například krabicoidní sál s vysokým stropem, který zhoršuje akustiku, vysoká rampa, která omezuje kontakt s divákem, anebo málo prostoru v portálech, což značně omezuje možnost přestaveb. A když ještě navíc prvním objektem, který uhodí do očí po vstupu do černočerného sálu, je obrovský "cingrlátkový" lustr, vypadá to spíš na nějakou dekadentně hororovou metalovou party než na činoherní divadlo.
Nicméně ano, je to činohra, a to v mnoha ohledech i velmi tradiční. Vše se odehrává v iluzivním pokoji (scéna: Milan David) v sídle hollywoodského režiséra násilných filmů tarantinovského ražení Bruce Delamitriho. Ústředním bodem této místnosti je modrý plyšový gauč a k němu pasentní křeslo. A hned je jasné, co bude hlavní scénická akce – posedávání. Nicméně se nedá říct, že by herecký projev byl nějak unylý, když už se z toho gauče odlepí, většinou následuje nějaká zásadnější akce. To se týká hlavně dvojice "supermarketových" vrahů, Wayna a Ťafky, kteří přijdou právě za tímto režisérem noc po udělení Oskara, aby jim zajistil obhajobu před světem – tedy že vraždili pod vlivem jeho filmů.
Problém, zda násilí ve filmech vyvolává agresi, anebo jen zobrazuje agresi přítomnou ve společnosti, je bezpochyby závažný. Nicméně na internetových stránkách Strašnického divadla se v profilu autora dočteme, že za Popcorn obdržel Olivier Award za nejlepší komedii. Tato informace sice neutekla místnímu webu, ale rozhodně utekla inscenátorům. A tak se nehraje nadsazená černá groteska (právě po Tarantinově způsobu), ale pomalu sociální drama o mladistvých delikventech a o fenoménu násilí v umění a ve společnosti. Tyto disputace nepostrádají určitou intelektuální zajímavost, ale takhle navážno se to zvrhává v nucení diváka k názoru a poučování, což je přinejmenším sporné a rozhodně nezábavné.
Herecky je Popcorn značně nevyrovnaný. Jiří Racek jako režisér Delamitri občas upadá z celkem civilního hraní do až hystericky plačtivých výlevů strachu. Po pomalejším rozjezdu se velmi dobře rozehrál Jan Hofman jako Wayne, který své šílenství sehrál jak hlasově (vyšinuté akcenty, rychlá mluva), tak i fyzicky (pobíhání po jevišti). Skvělé jsou pasáže, ve kterých se svou partnerkou Ťafkou (Tereza Němcová) rozebírají rozkoš ze zabíjení. Uměřeně decentní byla i Eva Režnarová jako Brucova manželka Farrah, které se povedlo rozehrát i nevděčnou roli postavy tak trochu mimo děj, navíc prakticky po celou dobu sedící na gauči. Naopak podivně slabý byl Kryštof Nohýnek v roli Brucova agenta Karla. Těžko mu vytknout něco konkrétně (možná podivné máchání rukama místo gest, zvláštní mluva), ale jeho výkon nejlépe vystihuje spíš jakási celková malátnost.
Vizuálně inscenace poněkud postrádala na zajímavosti, snad jen kostýmy (Kateřina Hájková) byly dobře zvolené k jednotlivým postavám. Náznak stínového divadla (skrze zadní osvícení promítacího plátna) příliš nevyšel, protože Janu Hofmanovi nebylo rozumět a ani ho pořádně slyšet.
Shrnuto: potenciálně zajímavý text se zajímavým tématem, ale nepříliš povedený režijní výklad a nevyrovnané herecké výkony srážejí Popcorn hluboko do průměru a možná i pod něj. Škoda ho.